Podivné snění 4

Autorka článku: Maura Projekt „Třicet let,“ řekl kolega tiše v nádherném koženém křesle ve své přepychové pracovně, „dělám do sebevražd.“ Paní Uhlířová a já jsme seděli naproti a byli jsme napjati, zda dostaneme také příležitost, jako tento muž, který nám nechal přinést kávu s cukrem a mlékem od pěkné mladé dívenky. „A kdybych měl znovu zvolit,“ pokračoval dál a zapálil si dlouhé tenké cigáro,“ tak bych zase nechtěl dělat nic jiného než to, co jsem dělal těch třicet pět let.“

Chvíli se odmlčel a tahal z cigára, díval se na nás jako kocour přimhouřenýma očima a dokazoval nám, že i ve svém věku je člověk na svém místě.
„Takže, drazí kolegové, já mám pro vás práci,“řekl, jako by si najímal sezónní dělníky, ale ani já a ani doktorka Uhlířová jsme nehnuli brvou. Oba jsem věděli, že až budeme odjíždět s podepsanými smlouvami, že nám bude, jako bychom vyhráli v loterii, protože budeme mít práci.
Byl jsem nadšen a na ni jsem viděl, že se lišácky usmívá.

„Podepíšeme smlouvy,“ řekl nakonec to osvobozující slovo a nalil do malých kalíšků koňak.
Zavolal zase tu mladou dámu, dal ji pokyn, aby připravila smlouvy a nám dal najevo, že je pánem situace.
„Tak, a je to,“ řekl, když zašrouboval své přepychové plící pero, „jsem překvapen, protože vy, kolego, jste zdědil takové sídlo a ještě se vám stýská po vědě. Jste myslím ještě pořád v tom stereotypu práce, nechcete odpočívat.“

Proč to říkal. Aha, řeč bude o penězích. Připili jsme si na zdraví a za chvíli přinesla slečna dvě složky a podala je jemu do ruky. Zhlédl je a pak položil před nás. Otevřeli jsme složky a četli jsme naše smlouvy. Stejně, nešlo o peníze, ale o práci. Rychle jsme to podepsali a měli se k odchodu. Ze slušnosti se nás snažil zadržet, ale já jsem už spěchal, abych jel domů. Byl jsem nervózní.

Bylo mi to zcela jasné. Navenek byly místa obsazeny mladými ambiciózními mladíky a mladicemi, kteří zastávali dobře placené funkce a potajmu se najímali na smlouvu zkušení staří doktoři, kteří měli za ně odřít tu vědeckou rumařinu. Tak to pochopila i doktorka Uhlířová-Hladká, která se mnou cestou zpátky sdílela kupé a z rozčilení mluvila chvílemi francouzsky. Já jsem se odmlčel a díval a ubíhající krajinu se silou touhou zapadnout do postele a vzít si prášek na uklidnění. Jednak mne rozčilovala ona a jednak jsem byl sám roztrpčený. Konečně, nebylo to kvůli penězům, ale z principu. Opět se pěstuje zášť, závist a nenávist mezi generacemi, každá však je nepoučitelná. Já vím sám, kolik let člověk potřebuje k tomu, aby nabyl elementárních zkušeností v práci s lidmi, kteří mají psychické poruchy a kolik dřiny to stojí, aby člověk napsal nějaké práce a prodral se v konkurenci žárlivých kolegů, kteří sledují každé slovo. Zatímco doktorka Uhlířová-Hladká nyní pospávala za svým kabátem a v rytmu jízdy se jí pohupovala noha v krásné botě, já jsem myslel na všechny ty podivné cesty, které vedou k mému cíli, v kterém by měla být zodpovězena moje jediná otázka, a pro tu odpověď musím začít znovu.

Dveře od kupé se prudce otevřely a zase zavřely. Ani jsem nepostřehl, kdo je otevřel. Doktorka poodhrnula kabát, a když zjistila, že se nic neděje, opět se zahalila.
Přemýšlel jsem i o ní. Rozhodně o spolupráci stojím, pozvu ji na zámek a pohostím ji šlehačkovým dortem a silnou kávou. Bude určitě okouzlena prostředím a tím změkne. A já ji řeknu na usmířenou – taky jsme byli mladí, paní kolegyně-, ona mi určitě odpoví, ale neměli jsme takové privilegium. Než jsme se někam dopracovali, museli jsme si něco vytrpět.
Pořád je to lepší, než to bylo, myslel jsem si zase dál, když se mi vybavila nemocnice páchnoucí dezinfekcí, plná pacientů, předčasně sešlých tváří, s očima bez světla, jak unaveně hledí na člověka a pořádně ani nerozumí, o čem je řeč. Jejich svět je drží ve svých tlapách jako zvíře a nepustí je, i kdyby se člověk pokrájel. A přece jednou za čas to moje zaměstnání dostalo zápornou hodnotu a všechno se mi zošklivělo.

Připomínky důležitých administrativních pracovnic s nalakovanými nehty a natupírovanými účesy, které zapáchaly lacinými laky, nářek a nadávky pacientů nepříjemným způsobem mi drnčely do uší a v hlavě tak, že to moje nervy byly napjaté jak struny. A to prostředí mi páchlo jako stoka, ty chorobopisy, které se vršily na mém stole mne přiváděly na pokraj šílenství. Připadal jsem si jako v hnusné tůni a nevěděl jsem, jak z ní vyplavat vzhůru.

A zatímco nějaký pacient, který přede mnou seděl křičel a lomil rukama a hrozil mi, já jsem seděl a díval se mi do vyhaslých očí a v tu chvíli jsem si byl vědom, že jsem schopen strašlivého násilí.
Vlak zastavil a my jsme byli u cíle. Pozval jsem ji k sobě a nabídl nocleh, protože jsem to považoval za slušnost. Schylovalo se už k večeru a bylo tak ošklivé mlhavé počasí, že jsem ji nechtěl vystavit další tíživé cestě. Přijala to a já byl rád, že dostala dobrou náladu. Já jsem se díval, když nastupovala do taxi, že má hezké nohy a krásně voní. Byl jsem však unavený a rozhodl jsem se, že večer ukončím tím, že ji ukážu koupelnu a její ložnici. Tomu jsem také dostál.

Autor: Maura, Foto: Internet