Když se žena topí – román na pokračování – 3

Autorka článku: Irena Fuchsová MÁTE TO TAM JAKO V POKOJÍČKU Když jsem přijela po operaci do Františkových Lázní, zvedal se mi žaludek z každého chlapa, který se na mě podíval, ať byl mladý nebo starý. A že těch starých bylo víc, to si pište! Cítila jsem je! Páchli jako prasata! Svlékali mě pohledem.

Odhadovali, jaké to se mnou bude.
Jste, madam, puding jahodový, čokoládový nebo vanilkový?
A ten doktor!
To hovado nepatřilo do lázní, přivydělávalo si tady během své dovolené. Když jsem k němu přišla po příjezdu na prohlídku, odhadl mě pohledem a pak rozehrál to svoje odporné divadlo.
Dlouho se díval do mých papírů a pokyvoval hlavou.
„To je divné… proč to dělali takhle?“
„Co se vám nezdá?“ Srdce se mi sevřelo úzkostí.
Polekaně se na mě podíval. A dal mi čas na to, abych si z jeho pohledu přečetla, co mu letí hlavou.
„Proboha, ona slyšela, co jsem říkal? To se nesmí nikdy dozvědět!“

Když viděl, jak jsem zpanikařila, bylo mu jasné, že jsem pozorná čtenářka jeho myšlenek a zavrtěl pomalu hlavou. Opatrně hledal slova.
„Nic… nic se neděje… neděste se, proboha! Přijela jste si sem odpočinout a ne abychom vás tady děsili, i když…“
Nevydržela jsem už sedět a stoupla jsem si. Vstal a jemně mě znovu posadil. Konejšil mě jako někoho, komu právě řekl, že za týden umře.
„Ne, ne! Nic! Nic!“ Ukázal do papírů, které dostal od mé doktorky. „Jenom se mi tady něco nelíbí. Já bych to udělal jinak, než kolegové tam u vás. Ale snad to dopadne dobře, i když to udělali takhle! Určité riziko tady totiž je… Musíte doufat, že budete mít štěstí.“

Nasadil mi do hlavy ne brouka, ale celé hejno krtonožek! Vůbec jsem nevnímala, jaké mi píše procedury, odkývala jsem mu všechno a zhluboka jsem dýchala, protože jsem měla pocit, že omdlím nebo začnu řvát na celé lázně.
„Kurva, do prdele! Co jste zvorali na té mé operaci, vy kreténi doktorský?!“
V hlavě mi zněla ta jeho slova pořád dokola. Určité riziko tady totiž je. Proč to dělali takhle? Ale snad to dopadne dobře, i když to udělali takhle! Jenom se mi tady něco nelíbí. Já bych to udělal jinak, než kolegové tam u vás. Musíte doufat, že budete mít štěstí.
Šla jsem parkem do budovy, kde se časovaly procedury a brečela jsem. Musela jsem se ptát třikrát na cestu, protože jsem pro slzy neviděla. Když jsem stála frontu u časování, všimla jsem si uplakané ženy vedle mě. Mohla být stejně stará se mnou a připadala mi známá. Pak jsem si vzpomněla, že se mnou čekala před ordinaci toho slaďoučkýho, miloučkýho doktorskýho zkurvysyna a v hlavě mi něco cinklo.

„Taky jste byla u toho kreténa doktora? U toho tlustýho plešatýho prasete?“
Přikývla a v očích se jí objevily slzy. Chtěla něco říct, ale místo toho vzlykla. Až po chvíli tiše zašeptala.
„Řekl mi, že se mu to nezdá. Že on by to udělal jinak, než u nás… Ale že se teď už s tím nedá nic dělat. Že musím jenom doufat, že to bude dobré.“

Šokovaně jsem na ni zůstala koukat. Když jsme dostaly načasované procedury, šly jsme si sednout do parku. To, co řekl mně a jí, to se slovo od slova shodovalo.
Proč to udělal? Proč nás tak vyděsil? Čekal, že mu hned při příchodu dáme prachy a když jsme to neudělaly, mstil se nám svým laskavým proroctvím? Nevím.

Chtěly jsme si na něho jít stěžovat, ale co bychom řekly? Všechno by popřel. Vypadaly bychom jako dvě hysterické slepice.
Když jsme se ale ještě od dvou dalších žen dozvěděly, že jim řekl to samé, snažily jsme se zjistit, co je to za hovado. Dozvěděly jsme se, že ho odněkud vyhodili, jinde zase přijali a hlavně, že tady za týden končí. A tak jsme se na něj vykašlaly, ale přály jsme mu v životě to nejhorší.
Po něm nastoupil starý pan doktor. Jemný, milý, usměvavý.
„Máte to tam jako v pokojíčku, holčičko.“
Jeho slova mi při poslední prohlídce před odjezdem zněla jako rajská hudba. Když jsem to říkala kamarádkám, Kamila se ušklíbla.
„Zato já tam mám bordel jak v obýváku.“
Nepřeháněla. Měla problémy, věděly jsme to. Později jsem se dozvěděla, že musela jít na operaci znovu.

Ženský, musíme chodit na prohlídky! Minimálně jednou za rok! Tak jsme se navzájem u vlaku ujišťovaly a myslím, že to všechny plníme.
Když jsem přijela z lázní, nastoupila jsem zpátky do knihovny. Myslela jsem si, že mezi knihami mě to moje topení přejde, ale topila jsem se dál.
A kdyby zůstalo jenom u topení!
Po dvou měsících jsem dostala padáka. Paní ředitelka chodila ke kadeřnici, ta kadeřnice měla dceru, ta dcera byla bez práce. A paní ředitelka měla příšerné vlasy a kadeřnici potřebovala každý týden.
Dej kohoutkovi, on dá slepičce, slepička dá vajíčko…
Jak to souvisí s mou výpovědí?
Byla jsem v knihovně zaměstnaná nejdéle ze všech, věděla jsem o všem, mohla bych dělat ředitelku od hodiny- takže jsem měla největší šanci najít si nové místo, jak mi laskavá paní ředitelka sdělila mezi čtyřma očima.
Fakt je, že od té doby je nejlíp učesaná ženská v našem městě.
Po půl roce marného chození na úřad práce jsem byla zralá na psychiatra. Brala bych všechno. Maturita a dvacetiletá praxe v knihovně mi totiž byly na nic.
Při jedné návštěvě na úřadu práce mi nabídli dvě volná místa. Jedno bylo mytí nádobí v hospodě a druhé práce dojičky v kravíně ve vesnici, kam od nás jezdil autobus dvakrát denně. Ráno a večer.
Šla jsem z úřadu práce a zvažovala, které místo by pro mě bylo lepší.

A potkala jsem Karla.
Neviděli jsme se deset let.
Rozeběhla jsem se mu naproti a skočila mu do náruče. Byl z toho pěkně vyjukaný, ale držel mě pevně. A já najednou brečela a on mě utěšoval, jako když mě ve školce na pískovišti mlátil lopatkou do hlavy největší lotr Ládíček. A to bylo skoro denně.
Šli jsme si sednout na kafe a já mu všechno vypověděla. Koukal na mě, míchal si kafe bez cukru a usmíval se. A pak mi nabídl práci.
Zdědil ve městě dům a chtěl si tam zařídit firmu. Dole kanceláře, nahoře firemní byt.
„To abys mohla kde odpočívat, kdyby se ti večer nechtělo domů!“ Když mi tak laskavě naznačil mou sladkou budoucnost, moje splasklá utrápená duše se začala pomalu nafukovat. Byl nejvyšší čas! Když mě podrobně zasvětil do svých plánů a nezapomněl ani na mou pracovní smlouvu, souhlasila jsem. Poslal mě na školení a dal se do budování.
Za měsíc jsme to rozjeli.
Po roce jsme mohli říct, že se nám daří. A za další rok jsme se stali rovnoprávnými společníky. Ano, Karlova firma se stala i mojí firmou.
Díky Karlovi jsem byla úspěšná podnikatelka.
Za ty skoro čtyři roky jsem se změnila. Říkají mi to všichni, co mě znali před tím, ale vidím to také. Jsem jiná. Mám v sobě víc jistoty. A dokážu se přetvařovat. Nikdo by na mě nepoznal, že se topím právě ve chvíli, kdy jednám se zákazníkem, který sice může naší firmě přinést veliké peníze, ale zároveň je tupý a arogantní a slyší pouze na tvrdé jednání. Ano. To mi jde, být tvrdá, když se topím.

Líbí se mi, jaká jsem. Říkám si, škoda, že jsem taková nebyla hned po operaci. Říct mi dneska blbá Helena, že ze mě bude puding, vysměju se jí do obličeje a strčím jí zrcátko před ksicht, aby se podívala, co je za krávu…
Líbí se mi, jaká jsem, protože cítím, že se dokážu víc bránit druhým.
Líbí se mi, jaká jsem, ale zároveň vím, že sama před sebou se uchránit nedokážu. Stýská se mi po té Martině, kterou jsem byla před operací. Stýská se mi po knihovně, po vůni nových knih, které jsem tak ráda balila, po čtenářích, které jsem znala a měla je ráda. Stýská se mi po okamžicích, kdy jsem jim oznamovala, že Frýbová nebo Steelová, co chtěli rezervovat, se už konečně vrátila…
Stýská se mi po milování s Lubošem. Po našem milování před operací, kdy jsme oba byli zpocení, ruce se nám klouzaly po mokrých tělech a my se přesto drželi jako v kleštích…
Tak pevně. Tak sladce. Ach, jak mně se po tom stýská.
A že to není už krásné, za to může puding. I když si někdy říkám, že to asi všechno začalo ještě dřív, před operací.
Vzdalovali jsme se od sebe už hodně dlouho. Začalo to, když šla Markétka do první třídy. Osamostatnila se a my dva osaměli. Neměli jsme si co říct. Často mě unavovalo s Lubošem i třeba jenom mluvit. O čem?
Chemie mě nikdy nezajímala a problémy na té jeho úpravně vody už vůbec ne. A knihy, které jsem milovala, zase nezajímaly Luboše.
Denně si koupil noviny, pročetl, co je nového doma a ve světě a hlavně ve sportu, jednou týdně šel s kamarády na pivo a v pátek odpoledne odjel s Markétkou na chalupu. Někdy s sebou brali i Bena- ale ten chalupu nemusel. Byl jako já.
Do chalupy byl blázen Luboš, ale já tam každý týden opravdu nemusela. To tedy ani omylem! Stačilo mi to bohatě jednou za měsíc, abych tam poklidila a naplnila ledničku.
Ráda jsem zůstávala sama. Aspoň jsem měla klid na sebe, na knížky a na domácnost.
A hlavně na snění.
Když jsme spolu byli doma, četla jsem si a Luboš se díval na televizi. Nebo jsme se dívali na televizi spolu, když tam bylo něco zajímavého, ale radši jsem si četla.
Kdo čte, nemusí mluvit.
Po úspěšném rozjetí Karlovy firmy jsme se rozhodli, že dáme do pořádku i první patro. Karel měl ve městě byt po matce, která se před lety vdala za jednoho herce a odešla s ním do Prahy. Oba pracovali ve stejném divadle, on hrál a ona napovídala. Karel byt nepotřeboval. Já sice měla také kde bydlet, ale ráj to nebyl.
A Karel nezapomněl na to, co mi slíbil, když jsme se poprvé sešli v cukrárně.
„To abys mohla kde odpočívat, kdyby se ti večer nechtělo domů!“
A tak jsme v bytě nad firmou, udělali pro mě ráj.

Chcete vyhrát nejnovější knihu paní Ireny Fuchsové s názvem Když je kolo v kufru? Soutěžte o 2 výtisky v naší soutěži ZDE.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet