Důchodce a duchovní život – Vlastnosti přírody

Autor článku: František Benda Člověk si zajisté velmi brzy uvědomil, že je součástí okolní přírody, a také mu došlo, že by bylo výhodné se chovat podle jejích zákonů. Potravu mu poskytovala celkem štědře, takže mu zbýval čas i na jiné věci, než je zajištění nezbytné existence. Zřejmě mu také neušlo, že na pozadí pouhého přežívání působí tři funkce, obsažené v jakékoli činnosti nebo projevu. Jsou to klid, pohyb a jakási harmonie, vyplývající z jejich vzájemného sladěného působení.

Kdybychom nahlédli do světa jógy, shledali bychom, že tam se jim věnuje velká pozornost, a to pod názvem guny. Takové nahlížení ovšem není bezpodmínečně nutné – důmyslný duch na ně přijde sám pouhou zkušeností, danou pozorováním života kolem sebe.

V józe se nazývají tamas, radžas a sattva. S jistou fantasií dokážeme tyto výrazy i celkem snadno přeložit: tamas – klid, je podobný slovu tma; radžas – pohyb, nám připomene rádžu, vládce, a sattva – harmonie, snadno vyvolá představu světla.
Jako příklad jejich vzájemné spolupráce může posloužit kyvadlo, známé např. z kyvadlových hodin. Na jeho pohybu jsou zajímavé dvě polohy. Je-li v klidu, nachází se závaží v nejnižší, středové poloze. Je-li v pohybu, prolétává tímto místem značnou rychlostí. Dalšími pozoruhodnými místy jsou krajní body vychýleného závaží. V nich se na krátký okamžik zastavuje, aby se vzápětí vydalo na opačnou cestu. Jeho rychlost je v té chvíli nulová, ale zato má největší potenciální energii – ta je přinutí ke zpětnému chodu. Dosud nulová rychlost se začne zvolna zvyšovat, až v nejspodnějším bodě dráhy se zvýší na své maximum. Dodá-li se do této soustavy ještě pravidelný přísun energie, který nahradí nezbytné mechanické ztráty, může se pravidelné kývání protáhnout na velice dlouhou dobu, jak to ostatně známe ze stále ještě rozšířených kyvadlových hodin.

I v našem životě, obdobně jako v přírodě, nacházíme střídání klidu a pohybu. Rozdíl je pouze v tom, že člověk se svou svobodnou vůlí s nimi dokáže hospodařit jinak, než je to ve světě fyzikálních zákonů běžné. Dovede je využívat (a někdy i zneužívat) pro své okamžité, zpravidla soukromé záměry. Přírodní zákony jsou ale přísné, až neúprosné, takže jakákoliv násilná odchylka, zajištující okamžité a dočasné příjemno, se vzápětí vymstí někde jinde.

Tamas – ˝tma˝, klid, nečinnost, se v přírodě vyskytuje poměrně známým způsobem. Spíš jsme ale přivykli představě, že vše vůkol je naopak v neustálém pohybu. Ale nemylme se. Každý vratný pohyb má své dva nehybné body obratu; každý kruhový, zdánlivě nepřetržitý pohyb, má někde svůj nehybný střed.

Tamas si také ztotožňujeme s entropií, s tendencí brzdit již rozjetý pohyb nebo nový raději vůbec nezačínat. Dá se samozřejmě podložit a vyjádřit fyzikálními poučkami, ale o ty praktický život málo stojí. My jej známe z vlastního života běžně jako lenost, neochotu v něčem pokračovat nebo vůbec něco začínat, ale také jako obranu proti čemukoliv novému, co se nás pokouší vypudit z našeho navyklého, vyhřátého pelíšku. Jeho tvrdší odrůdy se projevují jako ignorance, nadržování zlu a chaosu, nedůslednost, lhostejnost, zabedněnost a podobně. Něco z něj ale obsahuje i opatrnický konservatismus, ale také – a to už není tak zavrženíhodné – i obezřetnost a rozšafnost.

Najdou se na něm ovšem i vysloveně kladné hodnoty (však také žijeme v polarizovaném světě). Klid, odpočinek, rehabilitace, občasné revize i generální opravy, vhodně zvolená dovolená, rozumný a propracovaný harmonogram – to vše jsou výdobytky, patřící do stejné rodiny. A což teprve relaxace a meditace! Meditující žák se ovšem na první pohled rozezná jen obtížně od líného povaleče, který bez cíle bloumá nebo civí do neurčita.

Je tedy tamas hodnota, s kterou dlužno zacházet velice opatrně. Rozšiřuje i tak již dlouhou řadu jevů, zahrnutých pod jednotící heslo ˝dobrý sluha, ale zlý pán˝. Sem patří nejen starodávné oheň a voda, ale i peníze, nadšení, sex, fantazie a ještě pár dalších. A teď navíc tamas (přičemž za chvíli se ještě přidruží i radžas).

Guna radžas je spojena s představou pohybu, pokroku, zvídavosti, snahy něco získat a ovládnout. Podobně jako u tamasu nacházíme i u ní dvě tvářnosti. Také v oblasti radžasu se jen obtížně dá rozeznat, jestli ten pracovitý člověk cílevědomě plní nějaký smysluplný, předem pečlivě připravený plán, nebo jestli to náhodou není roztržitý popleta, který zkazí na co sáhne, takže potom musí na každém kroku něco opravovat, či nejde-li náhodou o moderního workholika, který má neustálé nutkání vždy znovu a znovu něco řešit – vem kde vem.

Slovo harmonie pak vyvolává představu vyváženosti, kde na každé straně ramen vah jsou rovnocenná závaží, takže se vlastně ani příliš nepohybují. Dojde-li přece jen na jedné straně k neočekávané výchylce, druhá strana se už postará o navození předcházejícího stavu.

Mysl má samozřejmě svůj svět, své představy, přání a záliby – ty ji dokáží někdy vychýlit natolik, že ani sama sebe nepoznává. Má ale současně i schopnost sebereflexe, aby takový nový stav dokázala rozpoznat a pokusila se přivést jej na pravou míru. Podaří-li se to – a není to nikterak snadné – dá se pak mluvit o sattvě, vyvrcholení předcházejícího snažení. Tato skvělá meta se stala velice žádoucí a je proto vyzdvihovaná a opěvovaná mnohou prózou i poezií. Cesta k ní je ale krušná a svízelná, jak už to u vysokých cílů bývá. Požaduje odložit mnohé z toho, co je běžně považováno za přirozený projev života, a vyzývá k téměř neustálé kontrole vlastních myšlenek. To je jednak obtížné, jednak se to mnohým ani nelíbí, takže o to vůbec neusilují, neboť v tom nenacházejí žádné zalíbení a ani smysl.

Ke slovu zde paradoxně přichází průměrnost, která jinak bývá v životě považovaná za překážku. Zde ale má funkci utišujícího faktoru, neboť život má občas snahu vmanipulovat nás do vztahu, který je schopen rozbourat všechny naše bohulibé předcházející konstrukce. Navíc si naše mysl sama ráda vymýšlí různé bizarnosti a lačně se nechává zabarvit kdejakým, dokonce i na první pohled pochybným jednáním. Uklidňující vliv je pak docela na místě, jenomže připamatovat si jej v momentě rozjitření a dokonce jej použít je problém velice, velice obtížný.

Také slovo guna se dá přibližně přeložit. Připomíná ˝houni˝, přikrývku, která položena na jakýkoliv předmět, zakrývá jeho pravý tvar nebo podstatu. Přikryté věci nám pak připadají všechny stejné nebo si alespoň velmi podobné. Ony jsou ale ve skutečnosti pod tím přikrytím nekonečně různorodé. Při prohlídce zámku se zakrytými artefakty je sice možno snadno si domyslet že toto je stůl, toto židle a toto patrně umělecky vyřezávaná komoda. Detailů se ale nedopátráme. Barvitost brokátů, složitost intarsií ani jiskřivost příborů nás nemá možnost oslnit. Ony své vlastnosti zakrytím neztrácejí – to my jsme vůči nim momentálně slepí a hluší.

Jak se může odrazit poznatek o gunách v našem životě? Leckoho jistě napadlo, že to přece není nic převratného, že něco podobného zná vlastně každý, kdo má za sebou pár let činného života. Převratné to samozřejmě není, ale nový vítr do našeho myšlení může vnést rozhodnutí vzít je vážně a začít s nimi hospodařit. Jsou nám přece známy chvíle, kdy posedlí nějakou zajímavou prací jsme ochotni nerespektovat hlad nebo ospalost, stejně jako jsme se někdy dostali do stavu, kdy se nám do ničeho nechtělo, a to i tehdy, kdy před námi stálo něco docela důležitého.

Teď přichází ta chvíle, která může vnést zvrat do našeho myšlení. Měli bychom si říci: aha, už je to tady! Rozpoznat, zda v nás převládá tamas nebo radžas, a sáhnout po tom opačném. Nezájem tamasu rozhýbat trochou radžasu, nebo rozjetý radžas zchladit dávkou tamasu. Je to obtížné natolik, že se naléhavosti potřebné změny často úspěšně ubráníme. Pak ovšem o nějakém zvratu nemůže být řeči. Pouze konstatujeme, že taková možnost existuje, ale nás se to momentálně netýká. Pak jsme to všechno vlastně ani nemuseli vědět. Když máme hlad, také nás ani nenapadne číst si v kuchařské knize. Guny mají vlastnost vtáhnout a nepustit. Necháme se tak snadno?

Příroda není zlá macecha. Uschovala sice svá tajemství za devět zámků, ale současně laskavě umožňuje jednotlivé klíče postupně vyhledat. Jenomže na nápovědi je dost skoupá. To už nechává na nás.

Autor: František Benda, Foto: Internet