Mýty jsou stále živé 2

Autorka článku: Maura Heliopolský mýtus Pod severovýchodními předměstími Káhiry leží ruiny svatyně Iunu. V dávných a slavných dobách Egypta patřila k předním a nejstarobylejším svatyním a dokonce řecký dějepisec Hérodotos o ní hovoří jako o Héliopoli neboli Městě Slunce. A nepsal o ní jen od stolu!

Navštívil totiž tuto svatyni sám už v 5. století před naším letopočtem. To bylo více než dva tisíce let poté, co byly zasvěceny její první chrámy. Na tomto místě, v době sjednocení Horního a Dolního Egypta, začali vzdělanci vytvářet kosmogonii, která byla výkladem stěžejních prvků jejich vesmíru.

Héliopolští kněží se snažili připodobnit zrození slunečního boha Atuma, obrazu lotosového květu. Spolu s prvotním pahorkem se z Nun vynořil lotos, z něhož povstal, stále ještě samozplozený, sluneční bůh jakožto dítě. Sám lotos se později ztotožňoval s bohem Nefertumem (uctívaným v Memfidě). A to je důvodem, proč Kniha mrtvých používá zaklínadla, jež mají přivodit proměnu zemřelého v Nefertuma, neboť on je „lotosem u nosu slunečního boha“.

Božstva, která jsou jmenována, tvoří hélipolský pesedžet. Pro skupinu devíti bohů a bohyň se často užívá řeckého označení enneada. Devatero božstev lze omezit na genealogii vzniklou v Héliopoli. Ale představa pomyslné koterie bohů a bohyň byla přenosná. Tak abydský chrám měl enneadu o sedmi božstvech, kdežto enneada chrámu v Karnaku sestávala z patnácti příslušníků. První božstva, která Atum stvořil, tedy Šov a Tefnut, mohou být zobrazována v podobě lvů, jak je tomu například na slonovinovém podhlavníku Tutanchamonově.

Autor: Maura, Foto: Internet