Zapomenuté osudy 2.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková ŠŤASTNÝ, KRAMÁŘžV VRAH, první část Člověk je svou nejniternější podstatou přece jen romantik … Nechá se unášet osudy těch silných individuí, svalnatých blonďáků s modrýma očima, kteří se vydávali za zlatem na Klondike. Ale kde je potkat ve skutečnosti? Nemožné věci se dějí: jednou zazvonil u našich dveří vysoký ramenatý muž s důkladně zbrázděným čelem, ten opěvovaný silák, který má v sobě všechny velké přednosti člověka Londonova typu… Tento návštěvník se představil jako A. J. Šťastný.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Měl výrazné oči. Oči, které prošly cestou Londonových hrdinů a které byly, když jsme se setkali, plné nezkrocené volnosti a lehounkého úsměvu člověka, jenž byl nucen v životě spoléhat na vlastní sílu v nejtvrdších podmínkách, jaké dovede člověku připravit svět, po němž kráčíme… Ale byla tu ještě i ta neopakovatelná přirozenost, s níž plynulo jeho vyprávění, které neslo s sebou spíš humor než vychloubání. A také nevšední jistota, jakou mívá jen člověk, který vyzkoušel všechna lidská řemesla, který si dokázal vlastníma rukama těžce vydělat na svůj vezdejší chléb a který dovedl své bankovní konto ve chvílích slabosti také s lehkým srdcem v několika hodinách roztočit…

Počátky velkých životních románů mohou být ledajaké – ale asi sotvakterý začal na Pražském hradě a za tak neobvyklých okolností, jaké si připravil právě A. J. Šťastný. Bylo to na den přesně osmého ledna roku 1919, když prošel Matyášovou bránou s bubínkovým revolverem v kapse, aby zastřelil ministerského předsedu…
„Když se postavíš na třetí nádvoří, k tomu ošklivému obelisku a podíváš se do druhého patra,“ začíná svou vzpomínku na osudný den, „uvidíš tam v chodbě růžek, nebo ještě spíš výklenek. Z té chodby se chodilo do kanceláře ke Kramářovi. Tenkrát, těsně po převratu, jsme byli všichni bratři, samí demokraté a ministerský předseda dost dobře nemohl odmítnout audienci, o niž jsem požádal sekretáře dr. Jelena. Byl jsem kluk usmrkanej, měl jsem sedmnáct pryč a musel jsem mu bejt divnej … Zatím co jsem čekal, střídali se u dr. Kramáře páni generálové, ředitelé bank, vrchní radové a jiné malicherné postavy a tak mě dr.Jelen požádal, abych to, co si chci vyřídit s dr. Kramářem, vypořádal s ním. Ty kluku blbá, myslel jsem si, tobě by to asi nebylo recht, kdybych si měl s tebou vyřizovat to, co mám připravený pro dr. Kramáře… Nemohl jsem se udržet smíchy a pochopitelně jsem tuhle nabídku odmítl.

„Tak dobrá, pane Šťastný, když bude vaše záležitost opravdu jen krátká“, nabídl mi sekretář dr.Kramáře, „můžete ji přednést panu ministerskému předsedovi po cestě na schodech, až půjde k vozu. On je totiž pan ministerský předseda unavený“.“Mně je to jedno“, řekl jsem si v duchu, „mám ho střílet v pracovně nebo na schodech…“
A tak jsem čekal přede dveřmi Kramářovy pracovny, v níž pobíhala fůra lidí – byl tam nějaký Kramářův příbuzný, takový geroj, jako vystřižený z legionářského filmu, na hlavě papachu a u boku velkou dýku, pak tam stál starý licousovaný lokaj v kaiserrocku, pár kluků z pluku svobody, který tu vytvořili hned po skončení války. Zatím se vedle odbývala poslední audience – byl tam akademický malíř Karel Langer. Když se nakonec otevřely dveře, objevili se za nimi oba dva – Kramář i Langer a chvíli si dávali přednost, než mi rovnou do rány vlezl ministerský předseda.

Přiznám se, že jsem se lekl… Byl o hlavu větší než já a to už jsem byl čára. Ne nadarmo se mu říkalo Karel Velikánovič – snad pro ctižádostivost a snad i pro ty metry. Všiml jsem si ještě, že měl zlé oči až z nich šel strach a tak jsem se uklonil. Přitom jsem sáhnul po pistoli a vystřelil jsem… Ta poklona mě pak před soudem přišla hezky draho. Pan státní žalobce o ni opřel své tvrzení, že jsem vrozená zločinecká nátura plná cynismu a já jsem pak marně říkal: „Pánové, já za to nemohu, že jsem slušně vychovaný člověk“. Jo a ta pistole – to byl bubínkový revolver Bulldog, zakoupený v loveckých zbraních na Národní třídě a byly v ní dvě olověné kuličky bez ocelovéhom pláště. Když jsem zmáčkl spoušť, bouchlo to, jako když se střílí poledne. Kramář se samozřejmě lekl – ale to se mu musí odpustit. Zapotácel se a Langer ho vtáhl zpátky do kanceláře a přibouchl dveře. V poslední chvíli jsem ještě jednou stiskl spoušť, ale druhá rána selhala.

Ten geroj, dr.Jelen, lokaj a vojáci pluku svobody zmizeli za rohem. Mohl jsem začít docela dobře utíkat, ale v programu bylo, že za svým činem budu stát a tak jsem zůstal. Za chvíli, všechna čest, přiběhl jeden kluk z pluku svobody, chytil mě za ruku a začal křičet: „Dej mi ten revolver!“
„Ty vole“, povídám, „jak ti ho mám dát, když mi mačkáš ruku dolů“. Pak přiběhli fízlové, hradní stráž a legionáři. Jeden z nich mi byl obzvlášť k smíchu. Nepřetržitě vykřikoval: „Držte mě, bratři, nebo toho lumpa propíchnu“.
Já jsem s tím vlastně počítal už od začátku, že mě tam můžou utlouct. Bylo to přece jen příliš brzy po převratu. Ale nebyl bych ani první, ani poslední. Přede mnou, pokud vím, byl svatý Štěpán…

No a pak mě odvezli k policejnímu prezidentovi Bienertovi. Zatímco já jsem se vezl Kramářovým autem, pan ministerský předseda šel domů pěšky. Nohy se mu třásly tak důkladně, že sedal na každou zídku. Zachránil se zřejmě jen proto, že mezi ním a mou pistolí byla plná náprsní taška, která střelu odrazila. Bienert za mnou přišel rovnou od oběda, ještě s ubrouskem v ruce. „Mládenečku, mládenečku“, povídá, „proč jste to udělal?“
Ale na to jsem byl už připravený a tak jsem pohotově odpověděl: „To nebudu nikomu povídat, tím méně vám, jako policejnímu úředníkovi.“ A Bienert se rozesmál a myslím, že jsem si ho v té chvíli koupil. Mně si on koupil taky – asi proto, že nebyl podělaný jako všichni ostatní.

I když jsem se tenkrát snažil zatlouci, co se dalo, zavřeli ještě Gregora, který dostal za spoluúčast čtyři roky. Velký ctitel Kramáře Meliš, který kupoval pistoli a nevěděl na co, probrečel ve vyšetřovací vazbě celých šest neděl. O Jaroslavu Seifertovi se pak ani nedozvěděli – a ten v tom byl taky.
V base byla tenkrát obrovská tlačenice, seděli tam lidi za falšování kolků a fůra zlodějů. Seznámil jsem se tam hlavně s Františkem Rybou, geniálním kapsářem, kterého přivedli ve vydřím kožichu, v lakýrkách, psidečkách…úplný hrabě Esterházy, dokud ovšem neotevřel hubu… „Člověče“, naříkal, „už jsi viděl, že by flekaře lízli doma? Představ si, každej má teď plný kapsy peněz a mně tady utíká živnost“.

Ve vězení na Karláku dostala také stará Archimedova věta o pevném bodu, z něhož by bylo možné pohnout zeměkoulí, svou novou tvář. „Dej mi hornudli“, naříkali zloději, „a vodmáznu ti celej svět“. Ocinknu si to, říkalo se, vsadím do něj, vybrabčím ho, odstrčím se… jo, tenkrát jsem pochopil, co jsou to ty humanitní ideály. Nejvíc mně bylo líto táty, národněsocialistického senátora, který se musel jít se šéfredaktorem Práva lidu Josefem Stivínem Kramářovi omluvit. Stivín dal toho osudného rána, osmého ledna, do Práva lidu článek nadepsaný Oko za oko – zub za zub, adresovaný Kramářovým národním demokratům. Stivín se tedy omlouval, že to tak nemyslel a že to s mou klukovinou nemělo co dělat. Ale otce mi bylo líto – protože on toho pacholka Kramáře nemohl cítit ještě víc než já. Zápotocký si ve vzpomínce na něj jednou povzdechl: „Jo, to kdyby byli všichni ti buržoazní bonzové takový jako Jarda Šťastný…“

Ale bylo to stejně všechno málo platný, protože jsem dostal osm let těžkého žaláře. Bylo to maximum, které jsem mohl dostat. Počítalo se mi to jako nedokonaná úkladná vražda. Pro úkladnost – podle názoru soudu – svědčilo to, že Kramář nebyl varován, že jsem mu například neposlal psaní. Já vím, že je to blbý, ale takhle se proti mně u soudu skutečně argumentovalo. Navíc jsem dostal dva disciplinární tresty, že jsem několikrát přerušil v řeči svého advokáta, když mě hájil jako potrhlýho. Jednou jsem se ohradil před porotou slovy „držte hubu, doktore“ a to mi také šlo jen k tíži. Měl jsem tenkrát advokáta ex offo, protože mě v celé Praze nechtěl nikdo hájit. A já sám jsem se hájil tak pitomými frázemi, že rudnu ještě teď, když si na to vzpomenu. Blábolil jsem tam o právu usmrtit zlo a o účelu, který světí prostředky,. No prostě, byl to trapas a já skončil na Pankráci. A vlastně jsem byl přes všechno hrdinství rád, že to tak dobře skončilo, a že jsem Kramáře nezabil, i když šla rána přímo na srdeční krajinu. Teprve potom, co jsem zmáčkl spoušť revolveru, jsem si uvědomil, co to znamená střílet na člověka. A pochopil jsem proto, co měl na mysli Švejk, když křičel uprostřed palby: „Nestřílejte, jsou tady lidi…“

A zatímco mě přestěhovali na Pankrác, chodila „jedenadvacítka“, zvláštní odborový výbor, pucovat kliky. Když byli za mě prosit u Kramáře, byla doma jen paní Naděžda. „No jo, pánové“, povídala, „ale můžete mi zaručit, že se panu doktorovi nic nestane, když dá s amnestií souhlas?“ A Franta Chudý z Českomoravské se udiveně podíval a po chvilce přemýšlení namítl: „No za to vám, milostivá paní, ručit nemůžeme. Oni ho pustí, pan ministerský předseda půjde dejme tomu po ulici a třeba na něj padne ze střechy taška“.

Já jsem se zatím v base docela zabydlel, zvonil jsem poledne a dělal jsem knihovníka. Nejvíc se vlastně o mě staral ministr spravedlnosti dr. Alfred Meisner, který mě požádal, abych sepsal omluvný dopis Kramářovi. Nemá to vliv na amnestii, ale jde o toho zatracenýho Kramáře. Musíte mu dát vědět, že mu nechcete ublížit a naznačit mu, že vaše propuštění záleží na něm, tvrdil. A já nakonec napsal dopis, který byl všeobecně považován za neuctivý. Asi proto, že jsem se ministerskému předsedovi přiznal, že bych mu sám od sebe nikdy nenapsal, nebýt toho, že mě k tomu donutili lidi kolem. A přece jednoho dne – to už jsem seděl dvacet měsíců – přišel pro mě tatínek. Byla to sobota a byl tak krásný den, že na něj nikdy v životě nezapomenu… Musel jsem tenkrát také na Hrad, poděkovat Masarykovi za amnestii. Ten člověk toho tenkrát pro mě, usmrkance, hrozně moc udělal. Jeho lidé volali po všech středních školách, aby mě někde přijali. Ale bylo to zbytečné a třeba v Kolíně, kde mě tátův kamarád, pan starosta, přijal přes hlavy profesorského sboru, uspořádali tábor lidu. „Nepřipustíme, aby ten vrah u nás studoval“, vykřikovali…

Ale my, atentátníci, jsme stejně žádní študiusové nebyli. Chodil jsem původně s Jaroslavem Seifertem a s Františkem Němcem do jedné třídy na karlínské boudě a vzpomínám si hlavně, jak národ, díky naší blbosti, mohl přijít o Jardu Seiferta. Jaroslav Seifert chtěl totiž zapůsobit stran prospěchu na profesorský sbor a šel se tedy během hodiny na záchod oběsit. Podle dohody se o malou chvíli později přihlásil na stranu také Němec. „Vy tady zůstanete, študente“, řekl tenkrát rezolutně profesor, „až se vrátí Seifert“. Franta Němec se zhroutil. „Prokristapána, on už visí“, šeptal. „Já to nevydržím“, svíjel se v lavici, „já to nevydržím“. „Tak utíkejte, člověče“, řekl nakonec s pochopením pan profesor. To už měl Seifert jazyk venku a školník ho uřízl v poslední chvíli. Ale nakonec to bylo houby platný, protože nás vyházeli všechny, zůstali jsme jako nedostudovanej ksindl.“

„Jo“, zamyslel se A. J. Šťastný, „to tenkrát byly časy. Ale já tu nakonec zůstat nemohl, protože mě nikde nechtěli. Táta mi tenkrát sehnal místo u Waldese, který zahajoval výrobu patentních knoflíků v Americe. To byl panečku podnikatel – tomu kdyby někdo slíbil dvacet dolarů, tak přeskočil Hradčana jen tak bez rozběhu… Tatínek si myslel, že se naučím aspoň anglicky, když už mě nevezmou do školy a myslel to se mnou vlastně dobře. Bratr ministr Beneš, který měl tenkrát zahraničí, opatřil americké vizum, bratr policejní prezident musel vystavit falešné vysvědčení o zachovalosti a starý pan Masaryk mi koupil lodní lístek druhé třídy až do Spojených států. Tatínek mi ještě dal dvacet dolarů na cestu – dva z toho dostal číšník, dva jsem dal stewardovi a taky jsem si zaskočil k barovému pultu. A tak jsem přistál v Americe černý jako briketa.

Ještě štěstí, že mě u Waldesů čekalo sjednané místo – byl jsem něco jako pomocný dělník, skladník, nákupčí a kontrola dohromady. To všechno za 16 dolarů týdně. Pro začátek to bylo docela slušné a já stejně nepřestal počítat s tím, že ze mě bude co nejdřív kovboj a tak jsem s panem Waldesem na dlouho nepočítal. Zatím jsem se učil ve večerních kurzech anglicky. A pokoušel jsem se číst noviny a všude – na ulici, v restauracích a dokonce i na veřejných záchodech jsem zastavoval lidi a vyptával se jich na významy a výslovnost slov, která jsem neznal. Nakonec jsem u Waldesů za trochu zvláštních okolností povýšil. Český finišér Tříska, který barvil patentní knoflíky na černo, se pohádal s panem továrníkem a odešel, aniž prozradil své recepty. Já tu funkci bez nejmenších představ o chemii a o galanterní výrobě převzal. Bylo to sice nesmírné riziko, protože bezpočet pokusů se nemusel vydařit, ale přidali mi čtyři dolary a to už za trochu námahy stálo. Prošmejdil jsem celou továrnu, zkusil jsem kdeco, ale moje knoflíky byly buď slepené a pak se neotvíraly, anebo se otevíraly a pak byly rezavé jak liška. Už jsem pomalu nemohl dál, když jsem najednou uviděl za výlohou obchodu tiskařskou čerň. Co může být černějšího než tiskařská čerň, myslím si. A tak jsem koupil piksli za čtvrt dolaru a byly na světě knoflíky, které se otevíraly samy, byly černé jako duše Karla Kramáře a leskly se… no vy už víte jak. Ale hlavní bylo, že jsem si od této chvíle začal počínat jako Carnegie. (americký myslitel první poloviny 20.století, pozn.autora) Dal jsem na hodinu výpověď. „Ale Pepíčku, co to děláte?“ naříkala paní šéfová. „Pro pár brďolů si nebudu ničit zdraví“, řekl jsem tak rozhodně, že mi to okamžitě vyneslo další čtyři dolary týdně. Pochopil jsem americký způsob života. A když jsem nakonec odešel, vzal jsem si tajemství tiskařské černě zase s sebou a se zapatlanýma a rezavýma knoflíkama si mordil nervy zase někdo jiný.

Já jsem se odstrčil do Bostonu. Byl jsem kluk pitomá a myslel jsem si, že tahle kolébka revoluce bude něco jako Athény Ameriky. No měl jsem to v hlavě zpřeházené… konečně bylo mi tenkrát jen dvacet. Ale v Bostonu práce nebyla. Nádobí jsem mýt nechtěl. Dělal jsem tedy nějaký čas na továrním dvoře, byla to taková sprostá dřina, a to mi také nějak nevonělo. Byl jsem sice už trochu cvrnknutý marxismem, ale také jsem věřil na Carnegieho.
Mým vzorem byl nejspíš můj kamarád Pepík Lanzman, taková pražská židovská boule, která se v Americe stala agentem nad agenty. Vydělával v New Yorku těžké brďoly. Dokonce mu to i myslelo – udělal třeba první skleničky na arabskou gumu přímo s roztíračem, geniální kancelářské lepidlo, které se stalo okamžitě „Massenartiklem“. Tak podnikal Pepík, zatímco pan Waldes jako vůl chtěl v devatenáctém roce dělat v Americe čamrdy. Proinzeroval v New Yorku miliony a dostal tu nanejvýš studený nohy. Pepík Lanzman vypočítal, že by se možná dalo vydělat i na čamrdách, ale to by pan Waldes musel přidat ještě deset milionů a pak by se mu jich teprve vrátilo sto. Ale na to si už pan továrník netroufl…

Pokračování příště.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže Ing. Olga Janíčková s použitím fotografií Bedřicha Kocka.