Biblické příběhy 28 – závěrečný díl

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, SKUTKY APOŠTOLž II ŠIMON HORLIVEC zvaný též Kannanejský, je postavou, kterou na orloji rozpoznáme nejsnadněji. Provází ho totiž pila, kterou byl nakonec přeříznut. „Horlivec“ se mu říká nejspíše proto, že patříval k radikální židovské sektě zelótů.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Pokud jde o duchovní sféru, v níž Šimon působil, hovořívá se nejčastěji o Egyptu a také o Mezopotámii, kde se údajně přidal k apoštolu Judovi. Odsud zamířily jejich kroky do Persie, kde trpěli jako mučedníci. Mezi atributy, které jej provázejí, patří člun, kniha, krátký meč, jímž byl probodnut a pila, jíž byl přepůlen jako poleno. Občas se objevuje i kříž, neboť podle některých legend byl ukřižován jako Kristus. K mučednické smrti došlo v místě zvaném Edessa a traduje se, že jeho ostatky byly přeneseny do chrámu sv.Petra.

JUDA ( TADEÁŠ )

je (jako Jakub Mladší) synem Kleofáše a Marie, příbuzné, jak se traduje, Panny Marie. Juda, na rozdíl od jiných apoštolů, byl ženatý a měl děti. Když odcházel s Ježíšem, opustil rodinu i statky. Byl to on, který se o Poslední večeři zeptal Ježíše, copak chce zjevit apoštolům a světu. Sám pak hlásal evangelium v Sýrii, Arménii, Mezopotámii, Persii a zemřel mučednickou smrtí ve Francii (Bejrud nebo Arad) nebo v Persii. Na svých cestách působil se Šimonem-Horlivcem a bývá zobrazován s nástroji umučení, jimiž se stal kyj, halapartna nebo kopí, protože byl proboden. Navíc jej provází, jako někdejšího rybáře, loďka, zatímco Šimon, s nímž působil, držívá v ruce rybu. To proto, že jako příbuzní Zebedea, slyšeli na totéž volání, jako on.

Jako svatý patron je určen pro naprosto „beznadějné případy“. V Praze jej najdeme v ohradě chrámu na náměstí Republiky – a kolem něj spoustu děkovných cedulek, nejspíše právě za pomoc ve zcela ztracených situacích. A co se „beznaděje“ týče, stal se patronem pro bezradné proto, že se k němu nikdo neobracel, o nic neprosil a Judu o nic nežádal. Stalo se tak proto, že připomínal jménem nejspíše Jidáše. Tudíž pomáhá – ale v nejzoufalejších situacích, kdy už nevíme, kam se „vrtnout“.

ONDŘEJ

je apoštolem, kterého většinou na plastikách i obrazech poznáme bez větších potížích. Nosí totiž kříž ve tvaru písmene X, na němž dokonal, údajně okolo roku 60. Byl bratrem rybáře a prvního z apoštolů Petra, a před setkáním s Ježíšem oba bratři provozovali společnou firmu v Kafarnaum. Že patřívá mezi nejvýznamnější postavy, plyne z faktu, že v seznamech apoštolů bývá uváděn hned v první čtveřici. Patřil mezi svědky, kteří se účastnili nasycení pěti tisíc lidí. Po Kristově smrti jeho akční radius sahal na sever od Černého moře do země zvané Skythie. Procestoval též Malou Asii a Řecko a smrt na kříži ho stihla v řeckém městě Patrasu. Ke kříži byl nikoli přibit, ale přivázán provazy, a před smrtí trpěl celé tři dny. Přesto, jak se traduje, prý tváří v tvář svému osudu pravil: „Buď pozdraven kříži, jenž jsi byl posvěcen tělem Kristovým! Po tobě toužím.“ Což je nezaručená legenda – jisté je jen odevzdání, s nímž Ježíšovi žáci přijímali svůj osud – třebaže i nejvěrnější z nich usínali únavou, když jejich učitel v Getsemanské zahradě doslova potil krev. Nakonec, jak víme, se všichni vytratili.

Co se ostatků týče, byly přeneseny do Cařihradu, podle jiné verze je přepravili z Patrasu do Skotska v osmém století. Tak se stal Ondřej patronem Skotska a jeho kříž ve tvaru X dodnes na britské vlajce symbolicky připomíná právě Skotsko. Což již není legenda, ale fakt. Apoštol Ondřej patří ovšem i mezi patrony Ruska. Podle jiných zpráv se po pádu Cařihradu zmocnili ostatků křižáci, kteří kosterní pozůstatky přenesli do Amalfi. Despotický vládce Tomáš Paleologos dal roku 1461 papeži jeho hlavu, jeden z nejcennějších pokladů chrámu sv.Petra. Papež Pavel VI. ji však znovu vrátil do Cařihradu. Z čehož plyne, že na ostatky a jejich původ většinou přísahat nemůžeme, i když na mučedníky hodně dlouho v místě jejich popravy a pohřbu vzpomínaly křesťanské obce, takže mrtví žili v paměti svých učedníků. Mezi neodmyslitelné atributy patří, jak již bylo řečeno, kříž ve tvaru X, a ovšem i rybářská síť, připomínající dávnou živnost, kterou s Petrem opustili.

NEVĚŘÍCÍ TOMÁŠ

je neodmyslitelně spojen s adjektivem nevěřící. To proto, že ve zmrtvýchvstalého Krista neuvěřil, dokud si sám nesáhl do jeho ran. Tato scéna se stávala častým motivem obrazů s biblickými náměty. Nevěřícnost bývala sice Tomášovi vyčítána, ačkoliv otcové církve byli za Tomášův skepticismus také vděčni – protože takto se stal Tomáš zárukou a jistotou pro příští generace.

V Janově evangeliu se pro Tomáše objevuje ještě jedno jméno: Didymus (jinak Dvojče). Jak vyčteme z evangelií, šlo o člověka impulsivního, který na cestě do Betánie nabídl, že zemře i s Kristem, ačkoliv pochyboval o tom, kam Kristus směřuje. Jeho kroky po odchodu Ježíše mířily daleko. Vydal se mezi Parthy, podle jiných zvěstí dosáhl až Indie. Syrští křesťané z Malabaru svědčili, že je evangelizoval Tomáš. Nakonec, jak se traduje, byl zabit oštěpem v Malyporu, nedaleko indického Madrasu. Starověký kamenný kříž od těch časů označoval místo, kde odpočívalo jeho tělo, než jej roku 394 přenesli do Edessy. Podle jiné tradice spočívá Tomáš dodnes v Indii (v San Tome). Portugalci roku 1522 údajně našli hrob v Mylaporu a cesta kosterních ostatků putovala z Edessy do Chiosu v Egejském moři a odsud do Ortony.

Tomáš je zobrazován, jako většina apoštolů, s nástroji svého umučení. V tomto případě je to kopí nebo oštěp. Jindy je zobrazován s trojúhelníkem ve tvaru písmene T. Legenda totiž říká, že Tomáš stavěl palác pro pohanského krále jménem Gundaforus. Nakonec byl popraven na příkaz indického kněze čtyřmi vojáky oštěpy. Zobrazován je většinou jako bezvousý mladík.

MATOUŠ

jako evangelista bývá většinou zobrazován s knihou, brkem a kalamářem. Mezi atributy patří i nástroje smrti. Protože byla Matoušovi uťata hlava, držívá většinou v rukou sekeru nebo halapartnu. Jako evangelista bývá symbolizován postavou člověka. Jak víme, evangelia byla čtyři. Zatímco Jan zakládal ve své vznešenosti budoucí teologii, Marek psal, co Ježíš konal, Lukáš sepisoval, jak nás velký učitel miloval a Matouš, vyloženě gramotný pisatel, zaznamenával všechno, co a kde bylo řečeno. Jako někdejší celník měl nejspíše „nejvypsanější ruku“. Marek s Lukášem ho zvali též Lévi.

Podle římské martyrologie jeho kroky směřovaly do Etiopie, jiní situují jeho cesty do Persie a dále na východ. Ostatky byly přeneseny z Etiopie do Salerna. V umění je Matouš vděčným tématem – nejen jako mučedník s kopím, mečem nebo halapartnou, ale také jako spisovatel evangelia. Často mu vede ruku anděl, který evangelistovi občas podrží i kalamář s inkoustem. Existují i obrazy, na nichž se Matouš objevuje jako celník s měšcem peněz nebo s pokladničkou. Ve středověku se objevují již i brýle, aby evangelista či celník lépe viděli na spisovaný text anebo do účetních knih.

BARTOLOMĚJ

zvaný u Jana též Nathanael, se nám z tradice vytrácí. Neznáme přesně místo jeho působení. Traduje se pouze, že pronikl až do Indie nebo Arménie, kde ho zaživa stáhli z kůže a poté sťali. Stalo se to snad ve městě Derbend na pobřeží Kaspického moře. Proto se mezi atributy objevuje nejklasičtější symbol: nůž koželuhů, jímž mu byla stažena pokožka. Ačkoliv se to bude zdát morbidní, stal se Bartoloměj právě patronem kožařů a koželuhů. Po smrti byly jeho ostatky přeneseny do Říma a k této vzácné památce se hlásí chrám sv.Bartoloměje na Tibeře. Rameno sv.Bartoloměje (přičemž rozdělování ostatků je tradičním zlozvykem chrámů) skončilo dokonce v britském Cantenbury. O jeho získání mezi prvních dvanáct učedníků se zasloužil zejména apoštol Filip.

FILIP

pocházel z Betsaidy v Galilei. Byl ženat a měl tři nebo čtyři dcery. Filip nejprve následoval Jana Křtitele. Po spatření Krista však přesvědčil Nathanaela, aby se přidal k ostatním. Stal se svědkem nasycení zástupů a Ježíš se s ním dokonce radil o potřebném množství chlebů. Filipa si připomínáme i v souvislosti s prosbou, aby Ježíš svým věrným ukázal otce. „Kdo mě vidí, vidí i Otce,“ odvětil v Janově evangeliu Ježíš. Tradice pak uvádí, že šířil evangelium ve Frýgii a že zemřel v Hierapolisu, kde ho také pochovali. Ostatky přenesli do Říma a uložili je do Basiliky dvanácti apoštolů. Jak dokládají atributy umučení, dotrpěl na kříži, a je také zobrazován s křížem a s pecny chleba. Jeho svátek se v průběhu dějin často měnil, jak se stalo i u mnoha dalších světců.

MATĚJ

jak víme, byl dvanáctým apoštolem do počtu, náhradník za Jidáše Iškariotského. Nejprve patřil k širší množině 72 učedníků, později rozhodl o jeho povýšení los. Podmínkou ovšem bylo, že musel následovat Ježíše od křtu v Jordánu až po vzkříšení. Pokud víme, působil v Palestině, v Malé Asii, v Kapadocii, nedaleko Kaspického moře. Tradice ho spojuje i s Etiopií. O jeho smrti se mnoho neví. Některé prameny dokládají, že se vrátil do Jeruzaléma a okolo roku 61 byl Židy kamenován a posléze sťat sekerou. Odsud jsou odvozeny atributy sv.Matěje, totiž sekera či halapartna, nástroje smrti. Ostatky z Jeruzaléma přenesla císařovna Helena a některé relikvie, pokud je známo, se dostaly v 11.století až do Treves.

APOŠTOL PAVEL

kterého jsme opustili po návratu z Damašku do Jeruzaléma, zažil krušný život. Sám ve svém II.listu Korinťanům píše doslova: (II.Kor. 11,23-27) „Lopotil jsem se mnohem více, do žaláře jsem se dostal častěji, týrání jsem zakusil nad veškerou míru, v nebezpečí života jsem se ocitl častokrát. Pětkrát mi Židé vysázeli čtyřicet ran bez jedné. Třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, den a noc jsem se zmítal na širém moři. Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení.“ Protože po sobě zanechal vlastní písemná svědectví, víme, že jej provázeli Barnabáš, evangelisté Marek a Lukáš, též Silas a Timotej.

Marek putoval i s Petrem, a tak lze říci, že autoři evangelií čerpali své údaje z nejdůvěrnějších zdrojů a přímo z první ruky. Co se Lukáše týče, nevíme, zda byl svobodný či ženatý, ale písemné zdroje dosvědčují, že zemřel v 84 letech. Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, u něj nacházíme nejcitlivější podobenství o milosrdném Samaritánu, o marnotratném synu, o slovech, pronesených Kristem na kříži. Vystupují také u něj ženy – hříšnice i naimská vdova, Marie a Alžběta. Vzhledem k tomu, že byl mistrem slova, usuzovali někteří historici, že byl dokonce malířem, ačkoli ani jeden z obrazů, které mu připisují, nemůže být autentický. Vlámští malíři 15. a 16. století ho však ochotně zpodobují, jak maluje Pannu Marii. Tak či onak je patronem lékařů, chirurgů, ale i malířů, a atributem jeho evangelijní pozice je vůl. Nejspíše proto, že jeho svědectví začíná obětováním v chrámu.

Svatý Pavel ovšem nemohl mít na svých misijních cestách lepší doprovod. Pokud víme, navštívil nejprve Kypr a Malou Asii. Na druhé cestě prošel znovu těmito kraji a doputoval do Makedonie a do Athén. Čímž se slova o Ježíšovi a jeho slovech dostala do Evropy. Na třetí cestě pobyl v Efezu, prošel znovu Makedonii a Řecko a vrátil se do Jeruzaléma. Tam byl zatčen a při výslechu vydal o sobě skvělé svědectví.
Jak víme, vyučil se řemeslu stanařskému, narodil se na počátku křesťanské éry, a při obřízce dostal jméno Šaul (Saulus), to jest „vytoužený“ – a jak bylo zvykem, dostal i druhé jméno Paulus. Toho začal používat výhradně po svém obrácení. Narodil se v Tarsu v Malé Asii a stal se žákem slavného Gamaliela. Byl tudíž znalcem Starého zákona a horlivým farizejem. Jeho rodiče byli Židy, žijícími mezi Řeky, a po rodičích zdědil římské občanství. Což sehrálo roli v poslední fázi Pavlova života – neboť jako římský občan nesměl být ukřižován. Jeho smrtícím nástrojem se tudíž stal římský meč. Ten se stal také základním atributem, nepočítáme-li knihu, která světce ve výtvarném umění doprovází.

Uchovaly se nám i podobizny, z nichž plyne, že byl holohlavý, malé postavy, s křivýma nohama a dlouhým nosem, srostlým obočím, podlouhlou tváří a dlouhými vousy. Jeho oči byly hluboce vsazené.
Když se ocitl před svými sudiči, pravil doslova: „Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vyrostl jsem tady v tomto městě, a přísně, jak to žádá otcovský zákon, jsem byl vychován ve škole u Gamaliela.“ (Sk 22,3) Na jiném místě, v listě Filipanům (Fil 3,5) dodává, že „osmý den jsem byl obřezán, pocházím z izraelského národa, z Benjamínova kmene, jsem Hebrej, syn hebrejských rodičů, co se Zákona týká, farizeus…“

Když jej žalovali členové velerady, Pavel se důrazně ohradil jako římský občan. „Stojím před soudem císařským.“ „Podávám odvolání k císaři.“(Sk 25,10.11) Pavel totiž věděl, že kdyby byl římskou mocí vydán Židům, opakovala by se Ježíšova pře před Pilátem. Pouze v jiném obsazení a v jiných dejinných kulisách. Měl tedy putovat do Říma, kde byl nakonec uvězněn i kníže apoštolů, svatý Petr. Jak pravil zástupce římské moci: „K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš.“ (Sk 25,12)
Tak se i stalo. Loď, na které odplouval do Říma, pobrala na palubu 276 lidí. Po strastiplné plavbě plavidlo uvízlo na mělčině u ostrova Malty. Tehdy si Pavel zopakoval zázrak s nasycením zástupů. Lámal chléb a dával ostatním ztroskotancům. Pavel pobýval v těchto místech, jak se uvádí, celé dva roky.

Jestliže jsou všechny osudy apoštolů ponořeny do temnot naší nejistoty, v případě Pavla a Petra se můžeme opřít o dochování svědectví. Už Klement Římský okolo roku 95 například píše o tom, že tu působil svatý Petr, který byl popraven v čase císaře Nerona. Stalo se tak na Vatikánském vrchu, v místě, kde dnes stojí Petrův chrám, někdy v roce 64 nebo 67. Tady se souřadnice obou veličin ranného křesťanství tedy stýkají. Právě v téže době tu byl sťat za hradbami města i svatý Pavel a na místě popravy a hrobu stojí chrám zasvěcený apoštolu Pavlovi. Nese jeho jméno, s dodatkem „za hradbami“. Lebky obou mučedníků jsou vystaveny v relikviářích Lateránského chrámu (San Giovanni in Laterano). Časem bylo přepraveno k lateránské bazilice i 28 mramorových schodů, které vedly do Pilátovy jeruzalémské rezidence. A navíc se uchovalo i skromné Mamertinské vězení. V dolní čísti se uchovala komnata, kterou nejspíše sdíleli Pavel i Petr, pravděpodobně dokonce společně, před popravou. I člověk střední postavy se tu dotýká vlasy nízkého stropu. Tak vypadal kriminál posledních dvou století před Kristem a nejspíše i prvního století našeho věku.

Nyní bychom mohli rozvíjet Pavlovo učení, které by se ovšem vymykalo celému duchu našeho vyprávění. Nesporné je, že se Pavel stal zakladatelem teologie, která mnohé vyjasnila, ale vedla také k dogmatickému pojetí víry, které nebylo ani církvi, ani věřícím vždy ku prospěchu. Zbývá tedy, zmínit se ještě o poslední postavě, o knížeti apoštolů, jímž nebyl nikdo jiný, než sám Petr.

PETR

Na staré antické cestě, kterou se vydávaly na svá tažení římské legie, stojí nepatrný kostelík, nazvaný Domine, quo vadis. Uvnitř spatříme na jedné straně fresku Krista, na druhé Petra, který právě prchá z Říma, aby unikl mučednické smrti. V těchto místech se údajně odehrál následující rozhovor:
Pane, kam jdeš?, zeptal se Petr. Domine, quo vadis?
Venio iterum crucifigi, zněla prý odpověď. Přicházím se dát podruhé ukřižovat!
I zastyděl se Petr a vrátil se do Říma. Tady jej čekal kříž. A protože mu nepřipadalo důstojné, aby byl přibíjen na kříž stejně jako Kristus, nechal se ukřižovat obráceně, nohama vzhůru. A tato scéna inspirovala nejednoho z velkých mistrů k znázornění dramatu.

Protože jsme se dosud nestačili zmínit o životních osudech prvního z apoštolů, měli bychom uvést, že se narodil v Betsaidě. Neměl klasické vzdělání v našem smyslu slova, a tedy se vzdělával v synagogách a v otcovském domě. Usadil se v Kafarnaum, byl ženatý a jeho manželka se v tradičním podání jmenovala Perpetua.
Jak víme, jemu svěřil Ježíš klíče království, a doposud se v lidovém podání uchoval Petr jako klíčník od nebeské brány. Z toho, co bylo zapsáno, víme, že řídil volbu dvanáctého apoštola Matěje. Vedl první kázání o Ježíši, mluvil s předáky židovské velerady jménem všech. Učinil první zázrak, pokřtil prvního pohana Kornélia, čímž rozhodl, že do křesťanské obce budou přijímání pohané. Působil v Jeruzalémě i v Samaří, v Syrské Antiochii a založil křesťanskou obec v Římě. Evangelista Marek, který ho provázel, se stal Petrovým duchovním synem.

Šedivý kudrnatý vous na obrazech Poslední večeře Petra dodnes odhalí mezi všemi. Jeho atributy se staly obrácený kříž, na němž dokonal, klíč, který mu svěřil Ježíš, papežská berla s třemi příčnými břevny, kniha i kohout, který zakokrhal osudné noci před Ježíšovým ukřižováním pokaždé, když Petr Ježíše zapřel. Navíc je tu loď a ryba – symbol někdejší Petrovy profese. Často je však zobrazován se svým protipólem, s Pavlem. Jeden třímá v ruce klíče, druhý meč.

Marek doprovázel Petra nejspíše do posledních dnů, a není vyloučeno, že i takzvané Markovo evangelium vznikalo právě v Římě. Marek se podle Klementa z Alexandrie stal vykladačem Petrovým, a jak se vypráví, skončil jako první biskup v Alexandrii. Legendy ovšem dnes už jen stěží můžeme ověřit a dokládat. K mučednické smrti Marka došlo údajně v osmém roce Neronovy vlády. Začátkem devátého století, jak se vypráví, přenesli Marka, duchovního syna Petrova, do Benátek. Stal se jejich patronem a také lev, symbolizující Marka jako evangelistu, si město na lagunách docela přisvojilo. Původní chrám sv.Marka sice v 10. století vyhořel, avšak nová bazilika obsahuje relikviář z Alexandrie dodnes. A také serii mozaik o Markově životě a smrti.

Truhlička s Petrovými ostatky je uložena pod baldachýnem svatopetrského chrámu, ačkoli vykopávky to nepotvrzují, přestože hrobka je původní. A tím končí vyprávění o nebeském vrátném, o patronovi církve a papežského úřadu. Tak či onak, počátečním datem uctívání se mělo stát údajně přenesení ostatků Petra a Pavla do katakomb, k němuž došlo roku 258. Tedy vlastně jen půlstoletí před tím, než se pronásledované křesťanství stalo státním náboženstvím Říma, který sjednotilo. A později tento duchovní princip převzala i velká část světa, přinejmenším celá Evropa.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková