Důchodce a duchovní život – Dril

Autor článku: František Benda Vybaven vlastní, ojedinělou kombinací myšlenkových možností, prochází každý svým životem zpočátku jako nezkušený učedník, později jako různě poučený tovaryš a v závěru ne vždy jako zmoudřevší mistr. Schopnost myšlení, a hlavně pak jeho úspěšného využití, je u různých lidí rozličná; co je ale u všech stejné je to, že z vnějšího prostředí přijímají neustále ohromné množství informací, a také to, že jejich mysl je schopna vytvořit si vlastní armádu představ, podle toho, kam se jí zlíbí se zaměřit. Jakési koule propletených lidských možností se pak kutálejí sem a tam ve zdánlivě chaotickém sledu, navzájem se dotýkajíce, prolínajíce, odpuzujíce nebo se zcela bez zájmu míjejíce.

Chaos myšlenek je ovšem jen zdánlivý; při pozornějším sledování se snadno zjistí, že se s nimi dá do jisté míry manipulovat.
Jedním z nejprimitivnějších, všeobecně známých a současně odsuzovaných způsobů zpracování mysli je vojenský dril. Nevznikl svévolí nadřazených důstojníků, nýbrž vyplynul z jejich praxe. Běžný, mírumilovný občan, se totiž navzdory barvitému líčení prostě nedokáže vžít do situace vojáka uprostřed válečné vřavy. Ten si s sebou nese svůj navyklý životní styl, kterým hodnotí i tuto novou skutečnost. Současně je ale třeba, aby v něm byla vytvořena složka poslušnosti, která zajistí, že splní svůj bojový úkol, a vlastní rozhodování uplatní pouze v rámci jeho uskutečňování. K vytvoření takového stavu naprosté poslušnosti je třeba dlouhodobého ˝školení˝, sestávajícího hlavně z potlačení vlastního rozhodování ve prospěch rychlého a perfektního plnění vydaných rozkazů. Jedině vojáci, kteří jsou plně oddaní věci, za kterou bojují, se těmto požadavkům podřizují dobrovolně a rádi – ostatní musí být podrobeni právě tím drilem.

Jde vlastně o typ potlačení vlastního ega, v němž převládá pud sebezáchovy, a teprve na druhém místě se nacházejí vyšší působky, jako je zajištění další existence a její případné vylepšování. Pokud se jedná o dobrovolný přístup k potřebnému chování, pak je to zřejmě v zájmu něčeho vyššího, čemu se momentálně dává přednost.
Takovéto zpracovávání lidské mysli je ovšem všeobecně považováno za nemravné, neboť jde o vymývání lidských mozků, tj. potlačování až odstraňování jejich přirozených pochodů a násilné nahrazování jich cizími postupy, a to zpravidla v zájmu nějaké násilné cizí moci. Lidské mysli je ale naopak potřeba umožnit zdravý vývoj, aby si sama mohla vybrat, kterým směrem se bude ubírat. Pakliže se vydá do říše bludů, bude za to odpovědna pouze ona sama a nikoli nějaký vnější nátlak.

S obdobnou situací, ovšem se vznešenějším cílem, se setkáváme při snaze o meditaci. Doporučované zastavení změn mysli vlastně znamená vzdát se – byť alespoň krátkodobě, po dobu cvičení – všeho, čím se mysl jinak nepřetržitě zabývá proto, že ji to zajímá a také že se domnívá, že je to správné a prospěšné. Znamená to odložit mnohé z toho, co dříve představovalo ˝vůni života˝, kterou si pro sebe vymiňovalo ego. Čili vlastně jde o jeho potlačení. Požadované ˝vždy a za všech okolností˝ znamená ovšem krajní hodnotu takové snahy. Praxe se uchyluje k různým úlevám, podle toho, na co si žák troufne. V tom smyslu i Pataňdžali rozlišuje ˝úspěch mírný, střední nebo silný, podle vynaloženého úsilí˝. Úsilí pouze mírné se pak může protáhnout na mnoho let, případně nemusí k cíli vůbec dovést. To si velící generál nemůže dovolit – potřebuje mít zajištěno maximální splnění svých rozkazů. Proto ta bezduchá předchozí příprava nováčků. Před rozhodnutím zařadit do svého života pravidelné meditace se nic podobného neprovádí. Právě naopak: laičtí novicové se nechtějí příliš zdržovat počátečními kroky a hrnou se přímo k dalším stupňům, které jim nabídla teorie, v sebevědomém přesvědčení, že na ně mají, takže je zvládnou. Jestliže se velitelé v boji spoléhají na ostřílené bojovníky, znamená to, že mají k dispozici vojáky, kteří už lecčíms prošli, takže se na vlastní kůži seznámili se záludy tohoto svého nového řemesla. Také poctivě usilujícímu žákovi dost dlouho trvá než si uvědomí, že na duchovním poli se nedá nic uspěchat, jmenovitě že je důležité pečlivě projít tím, co je jinak považováno za jakési první dětské krůčky, kterým není třeba přikládat závažnost. Pokud je zanedbá a bez povšimnutí přeskočí, bude se k nim muset později s obtížemi vracet.

Zkušenost ukazuje že vojáci, prošlí a ˝zocelení˝ válečnými zkušenostmi, mají později po přechodu k mírovému životu značné problémy. Jejich předcházející způsob vedení života dlouho přetrvává v jejich podvědomí a komplikuje jim novou současnost. Také meditativní nazírání vede k nezanedbatelným změnám života. Pouze s tím rozdílem, že toto snažení nejen že nekončí jakýmsi poválečným mírem a odchodem do civilu, ale s přibývajícími lety se naopak rozvíjí a zahušťuje. I zde ale mohou vzniknout při konfrontaci s okolním světem některé problémy. Ty se ovšem dají později celkem snadno překonat, navíc pak zpravidla k prospěchu nové situace.
Potřebný, nebo alespoň předpokládaný dril si zde zajišťuje každý sám, pokud nevstoupí do nějakého řeholního společenství. Zde pak záleží pouze na něm, do jaké míry se do něj zapojí. V dlouhodobých a často opakovaných meditacích nebo modlitbách jde o potlačení vlastního ega, což v praxi znamená odvrat od většiny bývalých běžných záležitostí.

Jde o vnitřní myšlenkovou práci, do které nemůže zvnějšku zasáhnout nikdo cizí. Nikdo nám v ní nemůže zabránit (neboť i ve velmi nepříznivých podmínkách jsme se svým myšlením naprosto sami), ale také nám nemůže nijak zvlášť pomoci – nanejvýš je v jeho silách poukázat na osvědčené cesty. Mnozí žáci volí své cesty vlastní, což situaci na jedné straně dost komplikuje, neboť se pak vlastně jedná o kroky do tmy, na druhé straně ale ovšem nehrozí nebezpečí brzdícího epigonství.

Nabízí se ale i řada vnějších pomůcek. Při potlačování světských žádostí je mocnou pomocnicí pokora a oprošťování. K tomu vede např. chudoba a v některých krajích i žebrání, což není vyhýbání se práci, nýbrž se sleduje jiný, méně očividný aspekt – nezávislost na výrobě a používání životně důležitých věcí. Při nich je nezbytné počáteční přání předpokládaného zisku a pak očekávání, jak proces výroby dopadne. A to jsou skrytí nepřátelé, kterým je záhodno se vyhnout. Jakákoliv činnost s sebou nese touhu po úspěšnosti; jakákoliv touha je pak škodlivá.

Autor: František Benda, Foto: Internet