Písečná výzva – Marathon des Sables 2009 (část 3)

Autorka článku: Ivana Pilařová 3. etapa – 91 km Ráno čekají hned dvě překvapení. Než jsme mohli cokoliv udělat, přišla parta beduínů a doslova nám odnesla stan nad hlavami. Nejen nám, za chvíli to potká celý tábor. Je to úžasná podívaná. Představte si, že by vám v 6 ráno někdo odnesl stěny a strop ložnice a koupelny a to samé by se stalo všem sousedům. Takový panelák bez stěn a stropů. V mžiku celý prostor kempu vypadá jako tábor utečenců.

Druhé překvapení nás srazí do kolen. Místo plánované etapy 70 km nám organizátoři připravili lahůdku – 91 km. Marně se domnívám, že tomu anglicky špatně rozumím. Je to tak a je to ve 24 leté historii nejdelší a nejtěžší etapa a nikdy prý ani v budoucnu nebude delší. Výborně. Z toho půlku půjdeme v noci, tato etapa je dvoudenní, ale zato non stop. Na startu je jak před funusem, každý si to představuje. Vzhůru do pekla! Slunce pálí jak ďas, je půl desáté ráno. Kromě čela závodu (tam opravdu nevidím) dnes nikdo nezávodí. Nepadají ani obvyklé legrácky, ticho jako na hřbitově.

Na dvacátém kilometru mě strašně bolí záda a vůbec mi to nejde. To brzy. Nepřipouštím si, že mám před sebou 70 km. Kdo se jednou dá na pochod, nemá jiné cesty, než dopředu. Moc to nefunguje. Když to jde, tak to jde, když to nejde, tak se musí běžet a všechno časem přejde. Ano, i mě to nakonec přešlo. Sápu se dál a je mi dobře. Užívám si ale jen pár hodin. Slunce se kloní k západu, nevěřím, že by červené značky budou ve tmě vidět. Propadám panice, že zabloudím. Běžci se roztáhli, sem tam je někdo vidět, za chvíli bude černočerná tma a ke kontrole je ještě daleko. Je to tady, čelovku mám v batohu, stejně jako ostatní, nikdo nevidí nikoho, všichni si mysleli, že to za světla dojdou. Nikdo nechce zastavovat a hledat světlo, snad to už bude kousek. Probleskují světla kontroly, pro tuto chvíli jsem zachráněná, ale co bude pak? Je mi strašná zima a nic nevidím, mám hlad a strach a jsem zase sama.

Teď závidím týmům, kdy jde třeba pět lidí spolu, jeden vpředu řeší orientaci, udává tempo a zbytek se veze – jen jdou a na nic nemyslí a časem se vystřídají. Na kontrole jsou desítky světel – každý něco dělá a svítí vlastní čelovkou, ale jinak je všude tma, Vůbec nevím, kudy z kontroly pryč. Nakonec nacházím svítící tyčku a vyrážím. Zase jsem sama v poušti, je absolutní tma, navíc jsem v dunách, na vršku je vidět bod, dole absolutní nic. Duny jsou velmi prudké – nahoru se leze po čtyřech, dolů organizovaný pád. Po hodině jsem dala tři kilometry. Chvíli jde se mnou australan, mladý kluk, má trpělivost s mojí angličtinou. Krásná chvilka, hovořím a naslouchám a rozumím. Brzy je po idylce. Světla míří do kopce, hodně do kopce. Není to duna, to je prý dobře, slyším před sebou. Sápeme se neuvěřitelně prudkým svahem, korytem napadaných volných kamenů a písku, nic nevidím, padám chvíli dopředu, chvíli dozadu, lezu po čtyřech. Neschůdné i za světla, navíc to nekončí. Netěším se na vršek, protože vím, co bude dál – to samé dolů.

Není to stejné, dolů je propast, kde se týmy spouští po podaných rukách. Chvíli si sedám, najím se a uklidňuji se, abych to sešla ve zdraví. Po sérii pádů jsem dole. A zase jsem sama, nikde nikdo. Cesta je ale rovnější, tak jsou vidět světla. Už dávno měla být další kontrola, ale nikde nic. Tady se láme chleba, je to nadoraz, na krev. Jsem u světelné tyče a pode mnou je propast. Nevěřím, že je to tudy, ale nevidím jinou cestu. Musím na někoho počkat a musím se ho udržet. Ze tmy se noří Ital Carlo, známe se z Tunisu. Beze slova mi podá mi ruku a zvedá mě ze země. Má toho taky dost. Pajdáme spolu a dojdeme na kontrolu. Musím si nutně odpočinout. Vařím čínskou polévku, na kterou se těším 30 km. Kolem mě obraz zkázy. Spousta lidí padla do písku do spacáku a spí s rozsvícenými čelovkami. Někteří ošetřují krvavé nohy. Někdo se jen tak plouží. Na chvíli zalézám do mého tenoučkého spacáku, ale je mi strašná zima. Zvedám se a jdu dál. Ale kudy?

Zase jsem sama a zase nevím kam. Spousta světýlek, ale nikdo na cestě. Navíc fouká, přichází písečná bouře, zvedá se písek, špatně se dýchá a není nic moc vidět. Ze tmy se noří Carlo, nebyli jsme domluvení, jásám. Před námi je 17 km údolí (naštěstí není vidět), svět se scvrkl na dobytí dalšího a dalšího postupového světla. Carlo to docela valí. Za žádnou cenu se nechci pustit, různě padám, zase ho dobíhám. Nikdo na nikoho nečeká, nikdo nic neříká, nejsou síly, je to jako ve vysokých horách, každý sám za sebe. Jsme utahaní, zakopáváme o šutry a keře, oči unavené, ale musíme se dostat k poslednímu kontrolnímu bodu. Každým krokem se tam blížíme, každou minutou se blíží svítání, už vidím úzký proužek světla před sebou. Za světla bude úsilí poloviční. Hraju krásnou hru - jako co bude dřív, jestli světlo nebo kontrola.

Oba výsledky jsou úžasné – od kontroly je to totiž už jen 11 km do cíle. Vyhrálo světlo. Ohlížíme se s Carlem nekonečným stoupajícím údolím, utrousím italskou nadávku, směje se jako malý kluk. Od kontroly to valíme do cíle. Teď už je jisté, že to dáme. Stojíme spolu v cíli, je 8 hodin ráno. Nemůžu dojetím ani poděkovat. Tečou mi slzy. Později píšu v dopisu: Milý Carlo, navždy pro mě zůstaneš rytířem z dávných časů, který sestoupil z nebes a dovedl mě tmavým peklem ke světlu a teplu – do cíle. Nikdy ti to nezapomenu. To není z pohádky, to je pravda.

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová