Podivné snění 3

Autorka článku: Maura Paní Marie Uhlířová – Hladká Pořád jsem ještě nepochopil, jak se Marcela mohla zjevit mezi dveřmi svého bytu, když zároveň ležena na gauči mrtvá. Nikdo z lidí, které jsem potkal a u kterých jsem doufal, že to tajemství vyzvím, mi nedokázal odpovědět ani náznakem a já na krátkou dobu přestal zkoumat lidské duše. Byl jsem udivený, že se tak rychle přiblížil podzim, já jsem nebyl se svými plány ještě u cíle, ale dům byl skoro opraven.

Ještě než padne první sníh, řekl jsem si, pokusím se poohlédnout po přátelích ze studií, pár adres jsem měl a možná, že se mi poštěstí se seznámit s nějakou pohlednou ženou. Nemusí být mladá, ale rozhodně ne stará. Musel jsem si vzít brýle, protože ty trasy, které jsem chtěl prostudovat, se mi mžily před očima. Jindřichův Hradec, řekla jsem si, tam bydlí starý Svatoň, naposledy jsem od něho četl nějaký článek v novinách, v sobotní příloze.

Druhý den, hned ráno, jsem se vypravil na nádraží. Padal drobný déšť se sněhem, ale chladno nebylo.
Došel jsem ke staniční kase. Okénko bylo zabouchnuté, ale záclona nebyla zatažena. Chvíli jsem čekal, byl jsem trpělivý, protože nejbližší spoj jel až za hodinu a já jsem měl stejně v plánu si ještě koupit v nádražní restauraci kávu a koblihu.
„Prosím,“ probral mne svěží ženský hlas a já spatřil ženu s blonďatými vlasy a rudě namalovanými rty. Usmívala se na mne anebo vůbec na celý svět.

„Jízdenku na nejbližší spoj do Jindřichova Hradce,“ řekl jsem a uvědomil jsem si, že ji neumím oplatit úsměv a nechtěl jsem ji tu krásu zkazit svým zatrpklým úsměškem.
Paní přes okénko odpověděla:
„Máte ještě hodinku čas. Chcete i zpět?“
Tu jsem se zamyslil a řekl jsem:
„Pojedu, krásná paní, tam, pokud by mne ještě dnes vyhnali, tak večer přijedu zpátky. Sem na toto nástupiště.“
Perličkově se zasmála a brala to jako lehkou konverzaci.
Trochu se zamyslila a pak mi vytiskla jízdenku. Podal jsem jí peníze okénkem do žlábku a naše prsty se na moment setkaly. Chtěl jsem prodloužit tu chvíli doteku, ale ona ucukla a zasmála se zase perličkově.
„Jste nějaký chytlavý, pane.“
A zase rozesmála se a já se tvářil vážně a díval se jí pěkných modrých očí.
Odpověděl jsem bez váhání:
„Já mohu, milá slečno, číst vaše myšlenky i potmě.“
„Ano?“
Smála se zase, ale já spatřil v jejích očích takový přísvit, že jsem se trochu zarazil.
Trochu se ke mně naklonila, až se téměř dotkla čelem skla.
„Nevěřím vám,“ řekla provokativně, ale až rozhovor, který, nevím proč mne tak zaujal, přerušil příchod dalších cestujících.
„Jste dneska první, který mne rozesmál.“ Usmála se ještě jednou a pak odvrátila ode mne zrak.
Stál jsem chvíli na peróně, jehož atmosféra byla zajímavá. Vůně nádraží se mísila se zápachem nádražních toalet a pachem opékaných buřtů a jakýchsi italských jídel. Lidé se procházeli sem a tam a čekali, stejně jako já, na supící stroj. Bylo mi chladno a tak jsem si přitáhl kabát blíže k tělu a tašku jsem si položil na zem. Přitom jsem se ale opatrně rozhlédl, jestli se nepohybují po nástupišti osoby, které by si ji mohli nenápadně přisvojit.

Pár metrů ode mne připravoval staniční pomocník zavazadla a bedny pro poštovní vůz. Řekl jsem si: – Tedy do Jindřichova Hradce. Tam jsem nikdy nebyl. Pokud mne kolega přijme, určitě mi nabídne nocleh, jinak bych si našel na jednu noc spaní v hotelu.
Sedl jsem si na lavičku. Nebyla mokrá, protože stříška, která se táhla středem nástupiště, ji ochránila před dopadem vlhkého sněhu.
Odhrnoval špičkou boty zežloutlé listí z topolu, který se tyčil u vchodu k nástupišti, a bezmyšlenkovitě jsem se díval na zem.
Vlak vjížděl do stanice a já jsem za dlouhou dobu pocítil to vzrušení z dětství, které jsem míval, když jsem držel dědečka za šos a on mi vykládal, že se stane něco zvláštního, protože pojedeme vlakem. To jsem byl ještě hodně malý a jeho tvář si dnes ne a ne pořádně vybavit.

Nastoupil jsem do osvětleného, docela útulného kupé a čekal a to trhnutí a cuknutí po táhlém hvizdu z píšťalky. To je dobře, pomyslel jsem si, to je dobře, že tohle ještě funguje. Když vlak míjel nástupiště i stojícího výpravčího, cítil jsem se šťastný. Bylo to docela prosté. Jsem zbaven starostí, jestli zítra přijdu včas do práce, že bude u docházkové knihy stát ten pitomec, šéf kliniky a přesně v 7,00 hodin udělá červenou čáru, aby všichni do se pod ní pak podepíší, jsou prostě opozdilci. Pokud ovšem nemají trefnou omluvu, aby mohl udělat u jejich jména poznámku – omluven. Vlak ujížděl podzimní krajinou, která utíkala za okny, sotva člověk spatřil něco zajímavého, už byl za oknem jiný obrázek a já jsem odjížděl za prostým lidským štěstím, dát si svůj život i své myšlenky do souladu. Seděl jsem v kabátě, ale v kupé začalo být teplo a tak jsem ho sundal a pověsil na háček. Podíval jsem se na hodinky. Spíš z rutiny. Bylo devět hodin dopoledne a já jsem se cítil smírně šťastný. Jako bych unikl něčemu, co mne obtěžovalo a zužovalo.

A protože jsem měl spoustu času na přemýšlení, myslil jsem na svůj dům a zahradu, která byla nyní určitě zazimována. Čas od času jsem pomyslel i na práci, protože jsem si ve skutečnosti jel promluvit s kolegou, jestli by neměl pro mne nějaký nápad, jak zcela nevyjít z praxe. Vím, že tento člověk je specialista na sebevraždy a mně by také nevadilo v tomto oboru působit. Musel jsem se usmívat v duchu, protože jsem myslel na lidi, kteří se propadnou náhle z ničeho nic do temnoty a pokusí se zabít, nebo se jim to povede, stejně jako Marcele. ˝Sebevrahové mají být pohřbeni stranou, ve vší tichosti, anebo vydáni příbuzným k tichému pohřbení,˝ tak zněl starý rakouský zákon a já jsem věděl, že budou opovrženi i po smrti tam někde, mezi ostatními, dokud se nevrátí, aby stokrát prožili tu chvíli, než pochopí, jak ji vyřešit ve prospěch života.

Bloudí někde ve fialových prostorách, jsou odkázáni pouze na své mátožné vědomé, v kterém ví, že nemohou spatřit světlo, je jim odepřeno. Jsou na výstrahu živým a mrtvým. Sepjal jsem ruce a dal je volně na kolena. Byl jsem schopen tak lépe přemýšlet a soustředit se na myšlenky i na to, jak si s kolegou pohovořím. V tichosti, stranou, bez naléhání, ale s prosbou. Odmítne mne? Na to jsem myslil. A také poslouchal jsem tlukot soukolí, vlak totiž zastavoval. Zastavil a lehce sebou trhnul. Do kupé přistoupila žena v dlouhém kabátě a dvěma taškami.
Pozoroval jsem ji, jak si svléká kabát a převrací ho na ruby, věší na malý háček. Vlak sebou trhnu a ona se lekla, málem na mne spadla.
„Promiňte, řekla a usmála se.
Řekl jsem ji:
„To nic.“
Sedla si a zavazadla postavila vedle své nohy. Znovu mi věnovala úsměv a já jsem si řekl, že je hezká a zvláštně voní a toužil jsem se dát do hovoru, aby mne nepřepadaly tak chmurné myšlenky. Ale ona nejevila známky ochoty se mnou bavit a tak jsem odvrátil pohled do oka a díval jsem se, jak vlak protíná vzduch a kolem se míhají domky a zahrady s již holými stromy.
Do kupé vstoupil průvodčí a nechal si předložit naše platné jízdenky. Já jsem ji měl po ruce, ale ona ji lovila dlouho v kabelce, trochu i zrudla, umanou a napětí, než ji našla. Průvodčí nad ní trpělivě stál a čekal, pak jí taky udělal značku a zavřel kupé. Podívala se na mne a já jsem z ní nespustil oči. Viděla jsem a i, že by si chtěla nyní o něčem promluvit, jen tak, aby to nebylo hloupé, že nás čeká cesta ve dvou.

„Vždycky mám problém v kabelce něco najít,“ řekla jako na omluvu. Usmál jsem se, jako bych to chápal, ale nebyl jsem ženatý a s žádnou ženou jsem dlouho nežil, tento problém šel mimo mě.
„Mohu vám nabídnout kávu?“ zeptala se a vyndala z jedné tašky malou termosku a dva malé šálky.
Přikývl jsem s vděčností, protože na kávu jsem měl chuť.
„Jmenuji se Jana Uhlířová – Hladká,“ řekla.
„Heřman,“ povstal jsem a lehce se uklonil.
Podala mi šálek s kávou a já se s chutí napil.
„Jedete do Jindřichova Hradce?“ zeptala se.
„Ano,“ odvětil jsem a ona mi podávala malý úhledný cukrový šáteček v ubrousku.
„Já také. Před pár měsíci jsem odešla z nemocnice a nyní jsem na volné noze,“ přívětivě se usmála.
„To je náhoda, já tam jedu za týmž účelem. Mám přítele, starého kolegu. Dělá zajímavý výzkum, rád bych se zapojil.“
Neřekla už o sobě nic. Pokývla hlavou. Podal jsem ji šálek, ona se zvedla a šla oba umýt na záchod. Když se vrátila, usmívala se a uklidila všechno zase do tašky.

„Promiňte, že se směji, ale po cestě mi došlo, že určitě budete doktor Heřman. Došlo mi to. Viděla jsem vaši fotografii u článku o sebevraždách v psychiatrickém sborníku. Takže jedeme za týmž účelem. Jste domluveni?“
„Ne.“
„Tak potom se za vás přimluvím.“
Podala mi ruku a já ji vděčně stiskl.

Autor: Maura, Foto: Internet