Důchodce a duchovní život – Karma

Autor článku: František Benda Karma je pojem z orientální náboženské filosofie, někdy překládaný jako zákon věčné odplaty. Aby se jím člověk řídil, musí věřit několika předpokladům. Každý život, i jeho osud, je výslednicí nějakých předcházejících podmínek. Ani tyto podmínky, ani podmínky jim předcházející a je zapříčiňující se nedají zpětně zjistit, neboť zmizely v temnu zapomnění, takže život je až do neprobádatelné minulosti považován za věčný.

Nepřipouští se představa, že smrtí lidského těla vše končí. V rozvoji světa je shledáván jakýsi (zatím ne zcela a do důsledků pochopený) řád, který se zřejmě musí nějakou modifikací promítnout i do lidského života. Znamená to, že ve svém těle kromě tohoto smrtelného nosiče ještě přechováváme cosi, co se během našeho pozemského života jistým způsobem kultivuje. Zánik těla se jej netýká; po jeho smrtelném odchodu vyhledává novou příležitost a čeká na možnost, kdy se bude moci vrátit do obdobného těla a v něm pokračovat ve své kultivaci. To, co se takto přenáší z jednoho těla (po vtělení) do dalšího, se v józe nazývá vásany, něco jako zůstavená stopa předcházející existence, čímž dostává novou příležitost k další kultivaci.

Žádný pozemský život se nepodobá pobytu v rajské zahradě; v jeho průběhu je každý – mnohdy i proti své vůli – ověšen prohřešky a zásluhami, které z něj nejsou žádným způsobem jeho smrtí sňaty. Přenášejí se beze zbytku do dalšího života, kde se projevují formou trestů a odměn. A karma, neboli karmanový zákon, je to zařízení, které se stará, aby nic nebylo zapomenuto, odpuštěno nebo promlčeno. Záznamy o prožitém nejsou ukládány do žádných pochybných nosičů, jako jsou např. knihy, které mohou vzít za své při nenadálých katastrofách nebo na disky počítačů, které se odmlčí po vypnutí elektrického proudu. Způsob uložení je velni jednoduchý a rafinovaný – je to vlastní paměť činitele. V ní je pak každý v jedné osobě viníkem, žalobcem i svědkem. Utéci není kam. Ani před sebou, jako vlastním soudcem.

Podobá se to vysněnému obchodnímu domu budoucnosti. Jeho návštěvník velice brzy zjistí, že je v něm vše, na co jen může pomyslet, a dokonce ještě něco navíc, o čem neměl dosud ani tušení. A také z toho může cokoli zcela snadno získat. Stačí u vybraného předmětu zasunout svou osobní kartu a ten bude připraven k okamžitému odebrání a použití. Ani platit nebude nutno okamžitě. Dlužná částka bude odebrána z karty někdy později. Jen něco málo bude nutno platit ve chvíli odběru, a to z vlastní kapsy. Ihned, a pěkně na dřevo. Druhou podmínkou bude, že vybrané zboží musí zákazník okamžitě odnést na vlastních bedrech a umístit je ve své domácnosti.

Je jasné, že takové nakupování je velmi nebezpečné a vybízí k obezřelé kontrole při výběru. Kam se hrabou dnešní gigantické nákupní vozíky. Do těch se nevejde ani zdaleka vše, na co by měl člověk zálusk. Co ale potom s tím? Dennodenně s tím doma žít?

Karmanový zákon není – jako mnoho jiných poznatků z duchovní oblasti – nikterak dokázaný, ani vlastně dokazatelný. Je z oblasti víry, nikoli vědy. Obsahuje ale v sobě hluboký etický náboj. V jeho duchu se nese i starobylý, údajně Sokratův, výrok: ˝Vše, co si přeješ, se ti může splnit, ó nešťastníče!˝ Rozvážný a přemýšlivý člověk si zavčas uvědomí, kam by okamžité neuvážené rozhodnutí mohlo v budoucnu vést. Představám a touze po pestrém životě je ovšem přílišná rozumnost značně vzdálena. Vždyť nejde o ni víc, než zasunout kartu, tak co? Však se s tím v budoucnu už nějak vyrovnáme. Ale pozor! – nejde o nějaký východní výmysl. I v evangeliu se dočteme: ˝Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře˝.

Lidská snaha prošpikovat každé poznání logikou vedla i v otázce karmy k systematickému rozdělení. Je to prý jako s penězi: vypůjčit si můžeme hned, ale se splacením není nutno spěchat. Lze je sice splatit brzy, ale také je s tím možno čekat velice dlouho. Ovšem splatit bude nutno v každém případě. A také musíme počítat s tím, že se mohou přihlásit někdejší dluhy, na které jsme už dávno zapomněli, ale před kterými rovněž nelze uhnout. Takže je na místě bedlivá úvaha. Povinná splátka nás může nepříjemně překvapit, protože bývá nečekaná a zpravidla se dostaví v nevhodnou chvíli. Kdy je ale vhodná chvíle? Raději si nepůjčovat.

Druhá, tentokrát příznivější část karmy (i když jak pro koho), je v tom, že když ten, kdo na ni věří, se setká s něčím nemilým, co zkříží jeho plány, namísto obvyklého hořekování ˝co jsem komu provedl?˝ si uvědomí, že vlastně pouze odčiňuje nějaký svůj někdejší přestupek, takže tímto je zase vše v pořádku, neboť dál už bude žít s čistým trestním rejstříkem. A mít splacený dluh, který nás jinak provází na každém kroku a ˝jí s námi z jedné mísy˝, přece není k zahození; tak jaképak nářky.

Logické uvažování vedlo ještě k dalšímu pozoruhodnému jevu. Ti, kterým šlo o urychlení vlastní duchovní cesty, si uvědomili, že s největší pravděpodobností se v minulých životech dopustili mnoha přestupků, za což je – možná už brzy – čeká nevyhnutelný trest. Aby mu předešli a na své cestě se zbytečně nezdržovali, vycházejí svému potrestání dobrovolně vstříc sami tím, že se zříkají oněch hodnot, na kterých by mohli být nějak zkráceni. Proto žijí o samotě (aby neztratili někoho blízkého), o hladu a v chudobě (aby nepřišli o peníze nebo majetek), v chladu a skromných poměrech (aby nebyli zkráceni o něco, co mají rádi), zříkajíce se tak všech přání, o jejichž pozdější příjemná vyplnění by mohli být někdy připraveni. Tito kajícníci se vyskytovali ve všech dobách, a lze se s nimi setkat i dnes. Nicméně – něco na jejich názorech a obavách je, a vůbec nemusí být na škodu alespoň část z nich zařadit do svého života.

Autor: František Benda, Foto: Internet