Podivné snění 2

Autorka článku: Maura Marcela Marcela. Má pacientka. Nešťastná oběť sebeklamu a lásky. Znám její příběh nazpaměť. Bylo to tak smutné Asi začne brzy svítat, říkala si asi Marcela, když se opírala o rám okna a dívala se na temnou oblohu. Už neplakala. Bylo jasné, že udělala chybu. Mohla počítat s tím, že jedno milování, které se Zdeňkem prožila, ho nepřipoutá k ní navždy. Pochopila, že jí nemiluje.

Už třetí noc nemůže usnout. Tíha náhlého osamění a odmítnutí jí tlačí na prsou, stejně jako hluboká, lítost. K neunesení. Ale každý by jí řekl – měla jsi s tím počítat. Věděla jsi, že má jinou. Ale – miluje ho. On to ví. A přeci – má Lenku. A od ní neustoupí. Přivezl si ji z města. Studovali spolu a bydleli na stejných kolejích. Každý týden dojížděl za rodiči a tak se občas vídali. Nechodili spolu doopravdy, ale prožili společné dětství v rodné vesnici. Často mu dávala opisovat své úlohy anebo on jí pomáhal s matematikou. Sem tam padla nějaká pusa anebo žertík. A pak k tomu došlo. Pozval ji na společný výlet do hor, trochu foukalo a tak se uchýlili do jedné polozbořené chatky. Bránila se, je přeci zasnoubený, ale on jí řekl, že to nic neznamená, že jen ona bude ta jediná

A ženské si povídaly mezi sebou divné řeči o Marcele a Zdeňkovi. Už se vědělo, že Zdeněk Marcelu opouští.
„Ten chlapec od Horáků, Zdeněk, ten mladší, to dobře chytl. Prý ta jeho nastávající je z bohaté rodiny. Prý budou stavět, než se vezmou,˝ řekla Vildová v obchodě, když ženské čekaly na to, až přivezou maso.

“ Jo, jo, to si Horákovi zaslouží. Však se mu od malička věnovali. A teď udělá štěstí.“
„A já jsem si pořád myslela, že nakonec bude s Marcelou.“
„Ale kdež. Ta není pro něho žádný terno.“
Do té řeči přijelo auto s masem a tak se pozornost obrátila k jinému cíli.
Marcela ty řeči neslyšela, ale věděla, že její boj o lásku je prohraný. Přesto se osprchovala, oblékla a šla se projít se psem. Třeba ho uvidí a promluví s ním. Ale o čem? Všechno jí řekl, co plánují, jaké mají vztahy, jako by byla jeho sestra. Bude to směšné a hloupé, co se mu chystá říci. Má s tím začít? Vypadala by, že se chce vnucovat. Nechce přijít do řečí. Pocity studu střídá smutek. A kolem leží sníh a bílá průhledná mlha se vznáší nad kopci. Takový smutný studený den. Přitáhla si bundu k tělu. Jak já to jen překonám, pomyslela si.
“ Ahoj, Marcelko.“ Trhne sebou a oči se stáčejí po hlase.
“ Ahoj, Zdeňku,“ odpovídá na pozdrav, jakoby se nic v ní nedělo.
“ Můžu na kousek cesty s tebou?˝
“ Jistě, chci to obejít podle řeky. Ale aby nás lidi neviděli, zbytečně přijdeš do řečí, když jsi zasnoubený.“
„Ať si říkají, co chtějí. Však všichni vědí, že jsme staří kamarádi.“
Přidal se k ní a ruce si vrazil do bundy.
Neměla chuť s ním zapřádat nějaké hovory, tak mlčela. On kopal cestou do kamínků a sem tam se sklouzl po zmrzlém sněhu.
“ Chtěl bych ti říci, abys nikomu neříkala, že jsme se spolu milovali,“ zaprosil najednou.
“ Nerozumím,“ odpověděla a sklopila oči do sněhu. Skoro cítila, jak se jí hrnou slzy.
“ No však víš. Ber to jako, že jsme dovršili naše dětské přátelství.“

Nevěděla, co na to má říci. Bylo jí to líto a zároveň se cítila pokořená. Jakoby nic neznamenala.
“ Víš Zdeňku, udělala jsem chybu. Věděla jsem, že jsi zasnoubený a že se chceš brzy ženit. Neměla jsem na to přistoupit. Ale zase, lhala bych, kdybych říkala, že to nebylo z lásky k tobě. Myslela jsem si, že budeme jednou spolu. Pořád se mi nechtělo uvěřit, že mne nebereš vážně a nakonec se rozhodneš pro ni.Vždyť jsi mi říkal“
Nemohla už dál. Nebyl to jen zimní chlad, který jí roztřásl, až se zalykala.
“ No víš, já tě mám taky rád. Těžko se mi o tom mluví. Ale nějak se to všechno zkomplikovalo.“
“ Jak, zkomplikovalo?!“ řekla najednou přísně a podívala se mu do očí.
“ Nechápeš život na kolejích.“
“ No, možná tohle nechápu, ale tehdy jsme u toho byli oba.“
Zarazil se. Měl dojem, že ho ona jen tak nenechá. Že mu překazí jeho plány a jeho sny. Copak se to smí? Copak ona nebude brát na něho ohledy? Když ho má ráda?
“ Marcelo, já jsem možná udělal blbost, ale bylo to jen jednou. Ty si to nemůžeš vysvětlovat jako závazek. Nech to být a zapomeň na to. Nehodíme se k sobě. A já bych si tě prostě nikdy nevzal, i kdybych Lenku nepotkal.“
Tenkrát, po tom rozhovoru, si myslela, že to nemůže přežít. Ale byl to jen začátek.
Nyní na to vzpomíná z úzkostí a steskem. Ještě stále, ani po těch letech, nemůže klidně spát. Tíseň, strach, pocity vnitřní osamělosti a utrpení se stále ozývají a doléhají.
Kde je mu konec? Co se tajně naplakala a dokonce uvažovala, že si sáhne na život. Ani na svatbě mu nebyla, ačkoliv pozvali celou rodinu. Předstírala nevolnost. A když všichni odešli, padla do polštářů a usedavě plakala a naříkala. Zlomené srdce a duše, do níž vešly těžké stíny jako démoni strachu, bolesti a úzkosti.
Škoda každého dne, který člověk prožije v tak zoufalém smutku, pomyslela si nyní s nostalgickou vzpomínkou. Usedá za stůl a otvírá počítač. Všude je ticho, jen je slyšet slabé vrčení přístroje, na který je napojen pacient. Občas zkontroluje monitor. Všechno jde dobře. Celá nemocnice se pohroužila do spánku. Má noční. Bere si je záměrně, protože si nechce připustit, že trpí chronickou nespavostí.

Každý by jí řekl – první láska, kdekdo to prožije se zklamáním, máš na to zapomenout. Čas všechno zhojí. Možná, že nebyla dost připravená prožít takové trauma. Možná, že jí ublížilo, že se dost nebránila a že mu dovolila, aby jí nebral tak vážně. Byla nezkušená, nezralá, netušila, jak jí to může hluboce poznamenat. Už se jednou svěřila své nejlepší přítelkyni, ale ta jí odbyla slovy – prosím tě, to je blbost, určitě to máš z toho studia. Napětí před zkouškou, praxe ve špitále a ještě starosti s domácností, s rodiči, s manželem. Ale Marcela ví své. Pamatuje si na tu první noc, když se dívala do tmavého nebe a měla srdce plné bolesti, kterou dřív nepoznala a kterou v tu chvíli nechápala.
Vstala a udělala si bůhvíkolikátou kávu. Pak vyndala ze stolu rozečtenou knihu a položila si ji před sebe. Už ji čte měsíc a pořád nedokáže vniknout do děje. Kromě práce se neumí do ničeho zabrat, chybí ji soustředěnost. Chybí ji klid a pohoda. Musí to řešit!
Stojím u otevřeného okna. Pozoruji korunu stromu, který se rozkládá na dvoře. A poslouchám Marcelu, která leží na pohovce a vypráví svůj příběh. Klidně a věcně. Neanalyzuje, jen líčí všechny detaily, protože věří, že v nich je skryt důvod její nespavosti, její bolesti, která někde trčí v podvědomí a nechce ji, ani za ty roky, opustit. Mlčím a poslouchám. Soustředí se na každé slovo a každý detail. Konečně Marcela dovypráví a tak zavírám okno. Sednu si ke stolu, nad kterým svítí zeleným světlem velká lampa, a otvírám její spis.
„Jste tu poprvé, takže vám dám první radu. Nepřemáhejte spánek. Vytvořte si rituál před spaním a poručte si ulehnout a usnout. Ráno pak si zapište, v kolik hodin jste po ulehnutí usnula a na co jste myslela. Ten sešit si přineste na další sezení.“
„Horák, Horák,“ vzpomínám v duchu. Podle toho, jak ho Marcela popisovala, mám dojem, že ho znám. Ale ne jako pacienta. To rozhodně ne.
A pak mi svitlo, že ho znám z golfu. Jasně, schází se tam taková společnost. Každý si myslí, že nad něho není. Říká se o něm, že je bohatý muž. Jeho žena zdědila nějaké domy v Praze a pozemky za Prahou. Už tehdy, když se brali, byla dobrá partie. Jedináček. Někdy chodívala na ten golf s ním. Pamatuji si na takovou výraznou paní, trochu náladovou a ctižádostivou. Ale on jí v tom předčil. Zásadně mluvil vždycky hlasitě, aby ho nikdo nepřeslechl a choval se arogantně. I na tom golfu. Ale ke mně ne. Z nějakého důvodu si mne váží. Dokonce se mi i svěřoval se svými problémy v manželství.

Vidím v duchu Marcelu, jak stojí před zrcadlem a rozčesává si vlasy. Jejich jemné praskání v kartáči jsou jediným zvukem v tichu jejího bytu. Zachvíli půjde spát. Snaží se na nic nemyslet. Ale obraz té noci se vrací a ubližuje. Jde pomalu do postele, zhasne světlo a zavře oči. Myslí na kopce nad jejich domem, které denně vídávala. A znovu se vrací to ráno, kdy šla na procházku se psem. Vrací se jí atmosféra toho dne, ta bolest a pocit ponížení. Snaží se to přikrýt jinou vzpomínkou
“ Pan doktor Heřman! Tak zase na golf?˝ hlaholil inženýr Horák.
“ Dobrý den, zdá se, že bude krásně,“ dodal a podávanou ruku jsem mu stiskl. Všiml jsem si dívky, která se opírala nedaleko o sloupek plotu a pozorovala nás.
“ A dnes i s dcerou?˝ zeptal jsem se naoko zvědavě, ale tušil, že o dceru nejde. Jen jsem chtěl zjistit, jak se k té otázce postaví. Horák mne vzal důvěrně za loket.
“ Kdež dcera. Taková holka, přilípla se na mne. Trochu jsem s ní koketoval, však víte,“ spiklenecky zamrkal, ale on nehnul ani brvou. Jen čekal, co z něho vyleze.
„Jenom tlumočnice. Seznámili jsme se na výletní lodi v Německu. To víte, příležitost dělá zloděje. Ale mezi námi chlapy, copak lze odolat tomu, co se samo nabízí? Neškodí občas utrhnout jablíčko ze stromu,“ zasmál se svému přirovnání.
„Trvala na tom, že se budeme stýkat, tak ji beru na golf. Ale řekl jsem jí, že víc pro ni udělat nemůžu. Lenka, jako žena, ta by z toho udělala hned aféru. A to nemůžu připustit. Víte, kvůli podniku. A taky s ohledem na pověst. To by mne zruinovalo.“
To mi stačilo. Nyní znám celé pozadí neštěstí, které Marcelu postihlo. A mám s ní další seanci. Leží na lehátku jako minule. Listuji v jejích zápiscích a podrobně studuji texty, vzorně napsané do nejmenších podrobností. Jsem profesionál, a proto nenechávám průběh znechucení nad Horákem převážit nad úmyslem ji vyslechnout trpělivě, i když mám chuť křičet – nestojí ti za utrpení!
„Jak se dnes cítíte?˝ zeptal jsem se jí.
„Trochu líp. Když jsem začala kontrolovat své myšlenky, uvědomila jsem si, že je musím opouštět. Ale jsou silnější, než jsem já sama.“
„Když si člověk zlomí nohu, noha se dá do sádry a hojí se. Se zlomeným srdcem v raném mládí se člověk někdy nevyrovná, pokud není vyloženě cynik.“
Listuji dál, den po dni a pořád stejný motiv. Zavírám sešit a přistupuji k oknu. Otvírám ho a do místnosti vchází teplý vzduch.
„Rozmyslete si svou odpověď na mou otázku. Co byste si přála ze všeho nejvíc, aby se stalo v nejbližší době?˝
„Chtěla bych zemřít,“ řekla tiše.
Věděl jsem, že na to odpoví zrovna tak, tiše, pokorně, rozhodně.
Rozhodl jsem se, že inženýra Horáka znovu vyhledám a promluvím s ním.
„Mám jednu pacientku,“ říkám Horákovi u vína.

Horák se na mne podíval zvědavým pohledem.
„Krásná ženská. Ale bohužel. V mládí prodělala těžké citové trauma a trpí chronickou nespavostí. Vy jste takový zkušený chlap. Co si o tom myslíte?˝
„Ale to jsou ženský hysterie. Něco si usmyslí a zbytečně pak s tím kdekoho otravují.“
„Já bych to tak nebral,“ řekl jsem mírně.
„Ale jděte. Možná, že jste výborný psychoanalytik, ale musíte se na to dívat taky z potřeby chlapa. Taky jsem měl v mládí takovou příhodu. Chodili jsme spolu do školy. Byli jsme z jedné dědiny. A to víte, moc příležitostí nebylo. Každá holka si dávala pozor na pověst. Ale ona – no, šli jsme spolu na výlet, a i když věděla, že jsem zasnoubený se svou současnou manželkou, zkusila to a vyšlo to. Dělala naštvanou, a kdybych ji neodmrštil, bůh ví, čeho by byla schopná. Ani nevím, jak dopadla.“
„Myslíte na ni někdy?˝ ptám se naoko zvědavě, ale měl jsem chuť ho praštit.
Horák se zamyslel.
„No, abych řekl pravdu, myslím a dost často. Ano nevím, co se s ní stalo.“
„Nikdy jste po ní nepátral?˝
„Ne. To víte, to by mi žena dala. A já si nemohu dovolit mít nějaké problémy v manželství. Ve hře jsou důležitější věci, než láska,“ řekl rozhodně a napil se vína.
„Jo, a vyřiďte ji, že ať klidně spí. Pokud jí to trauma, jak říkáte, provedl nějaký chlap, zřejmě za nic nestál. Takových mizerů po světě běhá. A já jsem jeden z nich,“ zasmál se.
Bylo to v pondělí, ano, hned další týden, který následoval po tomto rozhovoru. Nepřišla na sezení. Zkoušel jsem ji zavolat domů a pak do nemocnice. Nikdo o ní nic nevěděl. Tak jsem si sedl do auta a jel do jejího bytu. Zvonil jsem, nikdo dlouho neotvíral. Za dveřmi hrála hudba. Pak se ozvaly kroky. Otevřely se dveře a Marcela stála mezi nimi a usmívala se.
„Tak jsem tvrdě na chvíli usnula,“ řekla s ulehčením a pozvala mne dál. Všiml si, že se změnila, zněžněla a její výraz byl tak zvláštní, jakoby se náhle odpoutala od všech starostí.
„Mám pro vás velké překvapení.“ Usmála se a vedla mne do pokoje.
„Podívejte se,“ ukázala na pohovku. Ležela na ní nějaká postava a zřejmě spala.
„Jak je to směšné. Moje tělo a vůbec mne nezajímá.“ Její smích byl tichý a tlumený, odrážel se od zdí.
Přiskočil jsem k tělu a skutečně – Marcela ležela už mrtvá na pohovce a smrt jí vtlačila do tváře znamení své vlády. Nemohl jsem tomu uvěřit. Obrátil jsem se, chtěl jsem něco říci, ale byl už jsem v pokoji sám. Jen závan průvanu rozevlál záclony. Zavolal ambulanci. Odvezli tělo. Byl konec všemu utrpení a začátek pro velké a zásadní otázky.

Autor: Maura, Foto: Internet