Podivné snění 5

Autorka článku: Maura Ranní mlhy Ráno jsem byl zase sám. Venku mžilo a bílá mlha jen tu a tam poodhalovala větve stromů. Obloha byl zatažená a chlad byl nepříjemný. Byl jsem k však nevyspalý a přemýšlel jsem, jestli se mám dát do práce hned anebo až se trochu seberu z té cesty a myšlenek. Tiše jsem se pohyboval po pokoji a oblékal si dlouhý těžký župan, abych se přemístil do kuchyně a uvařil si kávu. Na stole byl dopis, navoněný a psaný krásným rukopisem.

Písmena se mi rozpíjela před očima, dílem proto, že jsem neměl brýle a dílem proto, že se mi zdálo, jako by ode mne něco očekávala jiného, než pouhý nocleh. Uvařil jsem si kávu a sedl si do křesílka ke stolu. Díval jsem se do zamženého dne. Málo se topí, říkal jsem si duchu, ale věděl jsem, že me nedrobí zima z chladu v místnosti, ale z mého chladu, který jsem si přivodil svým odmítnutím. Vstal jsem od stolu a šel ke stěně, kde viselo zrcadlo. Poprvé po dlouhé době jsem se na sebe doopravdy podíval. Pravou rukou jsem si přihladil vlasy, které byly na můj věk obyčejně husté a mezi černými prameny se objevovaly bílé pramínky. Hřbetem ruky jsem si přejel po tváři. Musím se oholit, řekl jsem si a nespokojen se svým vzhledem jsem si šel dopít kávu. Pustil jsem si pak do vany vodu, nakapal do ní olej a lehl si do vany.

Ona to chtěla, řekl jsem si a musel jsem se smát sám sobě. Zvedl jsem ruce z vody a prohlížel si je. Pomalu jsem jimi otáčel a cítil, jak mi vrže zápěstí. Není to už ono, ale spraví se to, jen co se dám do pořádku. Té krásné ženě jsem se líbil. Až najdu brýle, znovu si přečtu její dopis a to mi zkomplikuje život. Ona bude chtít za mou jezdit i pod rouškou našeho výzkumu a nakonec skočíme v prvním patře v té ložnici, kterou jsem nechal zbudovat místo pracovny, protože má velké okno a pod ním je zahrada.

V duchu jsem si představoval všechny detaily a moje fantazie mne opět přiváděla k životu. Usmíval jsem se a sebe při holení a myslel jsem i na tu blondýnu, co mi prodávala jízdenku a smála se perličkovým smíchem. Ještě v tu chvíli jsem nevěděl, co mne potká. Těžká vůně a přepychové oblečení, kabelka z kůže a termoska s kávou, kterou jsem popíjel z malého šálku.

Přejel jsem si obličej lehkým krémem a lehce namasíroval. Pak jsem použil pánského parfému, kterého jsem měl na dně a řekl si, že začnu nový život. Chvíli jsem hledal brýle, než jsem je našel na stole a znovu vzal ten svůdný list do rukou. Poděkovala mi za nocleh a za pohoštění, zatímco jsem spal, prý použila koupelnu a uvařila si kávu. A doufám, že se ji ozvu, protože musíme začít pracovat na projektu. Nechala mi adresu a telefon.
I když se mlha nezvedla, vyšel jsem ven. Chvíli jsem se procházel se psem, pak jsem ho zavřel do domu a pokračoval v realizaci svých plánů. Nejdřív k holiči, pak se poohlédnout po nějakých elegantních šatech a novém prádle. Všechno jsem naložil do taxíku a byl jsem rád, když jsem to měl už za sebou a otvíral jsem dveře. Pes se mi motal kolem nohou a já mu uhýbal s rukama plnýma balíků.

Byl jsem si nyní dobře vědom toho, že jsem vzal svůj osud do vlastních rukou, že ho znám velmi dobře, nevyhnu se ničemu, jen potřebuji důkaz o naplnění. Bylo mi, jako bych si lehl doprostřed silnice a čekal, až něco pojede. Věděl jsem, co mi chystá ta přezrálá krasavice, ale neuhnu. Určitá část mé osobnosti spáchá sebevraždu pro tu zbývající část osobnosti. Uvědomil jsem si sebe samotného a rozhodnul jsem se i za ni.
Otevřel jsem vysoké okno na zahradu a očima jsem se opřel do toho nehostinného dne, spatřil jsem sporý zásvit slunce a nic mi nestálo v cestě, abych ji zavolal. Cítil jsem se admirálem na této lodi a pouze já jsem znal směr plavby. Nechal jsem prostupovat svou vůli až do nejzazších míst. Zvláštní, že teprve dne jsem se seznámil sám ze sebou a mohl jsem se jasněji definovat. Ne, rozhodně jsem nebyl smutný, ale melancholický.

Autor: Maura, Foto: Internet