Manžel – povídka

Autorka článku: Mirka Bulová „Jak může někdo takhle debilně zaparkovat? Co to je za kreténa? Kdybych ho měl po ruce, nakopal bych ho do zadku, idiota pitomýho“, tak zhodnotil můj manžel Tonda špatně zaparkované auto u nákupního centra.

Vyšli jsme s plným vozíkem a uviděli to auto. Ostatní vozidla stála spořádaně seřazená podle namalovaných polí, jen tohle bylo jinde. Jeho majiteli se asi nechtělo chodit daleko a proto ho zaparkoval přímo před hlavním vchodem. Všichni jsme ho museli obcházet, většina z nás brumlala, ale nikdo nekřičel tak, jako můj manžel. Cestou domů opakoval své nadávky na zodpovědného řidiče. Dojeli jsme k našemu domu a začali jsme vynášet tašky s nákupem.

„Co pořád mlčíš? Tobě ten debil nevadí?“, zeptal se mě můj choť.
Vadil mi, tedy jeho parkování. Nemám ráda bezohlednost. Jenže ten neomalený řidič byl pryč, neslyšel naše spílání. Tak proč se rozčilovat?
„Vadí mi to, ale nemá cenu nadávat, třeba měl nějaký důvod, proč takhle zaparkoval?“, snažila jsem se zmírnit provinění toho neznámého.
Všechny tašky jsme konečně vynosili domů. Nákup byl opravdu velký, druhý den jsme měli slavit moje padesátiny. Pozvali jsme na oběd dcery Evu a Marušku a jejich manžele. Obě bydlí na opačném konci města, jsou zatím bezdětné. Chodí k nám často, jen poslední dobou vždycky přišly, když byl manžel v práci.

„Cože? Takže ty bys ho klidně nechala, ať si parkuje kde chce, no to jsi celá ty! Důvod? Jaký mohl mít důvod? Má štěstí, že se mi nedostal pod ruku, nakopal bych ho, až by letěl přes celé parkoviště!“, dával manžel průchod svým emocím, jak říkával.
Začala jsem vybalovat nákup, něco do ledničky, něco do spíže, něco do sklepa. Už jsem se na zítřek moc těšila. Takhle společně jsme už dlouho nebyli. Tonda stále nadával, ale já se zavřela do kuchyně a zdobila jsem dort. Upekla jsem ho už odpoledne. K obědu bude svíčková, tu mají všichni rádi.

Druhý den jsem vstala časně, abych si všechno v klidu připravila.
„Proč vstáváš tak brzy? „, přivítal mě manžel v kuchyni. Sám vstával každý den v šest hodin, i když nešel do práce. Byl už tak zvyklý.
„No, musím začít vařit, abych všechno stihla“, odpověděla jsem.
„Co všechno stihla? Aby se mladý nezbláznili, tak se snad nepoto, když bude jídlo později. Stejně se sem přijedou jen nacpat, to je jasný“, odvodil si důvod návštěvy můj muž.
Celé dopoledne jsem se točila kolem sporáku a všechno jsem stihla včas. Mladí přijeli společně, přivezli mi květiny a koupili mi krásnou stolní lampu, kterou jsem si tolik přála. Byla jsem šťastná. Svíčková všem chutnala, mužští si ještě přidali, holky drží dietu, no jako vždycky. Stejně jsem je ale nachytala, jak tajně v kuchyni ujídaly z hrnce. Myly jsme nádobí a povídaly si. Jako za starých časů. Já jsem myla, holky utíraly. Kdysi normální, dnes pro mě vzácné. Smály jsme se a bylo nám spolu dobře.
„Cože? Ty debilní hajzle, to snad není možný! „, uslyšely jsme a vyrazily do jídelny. Manžel křičel na Honzu, manžela Marušky.
„To jsi mi řekl naposledy, ven z mého domu, už tě tady nechci vidět!“.
„Co se stalo?“, ozvaly jsme se s dcerami unisono?
„Ven, povídám ven!“, křičel manžel a hrozil vlastně na nás všechny.

Viděla jsem, jak mu naběhla žíla na krku, zrudnul, chytnul se za srdce a ztěžka dýchal. Tohle jsme znali všichni. Mladí odjeli a já šla domýt nádobí.
„Necháte mě tady chcípnout, je vám to jedno!“, křičel Tonda.
„Ne, není mi to jedno, jen vím, že je to tvá hysterie a je mi líto, že jsi mladé vyhodil“.
„No, ještě se jich zastávej! Víš, co mi ten zmetek Honza řekl? Že řidič toho debilně zaparkovanýho auta včera před obchoďákem měl asi důvod, tam takhle parkovat! Rozumíš? Že prej měl důvod!!“, křičel manžel.

Víkend skončil, byla jsem ráda, že jsem šla do práce.
Eva a Maruška za mnou jezdily, jen si zase vybíraly dny, kdy byl Tonda v práci. Vše se vrátilo do starých pořádků. A pak mě to napadlo. Proč se vlastně nemůžeme s dcerami vídat častěji, proč žijeme jen podle manželových směn?
V padesáti přece život začíná a nežije se jen na směny!

Vyjela jsem z obchodu s vozíkem na parkoviště. Kde jsem to auto vlastně zaparkovala? Mám s tím pořád problém. Před rokem jsem sice slavila padesátku, ale to přece není žádný věk. Snad ještě nemám sklerózu a dokáži si zapamatovat, kde mám auto? Á , tamhle, už ho vidím. Rozjela jsem se k němu a málem jsem skončila pod koly auta, které se přihnalo před hlavní vchod. Řidič zastavil a rychle vyběhl z auta.
„Pane, to nemyslíte vážně, nemůžete tady parkovat?“, ozval se jakýsi muž.
„Proč bych nemoh, ty dědku, ty mi nemáš co vykládat“, odvětil mladík.
„To teda mám, ty pitomče, ty vole . !“
Dovezla jsem vozík s nákupem k autu, naložila vše do kufru a vydechla si. Od té doby, co bydlím sama a zrušila jsem život na směny, mi tahle konverzace opravdu nechybí. To mi věřte!

Autor: Mirka Bulová. Foto: Internet