Jak využívat moc našeho podvědomí – 64

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Minule jsme si citovali výrok dr.Murphyho: ˝Smísíme-li vodík a kyslík v poměru 2:1, dostaneme voduatom kyslíku s atomem uhlíku, vytvoří kysličník uhelnatý, tedy velmi jedovatý plyn. Přidáte-li však další atom kyslíku, získáte neškodný kysličník uhličitý˝

A řekli jsme si, že tento příklad je i určitým varováním. Vzpomeňme také na Čapkova pejska a kočičku, jak pekli dort. I když smísili všemožné dobroty, tak z toho dobrota nebyla. Znamená to, že nemůžeme postupovat náhodně. Když se vrátíme k dr.Murphymu, tak budeme-li postupovat nesprávně, můžeme namísto užitečné vody a kysličníku uhličitého vytvořit smrtelný plyn. A z hlediska našeho tématu, namísto pozitivního vlivu podvědomí, jeho opak. To by se třeba mohlo stát, kdybychom naši moc podvědomí chtěli využít k černé magii, k tomu, abychom někomu uškodili či ublížili. Pak nejen, že se naše negativní přání nesplní vůči tomu, na koho bylo zaměřeno, ale naopak získá ˝bumerangový efekt˝. Naše podvědomí totiž není schopno rozlišovat kvalitu přání. Usoudí: ˝Jestliže ten můj člověk tohle přeje jinému člověku, tak si to asi přeje i pro sebe. Já mu to splním.˝ A tak se zlo vrátí k jeho strůjci.

A teď mi dovolte opět jeden případ z mé poradny. Začnu citací Jaroslava Zaorálka. Ten ve své knize LIDOVÁ RČENÍ píše: ˝Kalhoty, kde žena nosí, málokdy muž dobře kosí.˝ Mohu říci, že už při prvním setkání s manžely Novákovými jsem si uvědomil trefnost tohoto rčení. Do poradny se objednala paní Eva, rázná podnikatelka v nejlepších letech. Do ordinace ale nepřišla sama. Doslova tam ˝přivlekla˝ i pana Emila, svého manžela, instalatéra. Důvod: manželská krize. Čekal jsem, že půjde o nějaký typ ˝manželského trojúhelníku˝. Ale když jsem si promluvil s Evou a Emilem (s každým samozřejmě zvlášť), vyšlo najevo něco zcela jiného.

Už to, že paní Eva souhlasila, že s ní budu mluvit jen mezi čtyřma očima, ale už se jí vůbec nelíbilo, že u rozhovoru s manželem ona být nemůže, hodně napovídalo. Myslím, že už i čtenářky a čtenáři tuší, oč v příběhu šlo. Nejprve si ale charakterizujme rodinné vztahy. Zatímco Eva byla paní ve své firmě a její příjmy zabezpečovaly plně rodinu, Emil přinášel domů průměrný plat a tak jeho pracovní povinnosti rozšířila Eva na péči o čtyřčlennou domácnost. Ne, že by tím byl příliš nadšen, ale bral to po dlouhou dobu jako spravedlivé rozdělení rolí. Dá se říci, že byl kliďas a (když už jsem u těch lidových rčení) můžeme říci, že nechal ˝na sobě dříví štípat˝ Jenže Eva si postupně navykla plést si svou firmu se svou domácností a k Emilovi se začala chovat jako k dalšímu zaměstnanci. Na místo slov: ˝Měl bys udělat˝ ( o tom, že by manžela o něco poprosila nemůže být ani řeči) přicházely příkazy a rozkazy. Emil snášel – až obdivuhodně – více než deset let ten svůj ˝podpantoflový˝ stav. A Eva si vůbec neuvědomovala, že to její ˝nošení kalhot v rodině˝ může tu rodinu rozložit.

Pak došlo k uvolnění evropského pracovního trhu. Emilovi kamarádi se vraceli zpoza hranic ČR s naditými kapsami a lákali Emila, aby šel pracovat do ciziny také. A Emil se, po určitém váhání s ohledem na rodinu a děti, rozhodl. Po dlouhé době samostatně a – což bylo pro Evu nejhorší – proti její vůli. Eva to považovala za vzpouru a tak také reagovala. Snažila se tuto ˝vzpouru˝ potlačit silou. Zřejmě se inspirovala v politické branži. Nejprve to byly výhrůžky a hádky, ale došlo dokonce i na políčky. To proto, že si Eva musela najít hospodyni a chůvu v jedné osobě, jelikož Emil už toho měl dost a odjel za hranice. A protože byl pracant k pohledání, role v rodině (alespoň z hlediska financí) se obrátily. Emil vydělával víc než paní podnikatelka.
Při tom líčení vztahů mezi Emilem a Evou jsem už do značné míry napověděl, co jsem oběma manželům poradil. Ještě musím říci, že zatímco Emil mé rady bral bez námitek, paní Evě se zpočátku nelíbilo, že ˝straním Emilovi˝. Musel jsem ji přesvědčovat, že nestraním nikomu.

Začnu Evou. Za prvé jsme si vyjasnili, že Emilovo rozhodnutí, které považovala za ˝vzpouru˝, bylo logickým důsledkem jejího mocenského jednání. Musel jsem jí vysvětlit ˝kouzelnou moc˝ slůvek jako ˝prosím˝, ˝buď tak laskav˝, ˝děkuji˝ apod. Tyto zásady zdvořilosti, ale i základy pozitivního budování vztahů mezi lidmi, které by se děti měly naučit už ve škole, ona se musela učit na trpkých zkušenostech, tak říkajíc ˝v běhu˝. (Po čase mi pak Eva sdělila, že jí to pomohlo i v jejím podnikání, ve vztazích se zaměstnanci a zákazníky. Výsledkem pak byla i vyšší prosperita její firmy.)

Emil byl velmi vstřícný. Také uznal, že mohl jednat jinak. (I když to těžko mohu posoudit, když znám věci jen ze dvou subjektivních pohledů, zda to v ovzduší hádek, urážek a facek, ještě šlo.) Proto jsme rozebrali zásady pozitivního přístupu, který neznamená jednostranné podřizování (aby člověk měl pokoj), ale spočívá v rovnoprávném a klidném řešení problému. Pokračování tohoto příběhu příště.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet