Důchodce a duchovní život – Pataňdžali

Autor článku: František Benda Toto jméno není natolik známé, aby vstoupilo do obecného povědomí. Znají je vlastně nanejvýš ti, kteří se zajímají o cesty vedoucí k duchovnímu poznání. Dokonce i mezi nimi je Pataňdžali mnohem častěji spíš citován než skutečně studován.

Cest, vedoucích k duchovnímu prozření, je známo mnoho. Některé jsou zcela zjevně důvěryhodné, jiné méně. Mnohé jsou již na první pohled podezřelé a pochybné, navzdory čemuž i tak získávají dost vyznavačů a následovníků. Příznivý ohlas nalézají i směry vysloveně vyznávající pravý opak – popírání, ne-li dokonce znesvěcování toho, co je ostatním svaté.

Většina směrů má svého mistra, nebo dokonce zakladatele, který je spojen s jejich počátky. Židé mají Mojžíše, islám Mohameda, křesťané Krista, buddhisté – Buddhu. Pataňdžaliho k nim v tomto směru přiřadit dost dobře nelze. To proto, že byl hlasatelem jógy, a jelikož to je nauka zřejmě ze všech nauk nejstarší, vystřídala během svého trvání tolik hlasatelů, že nalézt mezi nimi toho nejvěhlasnějšího by bylo velice obtížné. Pár důležitých jmen by se sice dalo vybrat, ale vyslovený zakladatel by mezi nimi rozhodně nebyl.

Jako každé složitější učení se jóga rozdělila do několika souběžných větví, podle toho, které z mnoha charakterových známek považoval ten který mistr za nejzávažnější a náležitě je vyzdvihl. Tak jeden typ jógy je věnován lidem, kteří pro klid své duše potřebují představu, že vesmír byl stvořen a je nadále řízen nějakým božským tvůrcem. K tomu se obracejí s prosbami i o útěchu, tomu slouží a snaží se mu zalíbit. Taková je jóga oddanosti (bhakti).

Jiní jsou přesvědčeni, že svůj osud drží ve svých rukou vlastními činy. Stihne-li je nějaký nezdar, považují to za trest za nějaký svůj dřívější prohřešek (třeba i z minulého vtělení, na které věří). To jim jednak pomáhá se s nastalým hendikepem snadněji smířit, jednak je to varuje před ukvapeným jednáním, aby zbytečně nezapříčinili něco, za co by museli (třeba zase až v dalším vtělení) pykat. Osud i čin jsou tak navzájem pevně spojeny (karma).
Další zase hloubají a uvažují, jak to vlastně ve skutečnosti je. Je-li Bůh, tak jak a proč to všechno kolem stvořil; není-li, jak to tedy vzniklo a funguje. A jaká je v obou případech úloha člověka. Hloubání, poznávání (džňána).
Jsou tu ale ještě jiní, kterým neunikla dvojnost pohlaví, a jsou přesvědčeni, že podobný princip se musí uplatňovat i v celkovém vesmírném nazírání. A to je tantra.

Pataňdžali není zakladatelem žádného z těchto směrů. Dokonce lze předpokládat, že v jeho obě byly všechny již náležitě rozvinuty a praktikovány. Je ale jejich úspěšný kompilátor. Ve svém spise Jógasútra vybral nejzávažnější poznatky a sestavil je do svého učení. To získalo záhy takový věhlas, že bylo nazýváno Rádžajóga – Královská jóga. Nejde tedy o nové náboženství a vlastně ani o filosofii. Jedná se pouze o metodu, která bere v úvahu lidské možnosti a má pomoci navodit psychosomatickou rovnováhu. Ta pak pomáhá člověku v jeho další libovolné činnosti, ať už na poli náboženském, filosofickém, vědeckém, politickém či jiném. Účinnou pomocnicí je dokonce i při zvládání běžných každodenních starostí.

Předností Pataňdžaliho systému je, že zahrnuje péči o všechny části naší persóny. To znamená, že rozvíjí stránku tělesnou, mravní, vztah k našemu okolí i sama k sobě, zkoumá smyslové vjemy a teprve na závěr poukazuje na potřebu hospodárného zacházení s vlastními myšlenkami, neboť v nich nachází možnou spojnici mezi světem hmoty a ducha.
Základní, a také nejslavnější poučkou Jógasútry je výrok ˝jóga je zastavení změn mysli˝. To ale není na první pohled zcela jasné. Proto ihned následuje vysvětlení: ˝Potom se duch nachází ve svém vlastním stavu˝.
Kdo věří na báji o vyhnání z ráje, může si to představit tak, že k němu vedl obrat, kdy první lidský pár začal přemýšlet. To se s pobytem v rajských končinách neslučovalo, takže musel být vyhoštěn, a to do světa přemýšlení, kde se začal setkávat s houštinou polarizovaných protikladů, takže poznal dobrou i zlou stránku všech jevů.
Zastavení změn mysli neznamená zapuzení mysli (neboť pak by si neměl nový stav kdo uvědomovat), nýbrž pouze omezení jejích změn, tj. neustále se obnovujícího, nepřetržitého toku myšlenek. V běžném životě je to téměř neuskutečnitelné; proto se ti, kdo se rozhodli o něco podobného vážně usilovat, uchylovali do samoty, která jim poskytovala nerušený lid.
Žádoucímu úsilí o zklidnění je věnována celá Pataňdžaliho nauka. Pro snadnější pochopení je shrnuta do osmi bodů, které se pak nazývají aštángajóga (ašta – osm, anga – člen, jóga – nauka).

První dva členy, tzv. jama a nijama, se v podstatě zabývají etikou. Jama bývá překládána jako zákazy, ale jelikož zakazování nemáme rádi, raději ji budeme považovat za varování. Proti zákazu se člověk rád vzepře, kdežto varování ho přiměje přemýšlet. Jde o vztah jedince k jeho okolí. Pokud se bude chovat neuváženě, následky jeho činů se za ním potáhnou neustálými připomínkami, což pak vážně naruší jeho úsilí o zklidnění mysli.
Druhý člen aštángajógy se nazývá nijama – příkazy. Ale ani příkazy nemáme rádi (kdo nám má co poroučet, že ano?) – proto je raději chápeme jako doporučení. To už zní vlídněji. Také zde se případné prohřešky později přihlásí neklidem mysli, takže je výhodné i jim věnovat patřičnou pozornost.

Je dobré si uvědomit, že prvotní a základní váha celé nauky tedy leží na etickém chování člověka jako na předpokladu dalšího postupu. Některé podobné směry na tomto požadavku již zůstávají, aniž by pokračovaly dále.
Ne tak Pataňdžali. Slovo jóga se podobá českému jho, což se dá chápat jako sepětí. Spojení dvou nesourodých částí za účelem spolupráce. V tomto případě se jedná o spolupráci intelektu s jeho nositelem, tj. tělem. Dalším, třetím členem jsou proto tzv. ásany, tj. tělesné pozice, které mají přispět k upevnění zdraví, neboť bez něj by se daly ostatní disciplíny plnit jen velice obtížně. Praktici ale velice rychle přišli na to, že ásany jsou zdravotně prospěšné i těm, kteří žádné duchovní cíle nesledují, což do značné míry přispělo k popularitě jógy. To je také dobrá zpráva, ale opravdová jóga musí být komplexní.

Čtvrtou částí, rovněž tělem se zabývající, je tzv. pránájáma, neboli nauka o dechu. To, že si každý myslí, že ji zná prostě proto, že přece dýchá, je pouze důkazem toho, jak povrchní jsou naše představy. Běžné provádění jakýchkoliv úkonů vůbec neznamená, že je kultivujeme. Teprve dlouhodobé, pravidelné a s napjatou pozorností sledované opakování dokáže odhalit skryté jemnosti, povrchnímu pozorovateli naprosto nepřístupné.

Pátý člen, pratjáhára, vysvětlovaný jako odtažení smyslové pozornosti, je napůl z tělesnosti a napůl z oblasti zpracování myšlenek. Z tělesnosti má zjištění, že chování okolního světa poznáváme pomocí svých smyslů. To dále vede v naší mysli ke vzniku myšlenek, které pak už musíme dostat pod kontrolu. Zase je na místě bdělá pozornost, abychom si uvědomovali, co se to v té naší hlavince vlastně právě odehrává a posoudili, a jestli s tím můžeme souhlasit či nikoli.

Zbývající tři členy zůstávají pro běžné zájemce již jen v oblasti teorie. Jsou vlastně vyvrcholením celého úsilí – všechny předcházející stupně měly zajistit, aby se tyto tři poslední mohly vůbec uskutečnit. Týkají se podrobného zacházení s myslí za účelem jejího pročištění. Obdobné, možná i podrobnější zpracování lze nalézt v nauce Buddhově, a částečně i v křesťanské mystice.
Odvolávat se na Pataňdžaliho nebo ho pouze citovat je velmi snadné a populární. Zavést jeho návody do vlastního života však znamená celoživotní soustředěné úsilí.

Autor: František Benda, Foto: Internet