Obrnářky, obrnáři, obrnárčata…

Autorka článku: Irena Fuchsová V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu (www.polio.cz ). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás ˝dožívá˝ asi 10 000 obrnářů a většina se potýká s tzv. postpoliosyndromem…

Letos jsem byla zase v lázních. Obrnáři mohou jezdit každý rok, tak toho využívám. ˝Ty se máš… zase jedeš do lázní!˝ To mi řekne devadesát devět lidí ze sta, vážně! A ten jeden? To byla paní, se kterou jsem se před lety seznámila ve vlaku. Povídaly jsme si o dovolených a já se zmínila, že jezdím každý rok do lázní. ˝Tak to vám nezávidím,˝ řekla. ˝To musíte být dost nemocná, když vám dávají lázně každý rok… určitě byste byla radši, kdybyste jezdit nemusela…˝ Řekla přesně to, co odpovídám všem ˝závistivcům˝. ˝

Byla bych radši, kdybych jezdit nemusela…˝ Od toho dne začal zase nabíhat počet těch, co mi říkají ˝Ty se máš… zase jedeš do lázní!˝. A žádná chápavá paní se už mezi nimi neobjeví… Poslední roky, kdy někdy sotva lezu, mě to dost štve. Blbečkové, říkám si, hned bych si to s vámi vyměnila…

Takže jsem letos byla zase v lázních. Chodila jsem večer do bazénu se Zbyňkem, je mu čtyřicet, chodí o berlích, má DEMO – dětskou mozkovou obrnu, je ženatý, má syna, počítačovou firmu. Jednou mě chtěl stáhnout pod vodu a já začala nepříčetně ječet. Okamžitě přestal a já se mu omluvila. ˝Mám hrůzu z potopení! V Janských Lázních byla jedna sestřička. V roce 1954. Koupala nás tak, že nás namydlila, pak nás vzala vzadu za krk a potopila pod vodu. Když jsem se po půl roce vrátila domů a maminka mi chtěla umýt vlasy, honila mě celá rodina po bytě. Tak jsem jim to řekla. Táta chytil oběma rukama židli a říkal, já tam pojedu a tu svini zabiju…˝

Zbyněk na mě koukal a pak se usmál. ˝Já to doma nikdy neřekl.˝ Zažil totéž v roce 1972. Věřili byste tomu?
Také jsem letos v lázních potkala Helenu, obrnářku- vozíčkářku, která nádherně tancuje. Na diskotéce se kolem ní pokaždé udělalo kolečko a všichni jsme bez dechu sledovali její kreace. Její vzpomínky na Janské Lázně se od mých příliš nelišily… Podruhé jsem tam jela až v roce 1999. I po pětačtyřiceti letech se ve mně všechno sevřelo. Nikdy před tím jsem nezažila, aby vzpomínání bylo tak děsivé a černé. Stála jsem u sochy Krakonoše a brečela. Potom jsem tři týdny proseděla s partou obrnářů a myopatů v baru na kolonádě a lázeňským pobytem jsem se doslova propila. Už sem nikdy nepojedu, oznámila jsem manželovi, když pro mě přijel a názor jsem nezměnila.

Když jsem to řekla Heleně, přikývla. ˝V padesátých letech nebyly v Jankách sestřičky, ale bachařky.˝ S tím se nedalo nesouhlasit. ˝Určitě pracovaly ve válce jako dozorkyně v koncentrácích˝, dodala jsem, a Milena, třetí obrnářka, která seděla vedle nás, odmítavě zavrtěla hlavou. ˝Nevím, co pořád máte. Já byla v Jankách pokaždé spokojená! Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Nikdy!˝ Podívaly jsme se s Helenou po sobě. ˝Kdys tam byla poprvé?˝ Věděly jsme, co odpoví a nemýlily jsme se. ˝Bylo mi dvanáct.˝ Spokojeně jsme jí vysvětlily, proč patřila mezi ˝šťastné.˝ ˝Bachařky si na starší děti netroufaly! Dovolily si jenom na ty, kterým bylo maximálně pět!˝

Po návratu z lázní mi přišel z mých webovek dopis. Od obrnářky Alžběty.
˝Náhodně jsem objevila tyto stránky- nestačím zírat, čtu a čtu, až mi slzí oči. Jsem taky obrnářka z roku 1954, postpoliosyndrom se u mne projevil naprosto přesně tak, jak píšete, do čtyřiceti jsem byla ˝King˝, pak jsem začala nějak ˝uvadat˝, nejen fysicky, ale i psychicky- došlo u mě doslova k ˝vyhoření˝ a tak jsem se ocitla v plném invalidním důchodu. Možná, že se známe z dětství z Janských Lázní, jen o sobě nevíme. Byla jsem také často a dlouho v Praze – Krči v Thomayerově nemocnici. A hrozně nás tam strašili, že když budeme zlobit, že nás dají na ˝sever˝. To byl pověstný ˝lapák˝ pro malé dětičky, které se víc hýbaly a sestřičkám bylo zatěžko je pohlídat. Tak nás svazovaly do kozelce a nechaly přivázané na zemi k noze postýlky, abychom jim někam neodlezli. Asi také máte všelijaké neblahé zkušenosti, jak jsem pochopila z Vašich stránek… Jestli budete mít zájem se seznámit se mnou, budu ráda, už je nás ˝pravých obrnářů˝ čím dál méně.˝

Nebudete tomu věřit, ale mně se po přečtení jejího dopisu ulevilo. Až mi totiž příště někdo řekne ˝Ty se máš… zase jedeš do lázní!˝, tak s úlevou přikývnu.
˝Máš pravdu. Mám se. Protože už nejsem dítě…˝

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Fejeton vyšel v magazínu ONA DNES