Když se žena topí – román na pokračování – 4

Autorka článku: Irena Fuchsová TY SES ZBLÁZNIL, KARLE!? Ťuk, ťuk, ťuk! Nespokojeně jsem se zavrtěla ve svém kouzelném ušáku, který stál uprostřed mého kouzelného ráje a nerada jsem se ze svého vzpomínání vracela zpátky. Ťuk, ťuk, ťuk! To je Karel. Hlavně, ať mě nezdržuje! Ťuk, ťuk, ťuk!

Znovu zaklepal a pootevřel dveře.
„Můžu dál?“
Přivřenýma očima jsem si ho prohlédla. Měl už kabát, měl i svůj kufřík. Takže odchází.
„Jdeš domů.“ Zkonstatovala jsem a zase oči zavřela. To je paráda, jde pryč, já se vykoupu, otevřu si televizi a za chvíli usnu.
„Co jiného mi zbývá. Ledaže bys mi řekla, Marti, abych zůstal.“
Usmála jsem se. Ty komiku, pomyslela jsem si.
„Neboj! Tohle nebezpečí ti nehrozí!“
S úsměvem jsem ho ubezpečila o svém nezájmu a protože jsem slyšela, že otevírá bar a nalévá si svého oblíbeného Jima Beena, natáhla jsem ruku. Za chvíli mi opatrně podal skleničku. Napila jsem se.
„Já bych to nenazval nebezpečím.“ Uslyšela jsem jeho tichý hlas. „Pro mě by to bylo štěstí.“
Otevřela jsem oči. Stál nade mnou a tvářil se strašně vážně. Zhrozila jsem se.
„Ty ses zbláznil, Karle!?“ Vyrazila jsem ze sebe a posadila se v ušáku.
A mám po klidu! Musela jsem se asi tvářit hodně vyjukaně, protože Karel o krok ustoupil.
„Proboha, Martino! Zapomeň na to! Proč ses tak vyděsila? Promiň! Já to tak nemyslel!“
Usmál se, hodil do sebe frťana a šel si nalít ještě jednoho.
Pomalu jsem se uklidňovala, ale abych byla úplně klidná, to jsem tedy nebyla.
„A jak jsi to tedy myslel, Karle? Když jsi to nemyslel tak, jak jsi to řekl.“
Vrátil se ke mně a sedl si na zem vedle ušáku.
„Proč myslíš, že jsem se neoženil?“
„Protože seš děvkař, Kájo.“

Řekla jsem to, co jsem si o něm celé ty roky myslela a co jsem mu také mnohokrát řekla. On se tomu vždycky potutelně smál, ale teď zůstal vážný a zavrtěl hlavou.
„Ne, Martino, nejsem děvkař. Jenom pořád hledám. Hledám ženu jako jsi ty. A marně. Žádná není jako ty. Já tě miluju už třicet let!“
„Třicet let? To nemyslíš vážně?“
Že já radši nešla domů!
Já to věděla, já to věděla, bědovala jsem v duchu. On mě miluje! Jako bych to celé ty roky netušila! Ale nikdy jsem si to nepřipouštěla. Karel mě jako chlap nikdy nepřitahoval. Byl to můj největší přítel a to je snad víc než milenec, nemám pravdu? Kdybych si s ním něco začala, všechno by se pokazilo!

Věděl o mně všechno. I o tom, jak se topím. Uměl poslouchat a mně se s ním krásně povídalo a když jsem někdy k sobě byla hodně upřímná, říkala jsem si, že by mi vyhovovalo, kdyby byl gay.
Ale to Karel bohužel nebyl. Bohužel proto, že teď stojí kousek ode mě, civí na mě a čeká, že mu skočím do náruče a dovolím mu, aby mě odnesl do mé krásné postýlky!
Tůdle!
Teď dokonce natáhl ruku a dotkl se mých vlasů.
Prudkost, s jakou jsem uhnula, mě samotnou překvapila.

Vzdychl a ruku rychle odtáhl.
„Hlavně se neděs, prosím tě. Když jsem to vydržel třicet let…“
„Počkej… počkej… takže ty mě miluješ od svých deseti let?“
„No… já tě miluju už skoro čtyřicet let, ale trochu jsem ty roky ubral, abys neřekla, že přeháním…“
Oba jsme se zasmáli. Už to byl zase můj starý Karel. Oddechla jsem si. Zbytečně brzy, jak ukázala jeho další věta.
„Vydržím to klidně ještě pár let, Martino. Ale myslím, že by ses měla rozhodnout. Ničíš se. Ty si to neuvědomuješ, ale jsi strašně nešťastná. Máš dvě možnosti. Rozvést se a začít přemýšlet o jiném životě. Se mnou nebo s někým jiným. Anebo se nerozváděj a začni zase žít s Lubošem.“
Usmáli jsme se na sebe. Měl pravdu. S Lubošem jsem se naposledy milovala…
Ne, to nebylo milování. S Lubošem jsem měla naposledy styk před rokem a Karel to věděl.

Od toho prvního pooperačního pokusu před čtyřmi lety, jsem si při tom vždycky představila horu pudingu a buď se mi chtělo strašně smát a musela jsem rychle vzpomínat na pohřby známých, nebo se mi chtělo brečet a to jsem si zase honem představovala, jak se miluju s Karlem…
Ale stejně to moc nepomáhalo. Někdy jsem se smála a někdy brečela.
Po pár měsících mi to přišlo už jenom k smíchu a k smrti mě to nudilo. Nebavilo mě to. A nebavilo to ani Luboše.
Vůbec se mu nedivím. Já být chlapem a být na jeho místě, tak si nabrnknu nějakou jinou! Proč to vlastně už dávno neudělal? Proč si už dávno nenabrnkl šéfovou Elišku, se kterou prožívá provoz té jejich úpravny, jako by to bylo jejich dítě?
Eliška je tlustá bezdětná kráva a možná i stará panna a z Luboše se stává díky mně kapoun. Luboši, Luboši, uteč ode mě, dokud jsi ještě mladý a pořád ti to sluší! Co se mnou?

Vím, že milování bylo pro Luboše pořád důležité. Pro mě ne. Nebavilo mě to s ním a nebavilo by mě to ani s nikým jiným.
Brrr.
Brrr a brrr a brrr!
Vůbec jsem netoužila po tom, aby byl nějaký chlap zklamaný z toho, že to se mnou za nic nestojí. A on by byl zklamaný! Luboš je toho příkladem!
„No, má to jedinou výhodu. Už si nemusím dávat pozor.“
Řekl to? Řekl. Na to nikdy nezapomenu. Jediná výhoda! Já vám dám, pánové, jedinou výhodu!
Tůdle!
Za ty čtyři roky po operaci jsem si v sobě vypěstovala k chlapům odpor. Ke všem. Jsou to pitomá směšná zvířátka a jde jim jenom o to jedno. Strčit ženskou pod sebe, zafunět si, zpotit se a odvalit se! Ale mě pod sebe, pánové, nedostanete, mě tedy ne!
Už párkrát jsem si uvědomila, že jsem jako matka, která nenáviděla všechny muže a nejvíc mého otce, ale pokaždé jsem se uklidnila tím, že u mě je to něco jiného.

Ona otce vyštvala! Vystříhala ho z fotografií! Zakázala mi, abych se na něho ptala! Nikdy o něm nemluvila, a když se o něm náhodou zmínila, musel mít případný posluchač dojem, že mluví o válečném zločinci číslo 1, který bude co nevidět souzen v Haagu!
Ale já přece Lubošovi vařím, peru na něj, uklízím, chovám se k němu slušně, vyslechnu všechno, co mi říká, přikyvuju a v pravou chvíli mu položím správnou otázku, aby měl pocit, že jsme souznění…
Krásné slovo. Souznění…
Ucítila jsem opět jemný pohyb nad hlavou a zase jsem ucukla.
Karel tiše vzdychl.
„Tak ahoj. Hezky se vyspi.“
Postavil skleničku na bar a potichu za sebou zavřel dveře. Slyšela jsem, jak dole zamyká. Slyšela jsem i jeho kroky na ulici.
Konečně jsem byla sama.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet