Když žena prosí o potrat – potrat

Autorka článku: Irena Fuchsová ˝Bylo jednou jedno království a v něm vládl zlý král. Měl manželku a čtyři dcery˝ Zavřela jsem oči. Cítila jsem je kolem sebe. Všechny čtyři. Nejstarší Adélka byla ke mně přitulená napravo, mladší Evinka se tulila z druhé strany, Janinka se tiskla k Adélce a mě se dotýkala ručičkou, kterou mi položila na břicho a nejmladší Johanka mi ležela doslova u nohou

˝Měl královnu a čtyři princezny…˝
Evinka mě opravila a všechny jsme se tiše zasmály. Ano, měl královnu a čtyři princezny.
Tiskly jsme se k sobě takhle každý večer. On už byl v ložnici a jeho chrápání jsme slyšely až sem, do holčičího pokoje. Měly jsme pro sebe svou chvilku klidu. Co se narodila Johanka, spala jsem v kuchyni, měla jsem ve výklenku, za skříní s kompoty, starou postel. On mě v ložnici nechtěl. A nikdy za mnou nepřišel. Už pět let. Děkovala jsem za to pánu bohu.
˝Královna byla hodná, ale smutná. Trápilo ji, že jejího manžela očarovalo kouzlo zlého draka, který před mnoha lety umíral v hluboké propasti za zámkem. A protože chtěl, aby po něm na světě něco zůstalo, vtělil se před svou smrtí do krále, který se právě kolem propasti vracel z lovu˝

Všechny čtyři holčičky mi visely na rtech. Možná doufaly, že jednou se drak do krále nepřevtělí, a jejich tatínek je bude ráno vítat u snídaně s úsměvem, bude si brát jednu po druhé na klín a vyptávat se, jak se vyspaly…
Nejstarší Adélka věděla, že zázraky se nedějí a vrátila pohádku na správné koleje.
˝Ten den se král vrátil na zámek ke své ženě a svým čtyřem dcerám a měl v sobě kouzlo zlého draka. A od té doby byl zlý˝
Nejmladší Johanka vážně přikývla.
˝Bil královnu. A někdy bil i její dcery˝
Políbila jsem ji do vlásků.
˝Ale královně to nevadilo. Mockrát říkala svým dcerám, aby ji nebránily, když ji bije. Že ji to nebolí! Že to vydrží! Že ji daleko víc bolí, když vidí, jak bije její holčičky˝ Janinka se prudce zvedla.
˝To nejde vydržet, mami! Až budu větší, tak ho zabiju!˝
˝Janinko! Tohle už nikdy neříkej! Král přece nemůže za to, že je zlý! Má v sobě kouzlo zlého draka! A dobře víš, že tahle pohádka skončí šťastně!˝
˝Maminko, povídej dál! Já už chci slyšet, jak skončí! Povídej!˝
Vyprávěla jsem jim tuhle pohádku už pět let. Když jsem začala, byly Johance tři měsíce, Janince dva roky, Evince tři a Adélce čtyři. Kojila jsem Johanku a ostatní tři seděly kolem nás. Vyprávěla jsem jim sen, který se mi zdál v porodnici a jak šly dny, ze snu se stala pohádka.

Zvykly jsme si na ni, jako by to byla modlitba. Ano, modlily jsme se každý den a jak holčičky rostly, přibližovaly mi den mého vysvobození!
˝Když bylo nejstarší princezně osmnáct let, vzala si za manžela hodného prince ze sousedního království. Za rok se vdávala druhá princezna, za další rok třetí a naposledy se vdala čtvrtá. Všechny si vzaly hodné prince ze sousedních království, kteří je milovaly a ony milovaly je. Jejich princové byli stateční a hodní muži, kteří v sobě neměli duchy zlých draků˝
Janinka mi pevně objala nohy.
˝Měli štěstí, že nejeli kolem žádné propasti, kde umíral drak, viď, maminko?˝
˝Ano, Janinko, štěstí měli princové i jejich manželky.˝

˝Mami prosím tě, ten konec˝
Adélka se na mě usmála. Věděla jsem, že má, stejně jako její sestry, konec pohádky nejraději. Možná o trochu víc, protože její vysvobození přijde už za devět let, až jí bude osmnáct…
˝Když se vdala poslední princezna a královna zůstala se zlým králem na zámku sama, vydržela to tam s ním jenom chvíli…˝

Janinka se zamračila.
˝Jak je dlouhá chvíle, maminko? Aby tam s ním nebyla dlouho…˝
Adélka ji uklidnila.
˝Nebude tam s ním dlouho. Den. Možná dva…˝
˝Den. Možná dva,˝ opakovala jsem po ní a viděla jsem se, jak balím nejnutnější věci a odcházím…
˝Maminko…˝ Evinka do mě jemně drcla, já přestala snít a pokračovala jsem.
˝Královna tam vydržela bez svých princezen dva dny. Pak si zabalila do rance šaty, a v noci, když všichni spali, nasedla na nejhodnějšího koně, který byl ve stáji a ze zámku odjela. Jela celou noc, a když si ráno král všiml, že zmizela, bylo pozdě na to, aby ji hledal, stejně by ji nenašel. Jenom její dcery věděly, kam jela….˝

Podívala jsem se na Johanku. To byla naše hra. Na kterou holčičku jsem se podívala, ta v pohádce pokračovala.
˝Královna jela za svojí hodnou tetou Bohunkou, která bydlela v malém domečku v sousedním království, které ale nemělo zlého pana krále rádo a on to dobře věděl, proto by tam nikdy nejel….˝
˝Stejně by ho na hranicích nepustili,˝ ucedila Adélka a zasmála se.
˝Nejdůležitější bylo, že zlý král nevěděl, že královna má ve vedlejším království tetu Bohunku, a tak by ji tam nehledal, ani kdyby ho tam pustili!˝ Evinka potvrdila bezpečnost královny, všechny čtyři holčičky se usmály a já pokračovala.
˝Když královna k tetě dorazila, a její kůň si odpočinul, odjel s ním tetin syn Tadeáš zpátky do království zlého krále. U propasti, kde kdysi umřel zlý drak, odhodil závoj královny a koně poslal do zámku. Když tam kůň přiběhl, nařídil zlý král svým sluhům, aby se rozjeli do lesů a královnu hledali. Sluhové našli u propasti její závoj a zlý král prohlásil královnu za mrtvou…˝

Chvíli bylo ticho a pak holčičím pokojem zazněl vítězný hlas Adélky.
˝Královna začala ve vedlejším hodném království spokojeně žít u své tety Bohunky.˝
Přikývla jsem.
˝Ano. Přesně tak to bylo. Tkaly spolu nádherné, pohádkové koberce, které Tadeáš prodával. Její dcery už za svým zlým otcem králem nikdy nepřijely, ale za maminkou, za tetou Bohunkou a za Tadeášem, jezdily každý rok˝
˝Ne, maminko! Budeme za tebou jezdit každý týden!˝
˝Ano! Každý týden!˝
˝A ty budeš jezdit za námi!˝
˝A budeš u nás bydlet!˝
Všechny čtyři se tiše překřikovaly a já byla šťastná. Adélce je devět. Ještě devět let a zakleté obruče z nás začnou konečně padat…

Adélka se vdala v roce 2004. Za rok se vdávala Evinka a hned po ní Janinka. V lednu 2008 se vdala Johanka a já se začala chystat na cestu. Teta už na mě čekala.
Neodjela jsem sice za dva dny, přece jenom jsem si musela nějaké věci zařídit, ale holčičky mi odpustily, že já jediná se nedržím přesného děje naší pohádky, protože věděly, že teď už se klec brzy otevře i mně…
˝Sem pojď!˝
Chtěla jsem si už jít lehnout, když na mě zařval z koupelny. Překvapilo mě to. Doma na mě nikdy nemluvil. Už dvacet let. Venku, před lidmi, to ano. Ale doma ne.
Doma mě jenom mlátil.
Pomalu jsem šla do koupelny, zabalená do silného, dlouhého županu. Až mě začne mlátit, nebude to tak bolet. Nebála jsem se. Teď, když byly všechny čtyři v bezpečí, jsem byla volná jako pták.
Jen ať si bouchne! Vydržela jsem to tolik let, vydržím to ještě měsíc, dva…
Stál v koupelně nahý, uprostřed hromady prádla, které jsem měla v policích připravené na žehlení. Aha, hodil ho na zem, chce, abych ho vyžehlila ještě teď, v noci…
Sotva jsem se objevila ve dveřích, kopl do nich a zamkl. Když dával klíč nahoru na polici, ušklíbl se. Pak udělal dva kroky a strhl ze mě župan. Byla jsem pod ním nahá. Oběma rukama mě chytil kolem krku a stlačil mě k zemi na prádlo. Chtěla jsem vstát, ale těžce na mě nalehl a roztáhl mi nohy…
Byla to strašná bolest. Strašná.
Jako když do mě vráží kůl…
Křičela jsem, chtěla jsem ho ze sebe dostat, prosila jsem. Marně.
Vraždil moje tělo.
Vraždil moji duši.
Znásilnil mě.

Pak vstal, kopl do mě, odemkl a odešel.
Za měsíc se Adélce narodil syn a na křest prvního vnuka se sjela celá rodina. Pan farář seděl v čele stolu, moje dcery se svými manžely po obou stranách a já a on jsme seděli na druhé straně, proti panu faráři.
Všichni jsme si připili na zdraví malého Jakuba a pak můj manžel zvedl sklenici ještě jednou.
˝Mé dcery jsou zaopatřené. Zůstali jsme v tomhle krásném a velkém domě s Helenou sami. Chci vám říct, že nebudeme dlouho sami. Moc bych si přál, aby se nám konečně narodil syn.˝

Nikdy se na světě nesešlo tolik zoufalství najednou, kolik jsem ho uviděla v očích svých dcer. Nikdy. A pokud ano, bůh s vámi, kteří jste u toho byli
Pan farář se na mě usmál a pak pohledem pomalu přejížděl celou moji rodinu a spokojeně pokyvoval hlavou.
˝Heleno a Petře, ať štěstí vaši rodinu neopouští ani v příštích letech.˝
Manžel si spokojeně sedl. Objal mě kolem ramen a políbil mě do vlasů. A pak mě pod stolem svou těžkou botou kopl do nohy.
˝Usměj se, svině,˝ zašeptal mi do ucha a kopl mě ještě jednou.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ ŽENA PROSÍ O POTRAT