Písečná výzva – Marathon des Sables 2009 (část 1)

Autorka článku: Ivana Pilařová Proč MDS? Proč zrovna Marathon des Sables (MDS)? Je to jednoduché, je to nejtěžší etapový běžecký závod na světě. Takový Dakar v motorismu. Podobně jako ostatní, jsem kdysi viděla záběry v televizi s patřičně dramatickým komentářem. V té době jsem měla co dělat s Pražským maratonem po rovině, ale udělalo to na mě velký dojem. Šel čas a já prošla kde čím, i dvěma pouštními závody. V poušti se mi líbí a daří, je to styl závodů, které mi sedí. Ale MDS?

To je NEJ, to snad nemůžu. Dlouho se odhodlávám, mám řadu obav, řadu problémů, neumím pořádně žádnou cizí řeč, moje orientace není valná, z ČR pojedu sama – nikdo mi s mými handicapy nepomůže. Navíc skoro nevidím ve tmě. Jediné, na co se mohu snad spolehnout je fyzická kondice a snad i hlava. Je to velký risk, ale nemám na co čekat, roky utíkají. Buď teď, nebo už nikdy. Představa, že v sedmdesáti budu sedět na kanapi a říkat si, že jsem to tenkrát v pětačtyřiceti mohla běžet a neběžela To rozhodlo.

Příprava
Přípravě na závod jsem obětovala mnoho tréninkových hodin, od ledna do poloviny března 2009 jsem naběhala 750 kilometrů (většinu s batohem vážícím 6 – 9 kg) a dalších 550 km jsem najela na běžkách. Mnoho času jsem strávila sháněním toho nejlehčího – jídla a vybavení – s vědomím, že doslova každý gram je důležitý. Několik měsíců předem ˝žiji na Sahaře˝, neustále přebírám vybavení, převažuji, doplňuji, vyhazuji. Sbalený batoh váží 10 kg, s touto zátěží to musím odběhnout. 7 dni se nebudu převlékat a nejspíš ani mýt, nebudu skoro nic jíst (při mé kancelářské práci bych s těmito dávkami nepřežila), budu hovořit a myslet anglicky a orientovat se podle kompasu a mapy. Stresuji se několik měsíců. Po oběhu Balatonu týden před odjezdem (dost riskantní a bláznivý nápad, který naštěstí vyšel) už vím, že se do Maroka těším. Od té doby si to užívám.

Přílet
Sraz je v Paříži na letišti Orly. Podle hesla ˝dělej to, co ostatní˝ dostávám letenku a sedím v letadle. Nikdo nic neorganizuje, nikdo nás nepočítá ani neodškrtává. Ten stav trvá i v Maroku, sedám si do jednoho z přistavených autobusů, které míří do prvního kempu – tady se říká bivaku. V marockém Quarzazate prší, v poušti to bude jistě jinak. Na cestě trvající 6 hodin každých 5 km projíždíme rozvodněnou řeku. Už jsme v poušti, leje jako v Jizerkách. Po Sahaře tečou řeky a rozlévají se jezera. Dobrý úvod, celkem logicky nekončíme v bivaku. Skrz něj tečou proudy vody, organizátoři utopili až po střechu v řece terénní auto. Končíme v hotelu – to mi nevadí, jsem po dvoudenní cestě velmi unavená, ráda si odpočinu. Přichází však to, čeho jsem se nejvíce bála – komunikace. Nikdo nic neví, všichni chodí odnikud nikam.
Já také, navíc ještě ničemu nerozumím a nemám se koho zeptat. Trčím sama na pokoji a je mi strašná zima. První etapa je zrušena z důvodů povodní, bude až ta druhá. Mám pečlivě přeložený popis cesty, první mapa je tedy k ničemu (postupně se ukázalo, že i zbývající). Také proběhla kontrola vybavení a kontrola zdravotního stavu – akce na celý den, nekonečná fronta s nejistým výsledkem. Bojí se všichni – když něco nemáš, pravděpodobně končíš dříve, než jsi začal. Prošla jsem, musela jsem anglicky vyjmenovat obsah mojí lékárny. Sehrála jsem příznaky několika chorob s tím, že moje lékárna je umí vyléčit. Prošla jsem, mám číslo 152.

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová