Zapomenuté osudy 2b.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková ŠŤASTNÝ, druhá část: DALŠÍ ŽIVOTA BĚH . Pak jsem na čas zakotvil v Pittsburghu, kde bylo tolik cizinců, že bych měl chuť odsoudit celé město pro neamerickou činnost. Na čas jsem se také zabýval myšlenkou otevření velké továrny na dřevěné hračky. Po první světové válce byl i v Americe nenasycený trh a s českými hračkami by se tenkrát daly nadělat miliony.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Ale nepohodl jsem se nakonec se svými společníky a tak jsem se nestal Carnegiem. Zato jsem se zastavil u velkých tabulí, na nichž stála nádherná postava amerického infanteristy. Dole bylo napsáno dost výrazně, aby si kolemjdoucí chodec povšiml, že pěšák má vždycky peníze. Jinde byly fotografie vzdálených končin a pod nimi výzva ke vstupu do armády. Voják prý pozná svět… Aspoň to tam bylo napsáno. A to mi znělo docela sympaticky.Tu se ke mně přiblíží seržant, drmolí, slibuje, leje do mě a když mu namítnu, že jsem imigrant, prohlásí to nic, stačí si vyzvednout jen první imigrační papír, tzv. příslib občanství. A tak jsem se tenkrát podepsal.
Na ulici jsem sebral dva flákače, kteří mi za pětku odpřísáhli mou totožnost, úředník se mnou ztratil pár slov, aby si ověřil mou angličtinu, zeptali se mě na americkou hymnu a na jméno prezidenta a shledali pak mé vzdělání dostatečně velkým, abych mohl hájit zájmy Spojených států v amerických ozbrojených silách. Ale to jsem musel ještě podepsat papír, že se zříkám všech evropských potentátů, králů, knížat a prezidentů, že nejsem komunista, anarchista, socialista a bigamista, což pro toho úředníka bylo jedno a totéž.
Doktor, který znal z první světové války z Paříže legionářské „Nastar!“, neměl tušení o existenci Československa a tak jsem s ním až po dlouhé diskuzi uzavřel kompromis na rakouské provincii Bohemii. Bral jsem to z té lepší stránky, myslel jsem na angličtinu, na vzdálené končiny, vybral jsem si totiž Manilu na Filipinách, a říkal jsem si, že alespoň poznám americké kluky… A jednou nás pak nalodili a vydali jsme se na cestu k Panamskému průlivu. Měli jsme na lodi velký bazén s kruhy, na něž jsme nemohli dosáhnout z brlení a tak když jsme celé dny za nimi vyskakovali do bazénu a když jsme soutěžili v přeskocích nad vodou, sedřel jsem se tak důkladně, jako už nikdy v životě. S tím rozdílem, že to tady bylo zadarmo.

No a pak jsem se stal na dlouhé tři roky kulometčíkem prvního batalionu 31.pluku. A také armádním přeborníkem na jednu míli. Ale to znamenalo běhat ještě před budíčkem a potom ještě celé odpoledne v příšerném vedru tichomotřské Manily. Jak jsem to běhal? Za čtyři minuty 26 vteřin. Sedm sekund za světovým rekordem a šestnáct vteřin za hranicí, o níž se tvrdilo, že je koncem lidských možností. A zase jsem se vrátil do Států a ještě po letech mi psali z Filipín, že tu přetrval můj vtip. Když se setnina koukala po nějaké ženské, vždycky si někdo vzpomněl na moje průpovídky a prohlásil: „Dejete si bacha, kluci, ať z toho koukání nedostanete ošklivou nemoc!“
Moje služba skončila vyloděním v San Francisku – prolézal jsem tu hospody, v nichž ještě před deseti lety sedával London a jeho postavy. Našel jsem i krčmu z povídek rybářské hlídky. Byl jsem v Oaklandu, v Měsíčním údolí, nasával jsem plnými doušky atmosféru, již jsem jednou měl zachytit v překladech Londonova díla. Vlastně nebýt ve Frisku, asi bych nikdy nepochopil, jaký byl London vlastně člověk. Bylo to deset let po jeho smrti a lidé ho nosili ještě živě ve své paměti. Musel to být nevšední zjev, člověk bohem nadaný. Na co se jen podíval, to zvládl. Nad čím se zamyslel, to pochopil. Byl veselý, vtipný a pořád se svýma očima usmíval. To je obraz, který jsem si odnesl ze San Franciska.
Nebyl to tedy ztracený čas, který jsem tu strávil, i když jsem nemohl zavadit o práci. Hledal jsem flek i na lodích, ale to byly vždycky jen malé příležitosti na pár dní. Ale pak jsem potkal kamaráda Johnyho Springera z manilské posádky. Byl u pobřežní artilerie, boxoval v pérové váze a vypadal jako panenka Maria v šestinedělí. Ten mě přemlouval, abych se s ním vydal lodí na východ. A protože jsem nikdy dlouho neváhal, sjeli jsme pro kufry a odpoledne už jsme seděli na lodi President Grant. Mimochodem – bylo to totéž plavidlo, jakým cestovali naši legionáři. Vzpomínalo se tu na ně jako na condotiery. Johny byl starý karbaník a já mu na lodi celou dobu nahrával. Když jsem mu přisazoval podle pokynů, vydělali jsme několik set dolarů za pár dní…

Ale o téhle plavbě mluvím z jiného důvodu – koupil jsem si totiž na palubě křeslo, v němž jsem lehával nad knihou, když jsme zrovna nemastili karty s Johnym. Vedle mě sedávala taková americká tetka s pletením. Trávili jsme vedle sebe mlčky celé hodiny, až jednou se ta neznámá podívala na hřbet mé rozečtené knihy a povídá: „Čtete rád mého muže?“
„Vy jste paní Londonová?“, zeptám se nedůvěřivě.
„Ano, první žena Bessie“.
A tak jsme se seznámili. Dost možná, že to byla docela hodná ženská a že jí London dokonce ublížil. V každém případě ho pomlouvala jako propuštěná děvečka. Byl to surovec, zvíře, bezohledný sobec, který dělal jen proto, aby mohl chlastat a žrát, stěžovala si.
„A povšimla jste si někdy“, namítl jsem, „že to byl geniální spisovatel?“, zeptal jsem se a ukázal na rozečtené Volání divočiny.
„Ano, on tak někdy i mluvil, ale jen málokdy“, řekla podrážděně.
„Jack neměl nikdy štěstí na ženské“, povzdechl jsem si tiše.
Ale s paní Londonovou jsem si pak ještě dlouho psal, až do začátku války…

Tak jsem se znovu vracel na východ a znovu začalo shánění brďolů. Dělal jsem i nádeníka na stavbě. V Americe začala stavební konjunktura a v kurzech YMCY ze mě udělali v šesti nedělích vyučeného nádeníka. Byla to strašná dřina, i když jsem byl na vrcholu svých sil.. Běhal jsem míli o patnáct vteřin hůř než Nurmi, ale tohle se nedalo srovnat. Vozil jsem kolečka s betonem, na něž se daly naložit i dvě tuny. A tak jsem vždycky přijel k míchačce. naložil lopatou šedivý beton, pak jsem balancoval po prknech, zvrátil náklad do bednění a znovu fofrem k míchačce. Při tom mě cestou nikdo nesměl předjet. Po třetím předjetí jsem si totiž mohl sbalit kufry.
Bylo to děsné… Do oběda jsem uvažoval, že s tím seknu. Pak jsem se o přestávce složil do stínu a spal jsem jako zabitý. A to jsem byl prosím v plných silách, žil jsem jako svatý Antonín a na ženskou jsem ani proutkemn nesáhl. Bylo to vlastně, jako když běžíš míli. Po první rundě jsi hotový a říkáš si: nedělej ze sebe blbce. Když se ti ostatní volové honí, nech je být a polož to. Ale zatím máš už druhé kolo za sebou. Ve třetím si říkáš: no, ta horší půlka je už za mnou, a tak běžíš jako trouba dál. A tohle kolo je taky nejpomalejší. Ve čtvrtém se najednou objeví rezerva a ty přidáváš a poslední stovku dokonce sprintuješ… A tak jsem nakonec vydržel i na stavbě. Za čtrnáct dní jsem si zvykl a oni nakonec i dobře platili…a já se přece honil jen z chamtivosti a jen kvůli brďolům. Přesčasy se platily dvojnásobně, to byl double time a v neděli jsem dělal dokonce za čtyři a půl dolaru na hodinu. A to už stálo zato.

Zkoušel jsem prostě v Americe ledacos. Až na toho kovboje jsem byl snad vším. Když jsem se spřátelil s newyorským zazobancem Fredy Ascherem, který byl podnikatelem formátu Kolumba a Edisona dohromady, poznal jsem i druhou, lepší stránku země, jestli chcete, tedy plutokratický přepych Ameriky. Patřily do něj i bazény, v nich štěkali lvouni, jako když kašle starý souchotinář, tu a tam nějaké pokojské a vana v koupelně, která stačila na tři tempa. Ten Fredy Ascher mě bral s sebou do nejlepších restaurací Států. Zatím co mi ve slušné, průměrné restauraci stačilo k nasycení půl dolaru, v Union Hall to stálo dvacet až pětadvacet dolarů. To nebyla hospoda, to byl chrám, číšníci vám pomalu podávali sousta až do úst a personál se doslova vznášel. A i to vznášení se musí zaplatit. No a když vám v takové restauraci přinesou steak, můžete se spolehnout, že bude jemný jako kalhotky Marie Terezie a že bude chutnat jako… ale to už popisovat ani nemohu, prostě proto, že nejsem básník.

Ten pan Ascher nesnášel jakoukoli úřední moc, byl to anarchista a snad právě proto měl rád mě, starého atentátníka. Měl současně i velmi blízko k marxismu. Když jsme spolu po večerech sedávali, říkával – já bych ti docela byl i komunistou, ale jsem zvyklý na přepych a asi bych raději prodával tkaničky do bot, jen abych zůstal tím, čím jsem dnes. No a na druhé straně jsem dělal prodavače zmrzliny, kápnul jsem jednu hromádku sněžného krému, pak trochu minerální vody do sklenice, fofrem ke stolu a zase zpět, a tak celé dni za dvaadvacet dolarů týdně. K tomu ještě padesát dolarů diškrecí. To, co mě fascinovalo, byla velkorysost šéfa, který kašlal na to, jestli si vezmu dolar nebo dva. Pak měl i on tolik, že se na mě docela vyfindil…

No a jednou jsem sbalil ty těžce vydřené brďoly a vydal jsem se zase přes oceán. Mohl za to být doma docela velkostatek, ale já, vůl, vložil tenkrát svůj kapitál do Jitřenky, do listu paní a dívek. Že ji nepamatujete? To byl týdeník, který vyšel dohromady asi desetkrát a já ho napsal od první do poslední stránky sám. Byl jsem autorem jednoho románu na pokračování, druhý román jsem překládal, vymýšlel jsem si zprávy, inzeráty, až mi z toho šla hlava kolem. No a přesně za deset neděl to moje dítko vzalo za své a já byl zase švorc. Pak jsem byl rád, že mi Trn vzal tu a tam za pětikorunu nějaký vtip. Jeden z těch úspěšných zněl přibližně takto: Malý Moricek se dívá klíčovou dírkou do ložnice svých rodičů. „Krucifix“, zakleje, „a tihle lidé mi budou zakazovat, abych se nedloubal v nose.“
Tahle živnost mi ovšem mohla nejvýš jen přispět na chleba. Musel jsem zase hledat práci a skončil jsem nakonec za 1140 korun na pražském magistrátu. Až na primátora Zenkla, terý mě kdysi učil v Karlíně, a který se znal s tatínkem, senátorem své strany, mě ouřadové nemohli ani cítit. Nakonec mi na cestu do Sovětského svazu ještě srazili pár stovek. Jo, pane, zkus nevýt s vlky – než se naděješ, udělají z tebe bezhlavou jeptišku.
Za těch pár brďolů si to tady dělejte sami, řekl jsem jim tenkrát. A celkem vzato, jsem svému slovu dostál. Do práce jsem chodil na desátou a v poledne jsem tam už zase nebyl. Bratr primátor nade mnou držel ochrannou ruku a tak se páni radové museli spokojit jen se zlomyslnými poznámkami. Už ani nevím, kdo si tenkrát vymyslel na mě ten žert – ale říkalo se potom, že pan Šťastný až jednou půjde do práce, potká na schodišti sebe sama, jak se bude vracet domů. Bratr Zenkl se na mě potom doopravdy rozkatil teprve v pětačtyřicátém…

No extrazvláštní existence to nebyla, ale já už začal naštěstí překládat a tak když už bylo opravdu hodně zle, přišly najednou velké peníze a já mohl vytáhnout zase na pořádný flám. Vy si ani nedovedete představit, jak obrovský je pocit, mít najednou plnou peněženku a dokonce ještě ve chvíli, kdy se všichni okolo vás domnívají, že mají tu čest se zapřísáhlým švorcákem. To bych si radostí nechal ušít i nové podvlékačky.
Jeden čas jsmne chodívali k Byšickejm na Vinohrady. A teď si představte, že vstoupím a každej ví, že v nejlepším případě budu pít na trám, a já sednu, objednám své partě po pivě, pak ještě druhé, třetí, až jich bylo dohromady sedm nebo osm. To už bylo každému přinejmenším podivné.
„Hergot, tady se někdo točí“, řekl najednou hospodský.
„Někdo se vážně dneska točí“, poznamená kdosi u stolu. A já se podívám po panu Byšickým a poznamenám co možná nejledabyleji: „Pane hospodský, teď přijdou na pořad tuplovaný panáci. Budou to individuální panáci podle chuti“.
No a tak šli na řadu individuální panáci poprvé, podruhé… až do dvou v noci, když už pan Byšický stahoval roletu. Pak jsme se přestěhovali do Astorie na Ovocný trh, kde jsme to střihli francouzským koňakem. A teď bychom se měli jít teprve někam rozšoupnout, povídám a stěhujeme se do Hybernské, abychom nakonec skončili na snídani v Arcu. Ještě dnes vím, že byl k snídani koňak, půllitr piva a bílá káva.

Číšníci z nás měli samozřejmě legraci a současně je brala hrůza, že bychom jim ten jejich podnik mohli pořádně zřídit. Slíbil jsem jim tedy eventuální finanční hrazení a tak jsme tu ve zdraví setrvali až do devíti hodin. Pak jsme se vydali na Hlavní nádraží. To už ženské brečely, že mají doma naloženou svíčkovou. Navrhl jsem jim tedy, aby ji nechali pro vrabce, vlezli jsme do drožek a pak jsme se s celou slávou vydali teprve k Byšickejm, kde nás s velkou slávou vítali až na ulici: služka, pikolík, paní domovníková, sousedé, pán a paní hostinští i s dětmi a nejbližším příbuzenstvem. Tenkrát tam byl taky šlachteckej Fostr, který pracoval proti Orionce. Ten dokázal zabít bejka pěstí. Ovšem když sedl k jídlu, pak snědl na posezení 23 kilo vuřtů. To už dneska ani nikdo neví, jak byli tenkrát krásný lidi…

Moje kariéra v národně socialistické straně patří k nejveselejším příběhům mého života. Už moje přítomnost tu vzbuzovala nejistotu voličů. Mám dodnes schovaný předvolební leták, v němž se psalo doslova:
Nevolte národní socialisty. Nevolte dr.Beneše, který jako ministr zahraničí republiky Československé, jako řadový voják strany Čsl. Národních socialistů dopustil toho, že je vrahem Šťastným agitováno pro národní socialisty. Šťastným, který v roce 1919 střílel na dr. K.Kramáře, aby ho usmrtil.
Tento historický fakt bude zapsán v dějinách našeho státu a bude smutným dokladem úpadku mravnosti.

Já byl vlastně spíš kukačkou v národně socialistickém hnízdě. Když otec přinesl třebas koncem roku 1932 tajné usnesení představenstva své strany o úsporných opatřeních aparátu, vytáhl jsem mu ho z aktovky a v novoročním čísle Rudého práva z roku 1933 byly doslova přetištěny existenční ortely pro řadu okresních sekretariátů a pro mnoho pracovníků ústředí, kteří měli přijít k prvnímu dubnu o chleba, aniž o tom měli nejmenší tušení. A když jsem pak přispěl svou neopatrností roku 1933 ke svému vyhození z národně socialistické partaje, Antonín Zápotocký mi hezky od plic vynadal“.

A. J. Šťastný dovyprávěl. Dodejme ještě, že si ponechal svou „rudou knížku“ po celou válku, kdy bojoval v ilegalitě, až do počátku normalizace. Tehdy ji zasunul do obálky a zaslal do Husákova sekretariátu s poznámkou, že s fašismem neměl nikdy nic společného. A od té chvíle si, jako většina z nás, „ani neškrtl“.
Člověk nevěří v životní osudy postav Londonova typu. Snad proto, že naše vlastní fyzické dispozice a odvaha na velká dobrodružství života, který milujeme, nestačí… A tak je to vlastně skoro svátek, když najednou nasloucháte vyprávění muže, které zapadá do románů, jež po návratu ze Států celá léta překládal. I když jeho ucho s naslouchadlem nějak nezapadalo do našich představ Klondiku. Ale oni i hrdinové jednou zestárnou a pak už jen oči, které se usmívají, jsou velkým svědectvím všech krásných dobrodružství života.

A kdo vlastně může s určitostí říci, že A. J. Šťastný zestárl. Příroda a její zákony na něm zanechaly své stopy. Ve svém pokročilém věku ještě obcházel v uniformě vrátného kterousi pražskou továrnu a když se na město snesla noc, starý pán zůstal ve vrátnici sám, vytáhl pero a svazky papírů, aby pokračoval na vlastní sbírce povídek, překládal Steinbeckovu Zimu úzkosti anebo aby upravoval staré překlady svého Jacka. A v tom klidu noci se jeho tvář, skloněná nad pomalu ubíhajícím perem, začala usmívat. Snad se právě vydal na Klondike.

Poznámka autora: A. J. Šťastný se narodil 8.7.1901 v Praze a zemřel 18.9.1979 rovněž v Praze. Překládal hlavně autory, píšící americkou angličtinou, jako na příklad O.Henryho, Sinclaira Lewise, Williama Faulknera, Betty Smithovou, Johna Steinbecka a řadu dalších. Jack London mezi překládanými autory byl ovšem zastoupen nejvíce. Těchto vzácných překladů vytvořil na padesát.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže Ing. Olga Janíčková.