Když se žena topí – román na pokračování – 5

Autorka článku: Irena Fuchsová JAK JSEM POTKALA MEDVĚDA Vstala jsem, postavila svou skleničku vedle té jeho, svlékla se a šla si napustit do vany vodu. Zatímco jsem si připravovala bylinkovou koupel, uvažovala jsem nad tím, jaký divný čas byl tenhle podzim 2001.

Druhého září bylo Markétě osmnáct let.
Čtvrtého září, týden před New Yorkem, umřel Beník. Dva měsíce bral prášky na srdíčko a bylo mu, jako by mu nic nebylo. Šetřili jsme ho jak se dalo, ale koncem srpna byla ta strašná vedra, a jemu začalo srdíčko pracovat na maximum a když vedra přešla, srdíčko se už do normálu nevrátilo a bušilo a bušilo…
Začalo se mu špatně dýchat a během tří dnů se těžce prodýchal ke smrti.
Nepomohl mu ani doktor Kryštof, ten anděl, kterého mi poslalo rok před Beníkovou smrtí samo nebe!
Hm… vážně! Samo nebe!

Když bylo Beníkovi čtrnáct, přestal najednou chodit. Jeli jsme s ním do nemocnice a tam nám operaci nedoporučili, protože by ji nepřežil. A že prý sami poznáme, kdy bude nejlepší mu milosrdně pomoci z tohoto světa.
A tak jsme ho v bytě přenášeli, brečeli nad ním a já ho nosila do parku kousek od našeho paneláku a tam jsem ho stavěla na zadní nožičky, aby se mohl vykakat.

A jednou jsme se tam spolu mordovali a ani jsme si nevšimli, že se nebe zatáhlo a začalo pršet. Když mě první kapky deště zastudily na zádech- jak jsem byla k Beníkovi sehnutá, vylezlo mi triko z kalhot- myslela jsem si, že po mně nějaký vtipálek stříká vodou.
Naštvaně jsem se rozhlédla a uviděla jsem stát pod stromem medvěda.
Méďa se na mě laskavě usmíval- o chvíli později jsem pochopila, že ten úsměv patřil Beníkovi a ne mně- pak udělal několik medvědích kroků, vzal Beníka do svých medvědích tlap a z medvědí tlamy se ozval medvědí hlas.
„Snad tenhleten krásný jezevec nemarodí?“
Slzy se mi vrhnuly do očí a tak jsem raději beze slova přikývla.
„To bude dobrý… to nebude nic zlého… potřeboval bych si ho prohlédnout.“
Medvěd mi dal Beníka opatrně do náruče a mírně se mi uklonil. V životě jsem neviděla, aby se medvěd takhle galantně ukláněl! Třeba utekl z cirkusu, napadlo mě, ale to už jsme si podávali ruce.
„Jsem veterinář. Kryštof Burský.“
„Martina Michálková.“
„Kde bych ho mohl prohlédnout? Mám náhodou chvíli čas…“
Hladil Beníka po hřbetě a přitom se dotýkal mých rukou. Uhnula jsem jednou, dvakrát, ale jeho prsty si mě zase našly. Asi si to neuvědomuje, pomyslela jsem si, když jsem viděla, jak láskyplně Beníka pozoruje a už jsem neuhýbala. Ono to bylo docela příjemné, cítit ty medvědí tlapy na svých rukou…

Šel s námi domů.
Luboš byl ještě v práci a Markétka ve škole. Položili jsme Beníka na válendu a on ho dlouho, dlouho prohmatával. Když skončil, dal ho na zem a dlouho, dlouho se na něho díval. Mlčel. Mlčela jsem také. Pozorovala jsem ho celou dobu se zatajeným dechem. Jeho pohyby mi cosi připomínaly, ale nevěděla jsem co. Jako když ucítíte vůni a nevíte, kam ji zařadit a přitom jste přesvědčení, že jste ji ve svém životě už mnohokrát cítili.
Ale kde? A kdy?

Kde jsem viděla takové medvědí tlapy? U koho jsem viděla takový laskavý, hřejivý pohled? Nemohla jsem si vzpomenout a tak jsem se vykašlala na vzpomínání a koukala na toho medvěda, který se mi strašně líbil a přála jsem si, abych nebyla puding a našla v sobě odvahu Lubošovi zahnout.
Ale věděla jsem, že puding budu až do smrti a nevěru, právě kvůli pudingu, nebudu mít nikdy odvahu uskutečnit.
„To bude dobré, bude zase chodit. Má už svoje léta, ale je vidět, že měl krásný život a byla by škoda, kdyby si ještě něco neužil! Vždycky je škoda, neužít si život, že?“
Podíval se na mě. Pokrčila jsem rameny. Užívej si, medvěde, užívej, ale už se mě zase dotýkáš a nevíš o tom! Ale ruku jsem neodtáhla.
„Bude chodit, určitě! Něco mu dám hned a zítra bych se večer stavil a uvidíme, jak to zabralo.“
Měl klidný, tichý hlas. I ten hlas mi něco nebo někoho připomínal. Ale koho? Tolik mužů jsem ve svém životě nepotkala, abych si nevzpomněla.
Kdo měl takový hlas? Učitel? A který asi tak, když jsem měla samé učitelky a jediný učitel na základce byl starý Jeřábek, který na nás řval, že jsme blbí, až z nás ta blbost kape?
Nebo to byl nějaký doktor, se kterým jsem se setkala? Třeba to byl nějaký čtenář v knihovně!
Mozek se mi přemýšlením zavařoval.

Medvěd mezitím otevřel tašku, připravil si injekci, píchl ji Beníkovi a pak se na mě otočil. Já ho celou tu dobu pozorovala. Připadala jsem si jako dítě, které se cynicky ušklebuje nad tím, že jeho kamarádi ve školce ještě věří na Ježíška a pak přijde domů a načape Ježíška u vánočního stromečku…
Pravého Ježíška!
Jak to, že mě ten chlap tak přitahuje? Jak to, že z něho nemohu spustit oči? Jak to, že jsem neucukla s rukou, když se mě nevědomky dotýkal prsty? A neucukla bych, ani kdyby to dělal vědomky, ale to on nedělal… Nebo dělal?
Uf!
Koukal na mě stejně, jako před tím na Beníka. Čekala jsem, kdy mi řekne, paní Martino, to bude dobré. Přestanete být puding, uvidíte! Měla jste v životě tolik nádherných orgasmů, to by přece byla škoda, abyste už nikdy neměla žádný! Měli bychom se spolu pokusit alespoň o jeden!
„Je vám něco?“
Ten chlap do mě viděl! A viděl i mě. Určitě. A to jsem se dneska ani pořádně nenalíčila! A taky jsem promočená od deště a na bradě se mi udělal uhřík a já si ho roznimrala…
Zavrtěla jsem hlavou a sklonila se radši nad Beníka, který vypadal spokojeně a dokonce se po dlouhé době pokusil zavrtět ocáskem.
„Ne… nic mi není. Jenom… jak to s ním umíte. Je vidět, že to umíte… Jestli to takhle umíte s každým, tak…“
Panebože, co to plácám? Cítila jsem, že rudnu. Doktor se usmál.
„Byl bych špatný doktor, kdybych to se zvířaty neuměl. A nejenom se zvířaty. Myslím, že to umím i s lidmi. Dáte mi telefon? Nebo číslo vašeho mobilu, to by bylo nejlepší. Zavolal bych vám, kdybych se zítra večer někde zdržel, ano?“
A tak jsem potkala doktora Kryštofa Burského.

Během toho roku, kdy bylo Beníkovi docela dobře, k nám chodil často. Dával Beníkovi preventivní injekce a měl ho pod dohledem. Byl moje spása. Věděla jsem, že když mu zavolám, přijde hned, jak bude moct.
Byl můj klid. Byl moje jistota. Byl moje radost.
Cítila jsem se s ním strašně dobře. V bezpečí. Když byl u nás, nikdy jsem se netopila. Když jsem se ztrácela v pudingu, zavolala jsem mu, že se mi Beník nezdá, aby se na něho přišel podívat. Počkala jsem na něho v tom parku, kde jsme se potkali poprvé, seděli jsme na lavičce, povídali si a on dlouho a dlouho pozoroval Beníka a dlouho a dlouho pozoroval mě…
Za celý ten rok jsem nepřišla na to, u koho jsem viděla podobné medvědí tlapy, ten medvědí pohled a kdo měl podobný medvědí hlas.
Když se Beník začal těžce prodýchávat ke smrti, byl u nás i dvakrát denně.
Když od nás ten poslední den odcházel, šla jsem ho doprovodit před dům.
Objal mě a chvíli mě držel v náručí. Bylo to příjemné. Věděla jsem, že nebýt Beníka, nikdy by to neudělal. Pochopil, jak mi je. S Beníkem odcházelo moje a Lubošovo mládí, naše krásné milování, dětství Markétky i doba, kdy jsem nebyla puding.
S Beníkem odcházel i ten rok, kdy jsme se potkali s medvědem. Odcházely všechny krásné minuty a hodiny, kdy jsme spolu debatovali o všem možném.
S Beníkem odcházel kus mého života.
Nerada jsem se od něho odtáhla. V okně nad námi jsem zahlédla stín. Naděžda Krupská odskočila od okna. Ta si na mně zase smlsne, mrcha!
„Paní Martino, musíte být silná. Neodcházejte teď od Beníka. Zůstaňte u něho.“
Vrátila jsem se do bytu, kde ve svém pokoji plakala Markétka a Luboš v obýváku seděl před televizí. Beník mi za půl hodiny umřel v náručí.

Týden po tom, co odešel, přišlo úterý jedenáctého září.
Volal nám známý do firmy, ať si otevřeme televizi. Letadlo, které narazilo do druhého dvojčete, to už jsme viděli. V přímém přenosu.
Zavřeli jsme firmu. Karel jel do Prahy za maminkou a já šla domů.
Doma jsme seděli před televizi všichni tři. Luboš, Markétka a já.
Byly to depresivní dny plné smutku, slz a mlčení. Bylo to zvláštní. Týden jsme prožívali bolest ze smrti Beníka. Viděli jsme ho na místech, kde celý svůj psí život rád lehával. Koukali na jeho misky, které jsme nechali tam, kde byly. Markétka spala s jeho obojkem.
Protože voní po Beníkovi.
Dva dny po jeho smrti jsem vyprala ručníky, do kterých jsme ho utírali, když jsme přišli z venku. Oba mi vynadali, Luboš i Markétka. Prý jsem je měla schovat.
Protože na nich byla Beníkova špína.
A pak přišel New York.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet