Značkování teritoria – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Bez tebe na ten večírek nejdu,“ pronesla jsem nesmlouvavě. „Puťko, netrap mě,“ kroutil se Komik. „Co bych tam asi tak dělal? Do Banderase mám daleko, když vykládám vtip, pokaždé zdrbu pointu a nezřídkakdy se u toho i pocintám.Takového člověka bys chtěla představit svým přátelům? Vždyť by ses za mě musela stydět.“ „Bez tebe nejdu!“ přidala jsem na razanci. „Potřebuju si napravit reputaci z minula, sama to nezvládnu.“

„Nesnáším večírky a neumím to skrývat…nevím jak bych ti tam mohl prospět. To, že jsem vyrobil štelář do komory a umím zahrát Dajánu na hřeben, nikoho neomráčí, věř mi. A navíc žádného z tvých bývalých spolužáků stejně neznám.“
„Ale já je znám! A právě proto musíš jít se mnou. Před pěti lety jsem tam byla za zkrachovalce. Jediná rozvedená, s dítětem, v polyesterových šatech. Prostě děvče k politování. A v závěru večírku jsem pozvracela třídního. Tentokrát se chci vytáhnout, rozumíš?“
„Tím spíš bys měla jít sama…“
„Nešil. Všechny spolužačky mi tě budou závidět. Koupíš si nové sako a boty…“ plánovala jsem zasněně.
„Neměla by sis raději objednat placeného společníka? Vyšlo by to levněji a žádaný efekt by byl jistější…“
Brblal, ale účast nakonec přislíbil. A o to přece šlo, že.

V den D jsem seděla před zrcadlem snad hodinu. Urputně jsem se snažila zaretušovat všechny drobné vrásky a nedokonalosti pleti, až jsem vypadala jak z manéže. Ještě mi vtisknout do rukou tahací harmoniku a nasadit červený nos.
„Ahoj miláfku…“ přikvačel Komik na poslední chvíli. „Promiň, že jdu pozdě.“
V porovnání s jeho artikulací by i zpoždění o dva dny bylo zcela zanedbatelné. „Vyplivni tu žvýkačku, nemám náladu na fóry,“ ještě chvíli jsem si toužila ponechat iluzi, že se náhlá vada řeči dá bez obtíží odstranit.
„Kdepak žvýkafka! Na oběd byla fofka… byl tam futr a uftípl se mi zub.“
„Slyším dobře? Ty jsi obědval čočku, ve které byl kámen a ulomil sis zub? Přední zub?! A zrovna dnes?!“
„Já to neplánoval,“ ohradil se dotčeně.

Kdo ví jestli, pomyslela jsem si a smyla z obličeje všechna líčidla. K šišlajícímu manželovi se můj nahý, všední obličej hodil mnohem lépe.
„Běž fama, aby fe ti kvůli mně nefmáli,“ navrhl s truchlivým výrazem. Zcela totožný měl nedávno, když nesehnal vstupenku na důležitý fotbalový zápas. Tady mi něco nehrálo…
„Bez obav,“ usmála jsem se. Na to, abych pochopila, že jde opět o vymezování manželských pravomocí nemusím být žádný Einstein. Obdobně se Komik choval, když jsem se ho v prvních týdnech soužití pokoušela přimět k domácím pracím. V jednom dni stihl vytopit koupelnu, rozbít vysavač a opařit si ruku. Od té doby je od těchto prací osvobozen.
Tentokrát ovšem tak hladce nevyklouzne, drahoušek, umínila jsem si a sladce prohodila: „Nemusíš tam s nikým mluvit. Budu tvrdit, že jsi cizinec nebo němý.“
„Němý fizinef, pro jiftotu,“ odvětil a srdnatě se soukal do svého maturitního obleku.
„Nešaškuj a vezmi si to kašmírový sako,“ ještě stále jsem byla nad věcí.
„Tak to bude problém,“ posteskl si. „Nový fako zůftalo u zubaře…“
„Dobře, je mi to jasný. Můžeš s tou komedií přestat. Klidně zůstaň doma, když je ti zatěžko se mnou jít na hloupý abiturientský večírek, kam všichni chodí s partnerem…“ přitvrdila jsem v nátlaku. Když jde do tuhého, neštítím se ani nečistých metod, jakými beze sporu jsou slzy a citové vydírání.
„Ale já f tebou půjdu rád…“
„Bezva. Tak s sebou hoď. A pohybuj se, prosím, normálně. Já jsem taky nervózní, ale kvůli tomu ještě nechodím jako tučňák.“
„Já nejfem nervózní, mě tlafí boty.“
„Ty nové boty?“
„Ty nové boty. Afi nebudu fchopen ani tanfit.“
„Nevadí. Nemusíš tančit. Budeš tam jen tak mlčet, sedět u stolu a tvářit se jako nukleární fyzik. Taky můžeš zadumaně srkat whisky a kouřit doutník…To je myslím dobrá image, ne?“
„Nerad tě zklamu, ale z pití vifky nebude nic. Zubař mi píchl jakoufi injekci, která fe f alkoholem nefnefe.“
„Škrtám whisky. Zbývá už jen oduševnělý pohled a ty doutníky.“
„V útlém věku mě trápívalo aftma, kdepak doutníky, nemůžu rifkovat refidivu.“
„A ten pohled, ten zvládneš?“
„Obávám fe, že fe mi dělá jefné zrno, ale jinak je to v pohodě.“
„A když ti slíbím, že už tě v budoucnu nebudu do ničeho nutit, necháš té frašky a půjdeš se mnou?“ kapitulovala jsem.
„To se mi zdá fér,“ pravil, jako zázrakem vyléčen.
(Tohle kolo jsem vyhrála, ale upřímně, bylo to Pyrhovo vítězství. Placený společník by byl přece jen mnohem lepší…)

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet