Nejlepší je šunková – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Chvátala jsem, až se mi propocená halenka lepila na záda a můj zrychlený dech připomínající předsmrtný záchvat budil podezření kolemjdoucích. Bylo to tento týden už potřetí, co jsem šla pro Odlitka do školky pozdě, a to je teprve středa! „Mami, zase jsem tady poslední,“ vyčítavě mi sdělil synek v šatně školky, kde seděl obutý a nabalený jako cibulka.

„Vezmu tě na zmrzlinový pohár, ano?“ navrhla jsem odškodnění.
„S tím pohárem si to ještě rozmyslete, pokud vám mohu radit,“ ozvalo se mi za zády. „A pojďte, prosím, na chvíli ke mně do kanceláře, potřebuji s vámi cosi probrat,“ pravila medově ředitelka mateřské školy.
Nikdy jsem med neměla ráda. Ani v čaji ani v hlase.
„Posaďte se. A nebojte, hlavu vám neutrhnu. Hahaha,“ zahýkala bodře.
Moje averze vůči medu se ještě prohloubila. „Je mi líto, že Odlitka vyzvedávám pozdě,“ spustila jsem kajícně. „Ale v redakci končím o půl páté a cesta sem trvá třicet tři minuty, přesně. A dnes se mi ještě ke všemu ulomil podpatek. Ovšem to není vaše starost, já vím… Slibuju, že to nějak vyřeším a syna budu vyzvedávat včas.“
„To je jistě chvályhodné, ale o tom jsem s vámi mluvit nechtěla.“
„Aha. Vy asi máte na mysli tu žvýkačku, co včera nalepil Kačence do vlásků. Ale to už jsem si s ním vyřídila a rodičům Kačenky se omluvila. Už se to nebude opakovat…“
„Popravdě řečeno, o tom jsem taky nechtěla mluvit,“ vstoupila mi do řeči ředitelka, shovívavě se usmála, pak si skousla horní ret a dál vyčkávala.
„Tak v tom případě asi narážíte na Milánkovy tenisky. Nebudu vám tady tvrdit, že si je můj syn spletl se záchodovou mísou a proto do nich načural, to bych si k vám v žádném případě nedovolila. Fakt je, že se mi pravý důvod jeho počínání nepodařilo zjistit, nicméně tenisky jsem Milánkovi zakoupila nové a ještě jsem k nim přidala sáček sladkostí. Snad už jeho rodiče stáhli tu žádost o vaše odvolání, na kterou minulý týden sbírali podpisy ostatních rodičů…“
„Bohužel, nestáhli,“ odvětila upjatě.
„To je mi líto,“ špitla jsem a hanba mě fackovala mohutnými políčky.
„Především by vám mělo být líto vašeho synka, maminko,“ děla ředitelka mateřsky. „Jistě by vám i jemu pomohlo, kdybyste si na něj udělala více času. Ty jeho rošťárny, to je vlastně volání o pomoc.“

Ani v nejmenším jsem nedala najevo, co si myslím o psychiatrech – amatérech, amatérkách zejména.
„A teď ještě ke všemu přibyly ty nadávky…“
„Jaké nadávky?!“
„Vidíte, maminko,“ pokyvovala shovívavě hlavou. „Všichni už tady víme, jakým slovníkem disponuje váš syn, jedině vám to uniklo. O čempak to asi svědčí, maminko?“
„Že přede mnou si ošklivě mluvit netroufne?“ hádala jsem.
„Kdepak. Svědčí to o tom, že na sebe váš Odlitek upozorňuje, neboť trpí nedostatkem lásky. A vaší povinností je ukázat mu, že ho milujete.“
„Jistě, seřežu ho hned, jak přijdeme domů,“ přitakala jsem.
„Kdepak seřezat! To byste tomu dala. Vy teď naopak musíte dělat, že ta sprostá slova neregistrujete, aby zjistil, že takovým způsobem si vaši pozornost nezíská. Až mu to dojde, a věřte, bude to co nevidět, přestane je používat.“
„To silně pochybuju…“
„Dejte na odborníka, maminko,“ povzbudivě zamrkala, aby bylo jasné kdo z nás dvou je tady odborník na výchovu dětí. „Vlastně jde hlavně o jedno slovo,“ pokračovala. „Vykřikoval ho celý týden na paní kuchařku a ta dnes dala výpověď. Nemusím vám zdůrazňovat, jak těžké je shánět personál do školní jídelny.“
Zauvažovala jsem, co to může být za nervově labilní osobu, která se nedokáže povznést nad hloupoučké nadávky nevinného dítěte a jestli je vůbec vhodné, aby lidé s tak pochroumanou psychikou pracovali v dětském kolektivu.

Ředitelka mi podala lísteček: „Tohle je to slovo. Já sama bych ho snad ani nedokázala vyslovit.“
Jelikož i já bych se zdráhala takové slovo vyřknout, ochotně jsem uznala, že výpověď kuchařky je oprávněná a potlačila jsem nutkání nabídnout se pro výpomoc v kuchyni, pokud by zhanobená pracovnice skutečně odešla.

„Co se stalo?“ zděšeně se v sobotu otázal můj muž.
„Z čeho usuzuješ, že se něco stalo?“
„Protože jsem vzhůru sotva hodinu a ty už jsi stihla stotřicetkrát ujistit Odlitka, jak moc ho máš ráda a že bys s ním chtěla trávit mnohem víc času.“
„Nežárli,“ culila jsem se. „To je nová výchovná metoda. Nesmím se na něj zlobit. Prý náš hošík lumpačí, aby získal naši pozornost. Máme ignorovat zlobení a všímat si ho pouze v době, kdy je hodný.“
„A nebude se cítit odstrčený? Klidně by se mohlo stát, že ho budeme ignorovat i několik týdnů, sama jsi tudle říkala, že prochází obdobím vzdoru….“
„Neboj. Efekt této metody je takřka okamžitý.“
„To je efekt výprasku taky,“ namítl.
„Tak já ti to tedy vysvětlím. Náš syn velmi vulgárně nadával paní kuchařce ve školce…“
„Dala mu tlustý maso?“
„… a já kvůli tomu byla na koberečku u ředitelky. Ta mě důrazně požádala, abychom změnili výchovnou strategii. Slíbila jsem jí to za nás za oba.“
„Možná bychom dnes k tvé sestře na chalupu neměli jezdit,“ navrhl po chvíli.
„A proč, prosím tě?“
„Mám dojem, že ignorování nadávek mi půjde mnohem lépe doma v soukromí, než na veřejnosti.“
„To zvládneš,“ stiskla jsem láskyplně jeho paži. Vím, že po tomhle gestu mi nedokáže nic odmítnout.
„Tak dobře. Ale na tvou zodpovědnost.“
„Fajn, to beru,“ zasmála jsem se.

Smích mě definitivně přešel v okamžiku, kdy mi na klíně přistály dvě žížaly a ve výstřihu ocumlaná hašlerka.
„Já tě vysadím,“ pohrozila jsem Odlitkovi.
„S tím vysazováním počkej, až vycouvám z garáže,“ požádal mě manžel.
Vyjeli jsme. Bedlivě jsem sledovala Odlitkův slovník. Kromě několikrát použitého slova dobytek, adresovaného staršímu bratrovi, odpovídala jeho mluva běžnému verbálnímu projevu čtyřletého dítěte.
Záhy k dobytku přibyl i blb a kretén. Ačkoliv jindy za tahle slova již dávno pohlavkuji, tentokrát jsem předstírala, že mám zalehlé uši a tichounce si šeptala Erbenovu Polednici.
„Mami! Ty ho necháš, aby mně pořád takhle nadával?“ po právu se ohradil Andílek.
„A koho, pusinko?“ naivně jsem se ho snažila přesvědčit, že je jedináček a existenci mladšího bratra si pouze namlouvá.
„Toho pošahanýho debila vedle mě!“ vykřikl Andílek nenávistně, čímž poněkud srovnal skóre.
Na dvacátém šestém kilometru Odlitek obohatil výčet nadávek o slovo vůl. Na tomto výrazu většinou neshledávám nic závadného, tentokrát se však situace poněkud zkomplikovala tím, že bylo namířeno proti Komikovi.
„Já ho proplesknu,“ ucedil manžel tiše. Opět jsem uplatnila významný stisk ruky a zachránila tak celý výchovný experiment.
Dojeli jsme na místo. Sestra nás přivítala nepřirozeně širokým úsměvem, na hlavě účes hodný členky Státní opery, oděna byla do růžových šatů se sněhobílou zástěrkou, v náruči tác čerstvě napečených koláčů větších než kolo od vozu… Obrázek jako vystřižený z časopisu o životě spořádané americké rodiny. O to více vyniklo moje ukoptěné tričko a dvě nohavice kupovaného makového závinu, co jsem přivezla s sebou. I přes sestřinu protivnou potřebu stále mě zahanbovat, uznávám, že si nezasloužila, aby na ni Odlitek namířil ukazovák a začal vykřikovat to příšerné slovo z papírku.

Pár facek přilétlo dřív, než jsem si pořádně uvědomila, co se stalo. „Vracím se k původnímu způsobu výchovy. Klidně to té ředitelce řekni,“ dodal Komik na vysvětlenou.
„No, ze své hlavy to Odlitek určitě nemá. Čtyřleté dítě ani nemůže vědět, co takové slovo znamená,“ uštěpačně prohodila Můra a klouzala pohrdavým pohledem ze mě na Komika a zpět.

„Ukaž mi ještě někoho, kdo se trmácí sedmdesát kilometrů v třicetistupňovém vedru autem bez klimatizace na desetisekundovou návštěvu,“ povzdechl si Komik na zpáteční cestě. „Aspoň to kafe jsme si tam mohli dát.“
„Plivla by ti do něho. V motorestu to bude bez rizika…“
Po podrobné instruktáži týkající se slušného chování a několika velmi důrazných výhružek jsme zastavili na odpočívadle. Odlitek se zkroušeně šoural tři kroky za námi a na moji otázku co si dá k pití odvětil, že by si dal džus, kdyby si ho ovšem zasloužil. Objala jsem ho. Vše bylo odpuštěno. Jeho tvářička se náhle prudce rozjasnila, ručka mu vylétla směrem ke stánku s občerstvením a z úst se mu zase linulo slůvko z lístečku. „Jé piča, piča!“ vykřikoval radostně a mlsně se olizoval. Ještě než jsem stihla zakročit, upřímně dodal: „Víš, úplně nejradši mám šunkovou… a hodně kečupu.“

(Jen co synáček dojí tu pizzu, musím ho poučit o správné výslovnosti slova burák – v žádném případě nechci riskovat, že příště dá nebohé ředitelce mateřinky výpověď i školník.)

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet