Když se žena topí – román na pokračování – 1

Autorka článku: Irena Fuchsová Román Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA TOPÍ, vyšel v roce 2003. Protože je kniha už dávno rozebraná, rozhodla se autorka ˝vydat˝ ji podruhé, na pokračování, na webových stránkách Třetího věku.

NECHCI V RÁJI ADAMA!

„Uf!“
Hlasitě jsem si oddechla a shodila jsem lodičky hned u dveří. V punčochách jsem došla k ušáku v rohu pokoje a svalila se do něj.
Několik minut jsem seděla se zavřenýma očima.
Ticho, klid, pohoda, svoboda.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji, který mi tohle všechno dával. Bylo to moje království. Malé, ale moje. Měkký koberec, elegantní tapety, obrazy a obrázky, tmavé žaluzie. Dva ušáky a pohodlná sedačka, televize, video, radio. Houpací křeslo, stojací lampa, stolek s časopisy a se sladkostmi, zrcadlová skříň a zrcadlový bar. Dvě nádherné palmy.
Otevřenými dveřmi na mě dýchala světlehnědá koupelna s velikou hnědou vanou, která už čeká, až ji napustím, vedle jsou dveře do ložnice, kde mám postel s nebesy…

Vymýšlím si. Ta postel je bez nebes, ale vypadá, jako by nad ní nebesa byla!
Milovala jsem tuhle chvíli, milovala jsem tenhle pohled z křesla, protože když jsem tady seděla, znamenalo to, že mám po práci a přede mnou je volný večer a noc.
Ráj.
Ráj jenom pro mě.
Jsem vdaná a tak v tom ušáku nesedím samozřejmě doma. Málokterá z vdaných žen si může dovolit podobný kouzelný ušák. Přála bych ho každé ženě, ale vím jenom o jedné, která takový kouzelný ušák má a tou ženou jsem já. Martina Michálková.
Můj kouzelný ušák je v bytě nad mou a Karlovou firmou. V domě, který naší firmě patří. A jestliže sedím v tomhle ušáku večer, znamená to, že jsem před chvíli zavolala domů svému drahému manželovi, jako milující manželka a starostlivá matka našeho dítěte, která má výčitky svědomí, že čas, který by měla věnovat rodině, tráví v práci…

Nebudu to dramatizovat. Prostě jsem zavolala Lubošovi a vymluvila se na nečekanou zakázku, kterou musím do rána zpracovat.
Naše osmnáctiletá Markéta stejně není doma. Courá někde s tou svou láskou. Kdo to je, nevím. Je to její první kluk, takže nevyzvídám a čekám. Když přijde z randění domů, zaleze do svého pokoje, učí se nebo maluje. V září začala chodit do čtvrtého ročníku Gymnázia, příští rok maturuje a už teď se připravuje na přijímačky na vysokou školu. A dobře dělá. Štěstí přeje připraveným.

I když je pravda, že v mém případě si před dvěma lety sedlo i na mě a já byla všechno možné, jenom ne připravená.
Vlastně jsem nebyla všechno možné. Byla jsem jenom jedno. Puding. Vodou rozbahněný puding.
Prostě jim doma nechybím. Luboš u televize, Markétka nad učením. Chybím jim? Nechybím. Možná, že víc než já, jim chybí nebožtík Ben. Ale to jim říct nemůžu. Stejně by mi to nepřiznali.
Doma je tedy vše v pořádku a já si mohu užívat svého ráje!
Nemám samozřejmě žádnou nečekanou zakázku, protože nečekané zakázky řešíme s Karlem okamžitě a společně a nenecháváme si je na noc. Nevím, co dělá v noci Karel a ani mě to nezajímá, ale já při „nečekané zakázce“ zůstanu v bytě nad naší firmou, osprchuju se, vezmu si dlouhý župan, zabalím se do něho, vhupsnu do měkkoučké širokánské postele, obložím se časopisy, otevřu si televizi a pak usnu ani nevím jak…

A spím sladce a blaženě. O samotě a v klidu. Nikým nerušená. Pravda, občas se topím i tady, ve svém ráji, ale já se topím všude, ráj neráj.
Poslední dobou jsem tady zůstávala čím dál častěji. No a co?
Na mě a na Luboše přišla manželská krize. Divila bych se, kdyby nepřišla. A myslím, že ani jeden z nás neměl příliš velký zájem o to, abychom tu potvoru nebo spasitelku od sebe zahnali.
Vzali jsme se, když nám bylo dvacet.
Máme dceru, které bylo 2. září osmnáct.
Měli jsme jezevčíka Bena, který umřel dva dny po jejích narozeninách, týden před 11. zářím, v požehnaném věku patnácti let. Jsou to už dva měsíce a já pořád vidím jeho velké laskavé oči. Byl to můj kamarád…
Tak dost, Martino! Nebul! Nemáme už psa, kterého jsme měli patnáct let, ale máme byt, dvě auta, chalupu a práci, která nás oba baví.
Nic víc společného nemáme.
Ani se nedivím, že si nás ta manželská krize našla, ať už je to potvora nebo spasitelka. Ani se nedivím, že mám pořád pocit, že se topím a nikdo mi nepodá ruku, aby mě vytáhl na břeh, vytřásl ze mě vodu, usušil a pak mě držel a nepouštěl!
Dokonce si nikdo z mého okolí ani nevšimne toho, že se topím!
Copak to není vidět, sakra? Dusím se! Nemůžu dýchat! Topím se!
Karle! Bene! Luboši! Markétko!
Vida. Jako prvního volám Karla a přitom vůbec netoužím po tom, aby mě právě on vytáhl a držel a nepouštěl! Volám ho, protože o mně ví všechno, trávím s ním nejvíc času a je to můj největší kamarád. Před dvěma lety mi pomohl a já mu za to jsem stále vděčná. Ale pořád je to jenom kamarád.
Neměla bych správně volat Luboši? Markétko! Karle! Bene?
Proč nevolám jako prvního Luboše? Svého muže?

Protože dělat ve čtyřiceti letech zbytečné věci, takový přepych si dovolit nemohu. Vím totiž, že by mě neslyšel.
A to se od té pitomé operace topím každou chvíli! Už čtyři roky! Kdo už by to měl poznat než člověk, který mi je od mých šestnácti let nejblíže? Že si ničeho nevšimne moje osmnáctiletá dcera, to se nedivím. Ani bych nechtěla, aby si něčeho všimla. Stačilo mi, jaký strach měla před čtyřmi lety, když mě vezli s Lubošem narychlo do nemocnice.

Pak mám ještě matku.
No. Pro matku bylo vždycky přednější účetnictví a co tomu řeknou lidi, než její dcera. Ta snad ani neví, že jsem byla na nějaké operaci. Ani se nedivím, že od nás můj táta utekl, když mi bylo pět let. Od té doby jsem ho neviděla. Musel mít z matky pěknou hrůzu, když za mnou už potom nikdy nepřijel ani mi nenapsal.
Vlastně si ani nepamatuju, jak vypadal, protože matka všechny jeho fotografie zničila nebo ho ze společných fotek vystříhala.
Moje matka. Když řeknu, že jediné, co pro mě udělala, bylo to, že mě porodila, tak jí křivdit nebudu. A vlastně můžu být ráda, že jsem se narodila, protože mi často říkala, že nikdy žádné dítě nechtěla a už vůbec ne s mým otcem.
Může se někdo divit, že jsem se v šestnácti letech upnula na Luboše a byla jsem u nich víc než doma?
Poznali jsme se v tanečních. Vlastně jsme se do sebe zamilovali hned při první hodině. Byl talent na tancování a já byla dřevo. Hodili jsme se k sobě, protože jsme dohromady tvořili průměrnou taneční dvojici.

Luboš mě s tanečními smířil. Nechtěla jsem tam chodit. Ale matka, ta se musela předvádět. Nepřežila by, kdybych tam nešla. Co by tomu řekli lidi? A čím by se chlubila v té své účtárně Okresního bytového podniku? A před svými přítelkyněmi, které byly stejné jako ona? Jaké?
Hm…
V tom lepším případě to byly pavlačové drbny a v tom horším se honosily funkcemi bývalých domovních důvěrnic. Po listopadu se říkalo, že co domovní důvěrnice, to udavačka.
Matka tehdy v tanečních okamžitě pochopila, že Luboš je její spása a tak nás dva dala dohromady. Čekala od toho dvě věci. Přestanu otravovat s tím, že nechci chodit do tanečních, které ji stály tolik peněz a padnu tomu klukovi na věky do náruče a ona bude mít konečně po šestnácti letech ode mě pokoj.
Hned při té první hodině to mezi mnou a Lubošem třísklo. Matce a těm třem mrchám- domovním důvěrnicím, co s ní seděly, to neušlo. A tak když mi Luboš u šatny pomáhal do kabátu, matka mu nabídla, aby nás šel doprovodit.
A Luboš neodmítl.
A tak jsme spolu začali chodit.
Karel, můj dnešní společník ve firmě, byl v těch tanečních samozřejmě také. Dokonce jsme tam spolu přišli a spolu jsme chtěli odejít. Pamatuju si na okamžik, kdy pro mě spěchal přes celý sál, zakopl a než zase nabral rovnováhu, bylo všechno jinak.
Mě už si vedl Luboš. Přes rameno jsem na Karla mrkla, že příští tanec na něho počkám a on jenom bezmocně rozhodil rukama.
Nemáš padat, blbečku, pomyslela jsem si láskyplně a na okamžik jsem měla chuť se k němu rozběhnout, ale to už jsem cítila Lubošovy ruce, jeho dech a jeho vůni a byla jsem ztracená.

Večer, když jsem se z těch prvních tanečních vrátila, celá šťastná a zamilovaná až po uši a probírala si všechno znovu od začátku, napadlo mě, že nebýt toho Karlova zakopnutí, netancovala bych s Lubošem, ale s ním a na zamilování bych si ještě pravděpodobně nějaký čas počkala. A možná, že by se můj život vyvíjel jinak.
S Lubošem jsme se už od sebe nehnuli a když mi u šatny pomáhal do kabátu, všimla jsem si Karla, jak nás pozoruje.
Tvářil se smutně. Pak se otočil a odcházel domů. Sám, protože jeho matka ho do tanečních jenom přivedla a pak musela do divadla na představení. Bylo mi ho líto. Vypadal jako opuštěné štěně.
Ale pak jsem se obalila sladkou vatou vzpomínek na Lubošovy doteky, na jeho vůni, na to, jak na mě koukal a co mi říkal a Karel se vypařil a já na něho v těchto souvislostech už nikdy nepomyslela.
Myslím, že mohu říct, že náš vztah byl, je a bude vždy bezpohlavní z jednoho jediného důvodu.
Karel mi nikdy nezavoněl tak, jako mi při prvním tanci zavoněl Luboš.
Karel byl jako můj bratr. Jako moje dvojče. Znali jsme se od svých šesti měsíců. Vážně! Naše matky nás spolu vozily do jeslí! Učili jsme se spolu lézt! Učili jsme se spolu chodit! A také jsme se spolu učili kakat a čůrat do nočníků!
Byly jsme odložené děti krkavčích matek! Já tedy určitě!
Matka musela nastoupit do té své účtárny po půlroční mateřské dovolené. Oni by to tam totiž bez ní nezvládli! Karlova maminka se také vrátila zpátky do divadla, kde dělala nápovědu, ale ona byla samoživitelka, té nic jiného nezbývalo!
Po jeslích jsme s Karlem pokračovali ve školce, šli spolu dál do první třídy a v jedné lavici jsme spolu proseděli celou základní školu. Rozešli jsme se až na gymnáziu. Já šla na větev humanitní a Karel na matematickou.
A na tu první hodinu tanečních jsme šli společně.
Bydleli jsme dvě ulice od sebe a Karel se pro mě zastavil. Šli jsme zavěšení do sebe, aby se mi v dlouhých šatech lépe šlo a za námi rázovala matka, v družném hovoru s Karlovou maminkou.
Karlovu maminku jsem měla ráda. Byla pěkně střelená. Moje matka byla hlavní účetní a byla taky střelená, ale nepěkně. Ty dvě neměly kromě nás dvou nic společného. Matka se dokonce o Karlově mamince vyjadřovala dost hnusně. Prý je to divadelní póvl. Sebranka od divadla. Komediantka. Neviděla ráda, když jsem k nim chodila. Karel podle ní neměl budoucnost. Bála se, že by mě neodvedl od ní daleko, ale jenom o ty dvě ulice dál. Nezbavila by se mě definitivně.
A hned ty první taneční jí přinesly štěstí. Přišel první tanec. Karel upadl. A na jeho místo nastoupil Luboš, který ji pravděpodobně něčím přesvědčil o tom, že si mě nechá pověsit na krk.
Měla pravdu. Skončilo kamarádské Karlovo období a začalo milenecké období Luboše. Začali jsme spolu chodit a vydrželo nám to až do maturity.

Když jsem odmaturovala, řekla mi matka, abych se už o sebe koukala postarat, že jsem dospělá.
„To je moje věno, které ti dávám. Samostatnost. A pamatuj si, že ti dávám víc než si myslíš. Víc než si myslíš!“
To mi řekla na rozloučenou, když jsem si balila své věci do jediného kufru, který jsme doma měly. Bylo to hned druhý den po tom, co jsem udělala maturitu. Luboš stál u dveří, rty pevně semknuté.

Věděl o mé matce víc než dost a když jsme vyšli z bytu, vzal mě pevně za ruku a přísahal, že s touhle ženskou už do smrti nepromluví.
„Moje budoucí žena je sirotek. Pokud si mě tedy ten sirotek vezme!“
Takhle mě požádal o ruku a já přikývla. A šla jsem bydlet k němu do podnájmu. Bydlel už rok sám. Rodiče se rozvedli a matka odešla na Slovensko, odkud pocházela. Jeho otec si našel paní někde u Brna a vyměnil byt tam. Luboš s ním jít nechtěl a tak si sehnal podnájem a v noci vykládal balíky.

Vzali jsme se, když mi bylo dvacet. To už jsem pracovala v knihovně. Na vysokou školu jsem si netroufala a knihy jsem měla ráda odmalička. Luboš byl vyučený chemik a k tomu si udělal nástavbu na vodohospodáře. A když město potřebovalo pracovníka do městské úpravny vody, vybrali jeho. Dostali jsme od města byt a za rok se nám narodila Markéta.
Když jí byly tři roky, přivezli jsme si od kamarádky štěně drsnosrstého jezevčíka. Jmenoval se Ben. Ben z Podskalské. Beník. Beníček.
Koupili jsme chalupu, v létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat. Měli jsme se s Lubošem rádi. Byl to můj první kluk a já byla jeho první holka. Měli jsme jeden druhého. Nikoho víc. S jeho otcem jsme se nestýkali a matka se na Slovensku znovu vdala a do Čech se už nikdy nevrátila.
A já? Já byla přece sirotek, kterého si Luboš vzal za manželku!
Hodně mi pomohl. Ale já jemu také. Myslím, že jsme se navzájem dobře doplňovali. Vlastně jsme se skoro ani nehádali. Leda kvůli Markétě, nebo když Ben něco rozkousal a to byly příjemné přeháňky, po kterých se nám všem lépe dýchalo.
Slastně jsem se protáhla. To je panečku idylka!
Se zavřenýma očima vypadá svět tak krásně! Nechám je zavřené a budu vzpomínat dál, když už mi to snění dneska nějak nejde…
Copak bylo dál?
Á! Puding!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet