Důchodce a duchovní život – Pránájáma

Autor článku: František Benda Pránájáma je čtvrtá v pořadí z aštángajógy. Zatímco první a druhá, totiž jama a nijama, se zabývaly etickými přístupy člověka k jeho okolí a posléze i k sobě samému, další dvě, a to ásany a pránájáma, se týkají výhradně projevů tělesných. Ásany, tj. tělesné pozice, mají cvičícímu umožnit, aby zvládl všechny dále požadované praktiky, kdežto pránájáma, neboli dechová cvičení, zajišťují cvičícímu tělu dostatečný přísun pro život důležitého kyslíku.

Pro pozdější požadavky aštángajógy, vyžadující spolupráci celého těla, by bylo výhodné, kdyby bylo zcela zdravé. Zkušenost zde vyzdvihla výhody jógy: zdravý člověk se snadněji vyrovnává s nárazy v psychické oblasti, a naopak duševně vyrovnaný člověk snadněji rehabilituje po případných úrazech tělesných.

Laik ale snadno namítne: proč cvičit tělo, když stejně se celý den pohybuji, proč cvičit dech, když tak jako tak dýchám – a nikdo mne to nemusel učit. Je to přece přirozená vlastnost živého organismu. Taková povrchní pozorování ale jen málokdy vystihují celou situaci.

V názvu pránájáma je důležitá ta první část, tj. prána. V józe se v některých případech setkáváme s popisy funkcí, které jsou reálně neověřitelné, ale s kterými zkušení jogíni pracují stejně běžně, jako kdyby byly zcela hmatatelné. Prána je jedním z těchto pojmů. Představuje druh energie, kterou je prostoupen celý vesmír, a která je odpovědná za veškerý pohyb, tedy i život. Je to ale mocnost spíše představovaná než měřitelná. Vstupuje do našeho těla společně se vzduchem během dýchání. Je v tom trochu paradoxu: prána je sice rozprostřena všude kolem nás, i námi zcela proniká, ale my ji navíc – po patřičném školení – dokážeme pomocí své představivosti různým způsobem usměrňovat.

Připomíná to Boží přítomnost z představ nábožensky zaměřených lidí. I ta je všude a neustále kolem nás, ale spojení s ní může člověk navázat jedině tehdy, když se na ni soustředí. Kdyby tomu tak nebylo, pak by kdekdo žil náboženstvím, neboť s jeho symboly se setkáváme na každém kroku. Stejně tak by pak pránájámická cvičení ze své profese prováděli běžně všichni zpěváci, hráči na dechové nástroje, foukači skla a vůbec všichni, kdo musí hospodařit se svým dechem. Ale tak tomu není. I zde v obou případech platí, že správná a prospěšná činnost je teprve ta, kterou provádíme s plným uvědoměním a znalostí její vnitřní funkce.

Máme-li cokoli kultivovat, musíme se s tím nejprve blíže seznámit. Dýchací proces je vlastně velice jednoduchý: nadechneme a vydechneme. Biolog nám vysvětlí, že nádechem do svých plic dostáváme potřebnou dávku kyslíku, kterou naše krev okamžitě spotřebuje, takže musíme vzápětí vydechnout, aby se tento životadárný proces mohl znovu opakovat. A znovu a znovu, až do konce života.

Zaměříme-li svou pozornost na orgán, kterým dýcháme, tj. plíce, snadno zjistíme, že mají v podstatě tři části, umístěné v hrudníku. Stačí pomalu nadechovat a vydechovat a přitom pozorovat, jak se mění rozměry našeho hrudníku a horní části břicha. Zvláště patrné je to v lehu na zádech. Při výdechu (kterým cvičení zpravidla začínáme), se břicho znatelně zatáhne, takže jeho přední stěna poklesne, při nádechu se zvedá. Také hrudník se mění – při hlubokém nádechu se rozšiřuje do stran, při výdechu se vrátí zpět. Sledovat tyto pohyby, jak se plynule během dýchání střídají, znamená učinit první krůčky v pránájámě.
To ale není všechno. V anatomickém atlasu snadno nalezneme, že plíce jsou ve své nejvyšší partii zakončeny dvěma hroty, které jsou také schopny zúčastnit se dýchacího procesu, ale jsou téměř nevyužívány.

Abychom i je zapojili, stačí při závěru nadechování lehce zatáhnout břicho a představovat si, že tím zatlačujeme část vdechovaného vzduchu i do nich. Každý kousek plic je důležitý, a když už je máme, proč jich nevyužít? Zvážíme-li, že prospěšného kyslíku je ve vdechovaném vzduchu jen asi pětina, vysvitne důležitost co nejhlubšího nádechu. Čím více kyslíku, tím lepší nálada a také lepší obranyschopnost organismu, a to jak v oblasti tělesné, tak i psychické. Zapojíme-li všechny tři části plic, nazývá se to plný, nebo také jógický dech, neboť to byli právě jogíni, kteří na to poukázali jako první.

Stačí ale malá zkouška, abychom si uvědomili, že celý den takto dýchat bychom těžko vydrželi. Proto se spokojíme s jen krátkodobými cvičeními, nebo aspoň s chvílemi, když si na to vzpomeneme. Děláme to přece pro své zdraví. Kolik času prohospodaříme nad různými mašinkami, nad požadavky módy nebo sledováním bezduchých a zcela zbytečných zpráv. A naše zdraví by snad mělo stát stranou? Bez něj bychom ani v tom ostatním mnoho nedokázali.

Nadechování a vydechování není ale všechno, co lze s dechem provádět. Lidová zkušenost ví, že ve chvíli napětí nebo nebezpečí tajíme dech. Takové zadržení dechu, jenomže úmyslně vyvolané, se nazývá kumbhaka a právě pránájáma s ním pracuje jako s důležitým prvkem. Dýchat vůbec doporučuje co nejpomaleji – však také zrychlený dech svědčí o tom, že se s tělem děje něco mimořádného. Kde je potom harmonie? Pro názornost se říká, že každý člověk dostane při narození pro svůj život určitý, omezený počet dechů. Jakmile jej spotřebuje – je konec. Proto dýchejme co nejpomaleji, aby nám ten náš život vydržel co nejdéle. Dech má být – alespoň po dobu cvičení – pomalý, pravidelný, spíš hlubší než povrchní, a samozřejmě průběžně uvědomovaný. Je toho dost, aby se to dalo všechno uhlídat.

Při širším obzírání si můžeme přestavit, že vlastně celý vesmír dýchá. Všude jde pouze o kyvadlový nebo krouživý pohyb, který se ale po uzavření křivky vrací do původní polohy. Střídání našeho dechu je pak ten prvek, který nás zařazuje do vesmírného koloběhu. Kromě toho, že nás udržuje při životě, má ještě několik vlastností, které se dají výhodně použít.

To, že je vždypřítomný, představuje vhodnou pomůcku v případě, že se potřebujeme uklidnit a zbavit se obtěžujících cizorodých myšlenek. Stačí začít zhluboka dýchat a soustředit se na to. Jen dech a nic jiného. Také hledáme-li vhodný předmět pro koncentrační cvičení, dech je to nejbližší, co je po ruce. Lidová moudrost už dávno objevila automatický pochod, při kterém se před důležitým jednáním zhluboka nadechneme a po jeho skončení si zase zhluboka vydechneme. Také rčení, že jsme si od něčeho oddechli vychází z tohoto jevu. Pránájáma tyto a podobné aspekty zná a hlouběji je rozvíjí. Druhů dechových cvičení je vícero, podle toho, na který účinek jsou zaměřeny. Vedle pomoci na duchovní cestě znamenají nesporný přínos pro lidské zdraví, takže zájem o ně, a pak hlavně jejich praktikování, může být jedině prospěšný.

Autor: František Benda, Foto: Internet