Krásně si to užijeme – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Tak o tomhle dni jsem snila pěkně dlouho. A malovala jsem si ho v těch nejrůžovějších barvách. Viděla jsem se, jak ležím v posteli až do poledne, pak jdu na kosmetiku nebo si zaplavat a na cestě domů obcházím širokým obloukem samoobsluhu, protože večeřet budeme s Komikem v restauraci. Taky jsem si představovala ticho a pořádek. A lenošení s knížkou v ruce. A hudbu, kterou mám ráda já. A čisté umyvadlo, sklopené záchodové prkýnko, pověšené ručníky, kuchyňský stůl bez drobečků, poloprázdný koš se špinavým prádlem a naopak plnou lednici. Představovala jsem si věci naprosto samozřejmé a všední pro lidi, jež nemají děti.

„Stejně to byl zázrak, že se Odlitkův termín školky v přírodě shoduje s Andílkovým soustředěním veslařského oddílu,“ řekl Komik odpoledne. Popravdě, moc jsem ho nevnímala. Skláněla jsem se nad dopisním papírem a vybarvovala stotřináctou pusinku do dopisu pro Odlitka.
„Pracuješ na další povídce do časopisu?“ zeptal se, okamžitě připraven dopřát mi klid na psaní.
„Něco důležitějšího,“ odtušila jsem.
„Napadl tě konečně ten správný námět na román?“ vyzvídal.
„Něco důležitějšího…“
„Tak na scénář?“
„Píšu dopisy dětem,“ odsekla jsem a šla si ořezat příslušnou pastelku. Několik pusinek ještě potřebovalo vymalovat.
„Jsou pryč necelé čtyři hodiny,“ upozornil mě manžel. „Kdopak to tady ještě včera vykřikoval, že slovo děti nechce slyšet celý týden?“
„Tvrdila jsem, že ho nechci slyšet, ne že ho sama nesmím říkat,“ ohradila jsem se a přivinula si na prsa rozedraného plyšového králíka, se kterým Andílek spával od dvou let.

Komik se ušklíbl, labužnicky se natáhl na pohovku a začal pročítat noviny a časopisy, na které nikdy neměl čas. Po chvíli vstal a strčil mi pod nos reklamní leták: „Tenhle štelář by se báječně hodil do dětského pokoje.“
Velkoryse jsem mu odpustila výraz dětský a nadšeně souhlasila. Navíc se mi líbil i zlevněný tmavě modrý koberec s motivy vesmírných planet a police na knihy. „Možná bychom se do toho obchodu měli zajet aspoň podívat, co říkáš?“
„Jasně, za podívání nic nedáme,“ vyskočil Komik a odběhl do garáže namontovat na střechu auta nosič. „To jen pro případ, že bychom náhodou něco koupili,“ dodal na vysvětlenou. Rozuměla jsem mu perfektně.
(Nebýt těch pitomých plechovek s barvou a nové garnyže na záclonu, určitě bychom zvládli nákup odvézt na otočku, takhle jsme museli jet třikrát.)

„Ale že jsme za ten týden zvládli udělat kus práce,“ pochvalovala jsem si, stojíc uprostřed dětského pokoje. Vůně čerstvé malby se mísila s vůní nového nábytku a koberce, a vyvolávala ve mně pocity, které bych sotva získala návštěvou kosmetického salonu, plaveckého bazénu či té mexické restaurace, co nedávno otevřeli na rohu ulice.

„Jo, to jo,“ souhlasil Komik. „Jen mě mrzí, že jsem nestihl nalakovat dveře a rámy oken.“
„Nic si z toho nedělej,“ utěšovala jsem ho. „Mně taky nezbyl čas, abych osprchovala angličáky, zašila všechny plyšouny a vytřídila stavebnici lego a chevu, každou zvlášť.“
„Víš, teď si tak říkám, že jsme měli koupit i ten nový lustr. Těch sedm set už by nás nezabilo a pokojík by se tím úžasně zvednul,“ přemítal.
„Máš pravdu,“ přitakala jsem. „Chtělo by to ten lustr, dřevěné obložení kolem postelí a taky nějakou pěknou záclonu. Co je to za nápad, koupit novou garnyž a pověsit na ni starou záclonu, že.“
„To je fakt,“ přikývl. „Do dokonalosti to má ještě daleko. Příště ten čas, kdy budou pryč musíme mnohem líp využít… A teď už radši pojď. Autobus s Odlitkem přijíždí za čtyřicet minut.“

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet