Důchodce a duchovní život – Nijama

Autor článku: František Benda Nijama je druhou částí aštángajógy, nejznámějšího to přínosu z Pataňdžaliho spisu Jógasútra. Stejně jako předcházející jama se zabývá etikou, tentokrát nezamířenou na vnější okolí, nýbrž obrácenou do nitra samotného žáka. Žáky jsme vlastně všichni, neboť na život neexistuje závazný recept, takže se vlastně celý život učíme.

Jako předcházející jama má rovněž pět částí, ve kterých se snaží vylepšit vnitřní postoje k sobě samému – stále za účelem zklidnění mysli. I tyto části jsou povýtce kontroverzní; i ony mají být dodržovány vždy a za všech okolností, což ovšem vnáší do života – vedle skutečného pozdějšího uklidnění – i nemalé problémy.

Vstupní se nazývá šauča – čistota těla a mysli. Tělo se během dne – často ne vlastním přičiněním – znečistí vnější a vnitřní špínou, a nejinak je to i s myslí. Na očistu těla máme osvědčené metody, očistu mysli si musíme teprve vypracovat. V prvé řadě ji musíme chránit před vnějším znečištěním výběrem prostředí a činností, ve kterých se musíme pohybovat, a také později před znečištěními mysli, vzniklými vlastní ledabylostí a nepozorností. To se může provádět pravidelnými, nebo alespoň občasnými rekapi-tulacemi vlastní mysli pomocí dvou kouzelných, osvědčených zaklínadel: odpuštěním cizích provinění vůči nám a prosbou o prominutí přestupků našich.

Druhá, santóša, tj. spokojenost za všech okolností, je snadno zneužitelná příležitostnými svévolnými mocipány. Skutečná spokojenost, spojená s pokorou, tedy nikoli hraná či předstíraná vyrovnanost, dokáže ke klidu mysli výrazně přispět. To je hlavní náplní činnosti různých kajícníků a svatých, kteří se vzdalují ruchu tohoto světa – pokud se nepokoušejí o jeho nápravu veřejným vystupováním.

Třetí v pořadí, tzv. tapas, původně znamenal sebeumrtvování. Jakkoli autority tvrdí, že i to je cesta, vedoucí k duchovnímu prozření (za pozornost stojí, že se k němu uchylovali často i křesťanští světci), v dnešní době již ztratil na popularitě, takže se zachovala jen jeho slabší, ale zato velice důležitá varianta – sebedisciplína. Bez ní není úspěchu v žádném oboru. Nesmí se ale v jejím strohém dodržování nalézt zalíbení – pak by se snadno změnila na hnidopišství a obrátila se proti původnímu záměru, tj. harmonii těla a mysli.

Další skupinou je svádhjája, studium spisů. Ta už je téměř nenáročná. Předpokládá zájem o teorii problému a také povzbuzuje schopnost vyložit a obhájit vlastní zvolené zaměření. Zájem o nové myšlenky nutně přinese i poznatky ze směrů často odlišných nebo zcela opačných. To nutí jednak k hledání toho nejsprávnějšího, jednak k toleranci, neboť i svým oponentům musíme dát často za pravdu.

Jako poslední je uváděna tzv. Íšvara pranidhána, vysvětlovaná jako oddanost bohu Íšvarovi. To je pojem u nás prakticky neznámý. V Indii je Íšvara blízký bůh, ke kterému je možno se přímo obracet se svými prosbami a stesky. Něco podobného jako jsou pro zbožného křesťana příliš vzdáleni Bůh Otec a Duch svatý, kdežto Kristus je snadno představitelný a je s ním možno v duchu snadněji komunikovat. Někteří autoři se domnívají, že tato božská představa byla do tohoto učení vložena teprve dodatečně, neboť jóga není pravověrným náboženstvím. Mělo se to stát proto, aby se vyhovělo lidem, jejichž touha po božském přestaviteli je příliš silná.

Pro ty, kteří se cítí božským představám vzdáleni, se nabízí výraz oddanost vnitřnímu přesvědčení. Právě zájem i o jiné směry snadno vyjeví, že žádný z doporučovaných nelze beze zbytku obhájit, takže je nutno si vybrat jeden – byť s chybami – a zůstat mu věrný. Klidně se pak může stát, že se vnitřní přesvědčení bude podobat spíš jakési koláži – rozhodující je ale někde zakotvit a dodržovat v míře, kterou si můžeme dovolit, jamu a nijamu. Nebo se alespoň snažit k nim směřovat.

Celkově lze snadno vysledovat, že aštángajóga začíná od nejhrubších vztahů, tj. zabíjení a končí tím nejvznešenějším – konverzací s božstvím. Po cestě využívá všech schopností lidského těla, aby je na všech stupních zkultivovala. Víra je subjektivní a snadno napadnutelná, kdežto praktické cvičení je zcela průkazné – buď se v něm výsledků dopracujeme, nebo budeme muset přidat. Rozhodující je cvičení; teprve praxe prokáže, nakolik jsou naše teorie životaschopné.

Z hlediska jógy se ale cvičením může stát vše, co provádíme. To, že nějaký úkon často opakujeme (např. v zaměstnání), vůbec neznamená, že jej kultivujeme. Nanejvýš zpevňujeme svaly a zlepšujeme svižnost a výdrž. O kultivaci lze mluvit teprve tehdy, jestliže to, co provádíme, provázíme plným uvědoměním. Zen v tomto smyslu připomíná: ˝Když jdu, tak jdu; kdy jím, tak jím˝.

Autor: František Benda, Foto: Internet