Vzhůru na lysohlávky – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Začalo to nevinně. Jednoho dne jsem se přistihla, že sedím u otevřených dvířek ledničky, cpu se studeným špekáčkem a zapíjím ho jahodovým koktejlem. Moje zděšení bylo nepopsatelné, ale stále to bylo holé nic proti zděšení, které se dostavilo poté, co jsem vstoupila na váhu. Bryskně jsem spočítala, že budou- li váhové přírůstky pokračovat tímto tempem, do jara budu vážit totéž co panelák, ve kterém žijeme.

Svěřila jsem se přítelkyni, která je rovněž na mateřské dovolené.
„Chápu,“ děla zkušeně. „Tohle období už mám díkybohu za sebou, ale neklesej na mysli. Procházíme tím každá, bez výjimky.“
Nevěřila jsem. Znám mnoho matek, které mají velikost spodního prádla totožnou s velikostí plenkových kalhotek svých dětí. Pokud tyhle ženské sedávají v nočních hodinách s hlavou vraženou v lednici, tak jen proto, aby si zchladily obličej.
„Jak ses toho přejídání zbavila?“ zeptala jsem se věcně.
„Jednoduše. První krok k nápravě tkví v pochopení příčiny.“
„Jím, protože mám hlad, to dá rozum,“ zapochybovala jsem o její fundovanosti.
„Ne, ty nemáš hlad. Ty se nudíš.“
Jako bych slyšela svého muže. Ten u mě diagnostikoval nudu i v okamžiku, kdy jsem nastupovala do sanitky s porodními bolestmi dvakrát do minuty.
„Mám desetiměsíčního syna! Nemám čas se ani vysmrkat, natož se nudit!“
„Přesně takhle jsem reagovala vloni, když mi totéž řekla švagrová,“ uchechtla se přítelkyně. „Ty se nenudíš, protože nemáš co dělat. Ty se nudíš, protože jsi nucena osmnáct hodin denně dělat práci, která tě nebaví.“

Měla pravdu. Mezi vysáváním, vynášením odpadků, vařením kašiček, přebalováním, čištěním oušek, mixováním zeleniny a umýváním nádobí jsem si každý den našla chvilku, abych polaskala svůj zaprášený psací stroj a zamáčkla slzu stesku.
„Dobře. A co s tím mám dělat?“
„Přejdi na víno. Bílé. Po něm se nepřibírá, spíš naopak, a funkci antidepresiva to splní taky. To mám vyzkoušený.“
„Co když se ze mě stane alkoholička?“
„Neboj. Získání návyku trvá většinou několik let. Do té doby bude Odlitek ve školce a ty zpátky v redakci.“
Zatímco druzí si návyk pěstují několik let, mně to zabralo sotva dva měsíce. Cítila jsem se báječně, až na to, že každou noc, když jsem vstávala k Odlitkovi, jsem si narazila palec o demižon, co mi stával u postele.

Přítelkyni jsem potkala v parku. Byla štíhlá, to ano, ale oči měla charakteristicky zamžené a kapsy pláště ohyzdně vyboulené dvěma láhvemi Dobré vody. Že tam neměla čistou pramenitou vodu z horských studánek nemusím nikomu zdůrazňovat.
„Švagrová je na protialkoholním,“ ucedila místo pozdravu. „Od pondělka se vracím k dortíkům a zmrzlině. Člověk musí zvážit svoje priority. Lepší je oželet štíhlou linii, než zdravý rozum, no ne?“
Přikývla jsem a důkladně promyslela svoji situaci. Byla to těžká volba, ale co naplat. Musela jsem se přiklonit k názoru přítelkyně. Opravdu je lepší mít pár kilo nadváhu než vlastnit mozek nacucaný alkoholem jako houbu. A toho věčného courání na záchod už mám taky dost. To se mi po višních v čokoládě nebo vlašáku stát nemůže…

Za několik týdnů, během nichž jsem se opět navrátila k těhotenským kalhotám jakožto jediným, které jsem dopnula, jsem v jednom bulvárním plátku objevila zaručený recept proti depresi. Kakao s rumem! Na co ti lidi nepřijdou, vrtěla jsem užasle hlavou až se mi podbradek natřásal.

Kakao a mléko obsahuje samo o sobě řadu látek blahodárně působících na nervovou soustavu a kapka rumu účinek ještě zesílí, četla jsem v optimisticky laděném článku. Působilo to jako balzám na moji bolavou, v sádle utopenou duši.
Tak jsem tedy přesedlala na kakao s rumem. Cítím se opět skvěle. A zřejmě se tak budu cítit do té doby, než zjistím, že jsem nejen tlustá, ale i alkoholička. Co budu dělat potom? Běhat po lese a sbírat lysohlávky?

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet