Protézou buřta neukousneš – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Podařilo se mi nemožné. A pomalu jsem začínala věřit otřepanému úsloví, že muž je hlavou rodiny a žena tím krkem, který s ní hýbe. Půl roku jsem manžela týrala výstřižky obrázků různých chalup, sto let starých domků z nepálených cihel a prohnilých chat, až podlehl a uvolil se na jednu z nich jet podívat.

Vesnička jak z Ladova obrázku, na jejím konci lesík, polorozpadlý dřevěný plůtek, zahrada a uprostřed vysoké trávy malá chatička, kterou by rozumný člověk využil leda tak k úschově nářadí nebo jako kurník pro slepice.
„Jestli opravdu chceš trávit veškerý volný čas opravou tohoto zboru, jsem ochoten to pro tebe podstoupit. Ale budeš litovat,“ zdráhal se Komik přiznat, že i jeho roubená chatka okouzlila.
Do třech týdnů byla naše.
Jestliže se mi první víkendy zdálo, že je romantické odhánět mouchy v kadibudce, svítit si petrolejkou a tahat pitnou vodu ze studny vzdálené dva kilometry, po čase jsem na tom již nenacházela romantického zhola nic.
„Možná bychom měli mít vlastní studnu,“ navrhla jsem.
„A co příjemná procházka po lese, co cvrlikání ptactva a vůně podhoubí?“ pitvořil se Komik.
„Procházet po lese se můžeme i bez padesátilitrového kanystru na vodu, nemyslíš? A to umývání v potoku se mi taky dvakrát hygienické nezdá. Kdo ví, co tam lidé vypouštějí …“ spustila jsem palbu logických argumentů. „A Odlitek měl minulý týden na zadečku nehezkou vyrážku, bezprostředně před tím, než se osypal se ráchal v potoku, to vím určitě. Nechci malovat čerta na zeď, ale vidím v tom jistou souvislost. Rozhodně nemůžeme ohrožovat zdraví našich dětí…“

Komik si neodpustil malé rýpnutí: „A nebude ti při večerní hygieně chybět to rozkošné kvákání žab, ze kterého jsi ještě nedávno byla tak uchvácená?“
„Nějak to přežiju, neboj,“ odsekla jsem lakonicky s vědomím, že se z manžela klube pěkný lakomec. Tolik řečí kvůli hloupé studni! Dělá, jako bych si přála hausbót…

Zřízení studny si postupně vyžádalo šest proutkařů, jedenáct kopáčů, jednu firmu s elektrickou technikou a čtyři měsíce našeho života, o penězích nemluvě. Andílek o akci pracovně nazvané Budeme mít vodu nadšeně mluvil až do Vánoc a vožení koleček se zeminou považoval za nejlépe strávené prázdniny v celém svém dosavadním životě. Napadlo mě, že by nebylo od věci, dopřát mu i příští rok pěkné léto. Co by člověk pro vlastní dítě neudělal, že.
„Sousedi mají zavedenou vodu až dovnitř,“ nadhodila jsem opatrně.
„Myslel jsem, že teď, když máš před chatou studnu s pitnou vodou, začneme se konečně rekreovat. Kdopak mi to sliboval dlouhé procházky po lese, sběr hub a opékání buřtů večer u ohýnku?“
„To všechno přijde, až budeme mít v chatě kohoutek, ze kterého poteče voda a taky záchod jako normální civilizovaní lidé. Už mě nebaví šátrat uvnitř kadibudky a ze setrvačnosti hledat splachovadlo. Jo, a Andílkovi tam dolů nejmíň třikrát sletěla celá rulka toaleťáku a jednou dokonce baterka a autíčko na setrvačník. Při jeho šikovnosti by tam jednou mohl zahučet celej.“
„Nedramatizuj,“ otcovsky mě napomenul. „Jestli ti schází splachovací záchod, teplá voda a elektřina, mohla jsi zůstat v Brně.“
„Jak víš, že sousedi budou zavádět elektřinu? Mluvil jsi s nima?“

Buřty jsme si neupekli ani napřesrok a všechny představy o procházkách v přírodě byly liché. To i v Brně jsme chodili do lesa častěji. Ale stálo to za to. V chatě máme nejen vodu a elektřinu, ale i sprchový kout, krb, dřevěné obložení a na zápraží skalku. Ještě nám chybí altán, příjezdová cesta až k chatě, sauna, bazén a udírna. A pak si budeme místo buřtů dělat douzovanou klobásu. Mňam. (Jen doufám, že v té době budeme mít ještě vlastní zuby…)

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet