Když se žena topí – román na pokračování – 2

Autorka článku: Irena Fuchsová JAK JSEM SE STALA PUDINGEM Když bylo Markétě patnáct let a mně třicet šest, začala jsem mít ženské problémy. Udělalo se mi najednou břicho. Jako bych byla pořád nafouklá. Nikdy jsem břicho neměla a najednou, ať jsem jedla nebo nejedla, měla jsem prostě břicho. A před menstruací se mi chodilo hůř čůrat. A také jsem nějak divně menstruovala. Buď málo nebo hodně.

A jednou, bylo to zrovna týden před Velikonocemi, jsem se nemohla od rána vyčůrat.
Prostě to nešlo. Vlezla jsem si do vany a pouštěla si na břicho sprchu. Myslela jsem si, že mi to pomůže, ale nepomohlo.
Měla jsem pocit, že to už nevydržím a že ve mně něco praskne.
Začala jsem se strašně bát. Něco se v mém těle porouchalo a já nevěděla, co to je.
Bylo to v neděli, dělala jsem oběd a pořád lítala na záchod nebo do koupelny, kde jsem si pouštěla vodu. Ale vyčůrat jsem se pořád nemohla. Břicho jsem už měla tvrdé jako míč, strašně se mi chtělo na záchod, ale pořád to nešlo.

Lubošovi jsem nic neřekla, ale po obědě mě uviděl, jak skučím bolestí, schoulená u kuchyňské linky nad špinavým nádobím.
Naložili mě s Markétkou do auta a odvezli do nemocnice.
Na chirurgii mě vycévkovali a poslali nás na gynekologii. Že prý mám v břiše něco, co tomu čůrání vadí. A na gynekologii mi řekli, že mám v děloze myom, velký jako pětiměsíční těhotenství.
Když jsem jim přiznala, že jsem byla na prohlídce naposledy před pěti lety, vynadali mi. Chtěli si mě tam hned nechat. Byla nutná okamžitá operace, protože myom začal tlačit na ledviny. Umluvila jsem je, abych mohla přijít druhý den ráno…
A na Velikonoce jsem už byla po operaci. Vzali mi dělohu. Vaječníky mi nechali. Myom nebyl zhoubný. Vlastně jsem v tom fofru ani neměla čas myslet na to, co všechno z toho mého předvelikonočního nevyčůrání mohlo být. Nebo spíš nebýt.
Ano, mohla jsem už nebýt.

Však také ze mě od té doby mohou mít gynekologové radost. Jak to jde, šířím osvětu.
Alespoň jednou za rok na prohlídku!
Při sebemenších problémech okamžitě, nejlépe včera!
Takže jsem si sice uvědomovala, že jsem dopadla dobře, ale černým myšlenkám jsem se stejně nevyhnula. Když jsem byla z nemocnice doma, potom to na mě přišlo.
Přestala jsem být celou ženou a přitom jsem mohla mít ještě dítě a ne jedno! Mohla bych rodit až do padesáti! Ještě čtrnáct let jsem mohla být celou ženskou! Hm… mohla.
Jako bych byla postel bez peřin!
To mě dusilo nejvíc. Bylo mi třicet šest let a už nikdy nebudu mít dítě. Ne, že bychom s Lubošem druhé dítě chtěli, to ne. Když se mi nepodařilo otěhotnět do třiceti let, řekli jsme si, že už druhé dítě nechceme a Luboš si dával pozor.
Nikdy jsem po druhém dítěti netoužila, ale teď, bez dělohy, teď jsem najednou začala přemýšlet o adopci. Nebo o osvojení dítěte.

Ta touha byla silná a bolestivá. Koukala jsem do kočárků, rozplakala mě každá těhotná žena a nemohla jsem slyšet pláč dítěte. Nakonec jsem zašla do kojeneckého ústavu, že si budeme půjčovat nějaké dítě domů.
Slíbili mi půjčit Aničku.
Když jsme si pro ni s Lubošem a s Markétkou šli, nedali nám ji. Že prý dostali hlášku, že se její maminka objevila ve městě a že nechtějí riskovat, abychom ji někde potkali. Že by nám mohla Aničku vzít.
Nabídli nám jiné dítě, ale já chtěla Aničku a tak jsme šli domů.
Byla jsem zklamaná. Luboš s Markétkou mě vedli, jako bychom šli z pohřbu. Těšila jsem se na Aničku i když jsem ji nikdy neviděla. Vysnila jsem si ji. Ale po tomhle neúspěchu se mi její obraz rychle vytratil.
Tím zklamáním jsem si definitivně vyřešila svou nedobrovolnou neplodnost.
Prostě už nikdy nebudu mít dítě. Své ani adoptivní, ani osvojené. Prostě nebudu mít už nikdy žádné dítě. No a co?

Pak tu bylo šestinedělí, které jsme museli po operaci dodržet.
Luboš byl trpělivý. Snažila jsem se mu tu dlouhou dobu ulehčit, jak to šlo. Mně sex nechyběl. Docela bych se bez něho obešla až do konce života.
Stačilo, abych si představila, jak mě připravili na operaci, jak jsem pak ležela dvě hodiny na vozíku a čekala v nějaké místnosti vedle operačního sálu, až na mě přijde řada. Nebyla jsem žena. Byla jsem něco, co nemělo jméno. Byla jsem bolavej kus něčeho, co se strašně bálo.
Když jsem ležela na tom vozíku, bylo mi, jako bych byla na světě sama.
Zdálo se mi, že na mě všichni zapomněli. Odstrkovala jsem se špičkami nohou od nějakého stolu a vozík, na kterém jsem ležela, jemně narážel do dveří za mou hlavou.
Dvacet minut, třicet, hodinu.
Představila jsem si, že tu takhle budu ležet ještě druhý den a zpanikařila jsem.
Odrazila jsem se silněji. Narazila jsem vozíkem do dveří a projela na chodbu, kde jsem se zastavila u zdi.
„Vy už se tý kudly nemůžete dočkat, co?“

Zřízenec, který se objevil ve dveřích sesterny, na mě dobrosrdečně zahalekal a zase mě zastrčil zpátky.
Než za sebou zavřel dveře, naklonil se ke mně. Byl z něho cítit česnek.
„Za pět minut jdou páni doktoři na vás. Maj trochu zpoždění. To víte, k obědu měli rybu!“
Hahaha, pomyslela jsem si, ale měl pravdu. Za pět minut si pro mě opravdu přijel.
A po operaci? Brrr!
Byla jsem slabá jako moucha. Vzali mi dělohu a ještě slepé střevo. Druhý den mě sestra přinutila vstát. Bolela mě hlava, bolelo mě břicho, byla jsem od krve, nemohla jsem jít a strašně jsem si páchla. Odvedla mě k umyvadlu a pomohla mi s umytím.
Chtělo se mi umřít.

Pravda je, že jsem se rychle zotavovala a za pár dnů jsem šla celá šťastná domů.
Jizva se rychle hojila, doma jsem mohla klidně odpočívat, protože Markétka s Lubošem všechno zvládali i beze mě. A tak jsem ležela v posteli obložená knihami a třásla se hrůzou při představě, jak do mě Luboš vniká. Třásla jsem se odporem a cítila jsem tam dole bolest, stačilo, abych se podívala na jeho vyboulené slipy.
Byly to zvláštní pocity.
Byl to úplně jiný stav duše a těla než po porodu. A porod přece také není žádná procházka po pláži. Museli mě nastřihnout, protože Markétka měla velkou hlavičku a pak mě zase zašívali. Cítila jsem každý steh! Brr!
A ta bolest, když jsem šla poprvé na záchod! Sednout jsem si pořádně nemohla a Markétku jsem kojila tak, že jsem seděla v nafukovacím kruhu na plavání.
A přesto jsme s Lubošem počítali každý den a já se strašně těšila, až to konečně půjde. Ani jsme šestinedělí nedodrželi, jak jsme se oba nemohli dočkat, až se budeme milovat a mezi námi konečně nebude to moje obrovité břicho! Ach, jak já se těšila, až se zase k Lubošovi přitisknu celým tělem a ucítím ho všude! Všude! Celé dny jsem si naše první milování představovala!
A bylo nádherné! Dodnes si ten večer pamatuju!

A teď? Brrr! Brrr! Brrr!
Od operace už uběhly tři měsíce a já se k tomu pořád nemohla odhodlat. Luboš mě uklidňoval. Ať z něj prý nejsem nervózní, že počká.
Asi to myslel dobře, ale mě tím utěšováním strašně štval. Jsem snad nějaký stroj na jeho rozkoš či co?
Oddalovala jsem to jak jsem mohla. Nebyl to jenom strach z bolesti, co mě děsilo, byl to i strach z toho, jestli jsem se tam vevnitř nezměnila jako ženská. Jestli se to se mnou Lubošovi bude líbit i teď, když jsme vykuchaný, jak říkala blbá Helena, se kterou jsem byla po operaci na pokoji.
A taky říkala, že teď už si s námi chlapi nic neužijou, protože to bude, jako když ho strkají do pudingu.
A přitom na mě výsměšně koukala, jako by říkala, ty budeš, moje milá Martino, ten nejodpornější puding ze všech pudingů na světě!
Kráva!
Když jsem se k tomu konečně po čtyřech měsících odhodlala, nic jsem z toho neměla. Pořád jsem čekala, kdy mě to začne bolet. Byla jsem z toho čekání tak vyčerpaná, že jsem se modlila, aby už bylo po. Bylo to nekonečné!
Když jsem potom přišla z koupelny, řekl Luboš tu pitomou větu, která se ve mně usadila. Ta věta, to jsem věděla moc dobře, ta věta tu naši krizi přivolala.
Vlastně ty věty byly dvě.
„No, má to jedinou výhodu. Už si nemusím dávat pozor.“
Hm… jedinou výhodu. Blbá Helena měla pravdu.
Byla jsem puding. Byla jsem ten nejodpornější puding ze všech pudingů na světě!
V jedné vteřině jsem začala nenávidět chlapy.
Jsou to idioti! Když oni něco opraví na autě, jsou schopní vás vozit po okrskách a vyptávat se vás, jestli je to ještě slyšet, to bouchání, které on, hrdina, celý víkend opravoval!

Byli by nejraději, kdyby jim ženská o té jejich opravě napsala milostný dopis!
Miláčku, předem mého dopisu mi dovol, abych Ti napsala, jak moc Tě obdivuju! Tobě se podařilo opravit naše kašlající auto! My konečně máme auto, co nechrchlá! Miluju Tě! Tvoje milující manželka.
Ale když jejich vlastní ženskou doktoři vykuchají a oni se s tou svou vlastní ženskou poprvé milují a jejich vlastní ženská čeká, co její vlastní chlap po jejich prvním milování po té hrůzostrašné operaci řekne- tak jsou schopní říct akorát dvě věty!
A ještě k tomu dvě pitomé věty!
„No, má to jedinou výhodu. Už si nemusím dávat pozor.“
A tak jsem se stala frigidním pudingem.
A druhý den ráno jsem se začala poprvé topit.
Jo, topit. Znáte ten pocit, jako když se topíte?
Nemáte sílu se pohnout a pod nohama vám chybí dno. Potápíte se hloub a hloub. Chybí vám dno, chybí vám vzduch, nemůžete se hýbat.
Ale ženská si zvykne na všechno.
Topím se každou chvíli čtyři roky a už mi to skoro ani nepřijde
.
Jsem čtyřicetiletý puding, který se topí. Představte si puding, rozmočený ve vodě. Máte? Tak to jsem já.
Otevřela jsem oči. A je po vzpomínání. Sněním se tohleto tedy nazvat nedá!

Už jsem se zase topila. Došla jsem k oknu a otevřela ho dokořán.
Ulice pode mnou byla prázdná. Lampy už svítily. Je půl deváté a město je jako po vymření! A to máme firmu kousek od náměstí! Když se vykloním z okna, vidím na kašnu! Udělala jsem to. Viděla jsem nejenom kašnu a u ní skupinku romské mládeže, ale všimla jsem si i světla v oknech pode mnou. Karel je ještě dole. Doufám, že se tady nebude stavovat, až bude odcházet!
Vrátila jsem se zpátky do křesla.
Tak to dorazím, když už jsem se do toho takhle namočila. Co máme dál?
Dál máme Františkovy Lázně.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet