Nenech se rušit – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Vážně začínám pochybovat o své způsobilosti vychovávat děti. Předevčírem jsem třičtvrtě hodiny zápolila s lahvičkou sirupu proti kašli opatřenou pojistným uzávěrem. Uznávám, že je rozumné zabezpečit léky proti nenechavým dětským prstíkům, ale rodič by se dovnitř proboha dostat měl, ne? říkala jsem si a zvažovala, jestli sirup nemám přelít do lahvičky od ústní vody, abych nemusela každých šest hodin chodit do sklepa pro brašnu s nářadím. Večer jsem zjistila, že již není co přelévat. Hrdost nad tím, že dvouletý synek dokázal lahvičku otevřít bez použití hasáku se mísila s obavou, zda se právě nenachází v posledním stadiu těžké otravy. „Přivezte ho okamžitě,“ štěkla do telefonu sestřička dětské pohotovosti.

„Na vypumpování žaludku je pozdě,“ pravil již na místě mladý lékař a konstatoval, že si Odlitka nechají v nemocnici na pozorování.
„A co jako hodláte pozorovat? Jestli to přežije nebo umře?!“ zvolna jsem propadala hysterii, riskujíc, že si mě tam nechají taky.
„Na požití sirupu proti kašli se neumírá, v nejhorším případě může dojít k průjmům anebo mírnému poškození ledvin,“ velmi neobratně se mě pokusil uklidnit.
Nespala jsem celou noc. Ruka mi málem přirostla k telefonnímu sluchátku, o spojovatelce v dětské nemocnici jsem se stihla dozvědět, že má tři vnoučata, jedenáct let starého kokršpaněla, chalupu ve Lhotce a k ránu jsme si začaly tykat.
Odpoledne propustili Odlitka domů. Byl v pořádku. Díkybohu!

„Je to moje vina, promiň mi to,“ kňučela jsem cestou k autu, Odlitka v náruči. „Neměla jsem ten pitomej sirup nechávat v pokojíčku. Chudáčku, máš línou a nezodpovědnou mámu. Ale slibuju, že odteď už na tebe dám pozor.“
Slib jsem nedodržela ani šest vteřin. Naštěstí jsme se stále ještě nacházeli před budovou dětské nemocnice.
„Jak se mu to stalo?“ houkla na mě sestřička na příjmu.
„Zabouchla jsem dvířka auta a… a on tam nechal ručičku,“ musela jsem s pravdou ven. Odlitek dostal sádru, já sklenici vody, studený obklad na čelo a dobře míněnou radu, že na malé dítě musím být opatrnější. Z pochopitelných důvodů jsem se neodvažovala cokoliv slibovat.
„Všechno si moc bereš,“ prohlásil v sobotu Komik. „Jsi přepracovaná, roztržitá, úzkostlivá a jako každý děláš i ty občas chyby. Smiř se s tím. A odpočiň si. Přes víkend si vezmu na starost kluky sám.“
„Oba?“ nemohla jsem uvěřit.
„Oba,“ potvrdil moji výhru.
Ještě jsem nedočetla první kapitolu knihy, kterou jsem měla na nočním stolku čtyři měsíce a už do pokoje vstoupil vyslanec: „Mami, nenech se rušit, ale táta se ptá jestli Odlitek ještě nosí plíny a pokud ano, tak kde je najde…“
V příští půl hodině jsem zvládla zodpovědět více otázek nežli soutěžící v pořadu Riskuj za celý rok a po zbytek dne mi v uších zněl slogan: nenech se rušit.

Když konečně za třemi nejdůležitějšími muži mého života zaklaply dveře a ticho se rozlilo bytem, zaznamenala jsem takovou expanzi radosti, až jsem se zastyděla: Jak k tomu ta moje holátka přijdou, aby měla za matku ženskou, co tančí indiánský tanec pokaždé, když se jich na pár hodin zbaví? Ženskou, která vaří z polotovarů, žehlí jen přední stranu triček, na Mikuláše jim tajně sní všechny sladkosti a klidně si to zdůvodní starostí o jejich zuby? Moje děti si zaslouží mnohem lepší matku. Takovou, která není otrávená, když dostanou neštovice v den odjezdu na zahraniční dovolenou, takovou, co nastavuje dlaně, aby zachytila gejzír jejich zvratků, takovou, která bez mrknutí oka vstane čtyřicetkrát za noc, protože v pokojíčku pořád něco bzučí. Takovou, co si dokáže kvůli nim také leccos odepřít.

Lenošení v posteli náhle ztratilo svůj půvab, písmenka poskakovala po řádcích, takže je nebylo možné přečíst a ruce začaly svrbět. Zaklapla jsem knihu a šla zadělat na koblihy, které oba synové a manžel tolik milují…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet