Podivné snění 6

Autorka článku: Maura Příliš mnoho pokojů Čekal jsem několik dní, že se doktorka Uhlířová-Hladká ozve. Byl jsem napjatý a nervózní, zvláště z toho, že o ní nevím vůbec nic. Proč předpokládám, že je vdova? Třeba je vdaná anebo zadaná, možná, že má i mladého milence. Nevím o ní nic. To slovo nic mi nyní pulsuje hlavou a já se propadám do zoufalství. Za bílými záclonami s krajkovými lemy je okno, které je už třetí den obestřené mlhou.

Dívám se na obrysy světa, které jsou schopné z mlhy vystoupit, abych měl alespoň trochu pocit, že nejsem ve vzduchoprázdnu. Chodím po kuchyni a připadám si směšný sám sobě, protože se pořád upínám na jednu místnost, ačkoliv vlastním ohromný dům s mnoha místnostmi sám pro sebe. Ale nejvíce se zdržuji v kuchyni, kde se cítím v bezpečí, klidu a pohodlí. A kam soustředím všechny mé myšlenky a naděje a touhy. Jsem rád, že ještě nějaké touhy mám a že sílí přímo úměrně s mým plánem – ožít.

Tedy, měl bych objasnit, proč jsem nyní v takovém napětí a očekávání. Ona by mi měla zavolat a pod záminkou spolupráce by mi měla vyjasnit nějaké věci. Je dvanáct hodin, beru do rukou mobil, nasazuji si brýle a volím její číslo. Hlasová schránka … No dobře, ještě mi prodloužila časovou možnost si dělat iluze. Fajn, beru alternativu číslo jedna, že je svobodná, čas náleží jen ji a že budeme spolu dělat výzkum příčin sebevražd v naší zemi podle zadání úkolu, práci odevzdáme a dostaneme za ni honorář. Pokud to půjde, bude nám smlouva prodloužena. Zkusil jsem ji ještě jednou zavolat, ale stále se mi ozývala hlasová schránka a tak jsem se rozhodl, že vezmu psa a vyjdu do mlhy, projdu se po polní cestě a zajdu si až lesu. Oblékl jsem se, psa jsem přivázal na vodítko a zamkl dům. Hned na cestě jsem potkal ženu, zřejmě šla z nákupu a vedla kolo. Na něm měla pověšené tašky.

„Dobrý den, “ pozdravila mne a usmála se. Šátek ji padal do čela, ale já jsem přesto mohl zjistit, že je velmi hezká.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji též a opětoval jsem ji úsměv.
„Na procházce?“ zeptala se a trochu uhnula před čumákem mého psa. Trhnul jsem vodítkem a napomenul ho.
„Tak trochu, i když je takové počasí, člověk nemůže sedět pořád doma.“
„Ba, ba. Ale mlha se zvedne už zítra,“ řekla. Šel jsem vedle ní a jí to očividně nevadilo.
„Zrovna včera se stalo u nás v domkách neštěstí. Neslyšel jste o tom?“
„Ne. Co se stalo?“
„Ale starý Nesvadba se oběsil.Přijeli ho sundat a odvezli. Takový chudák.“
„Příčina?“ zeptal jsem se tiše, spíš sám sebe, než ji.
„Lidi říkají, že jeho děti se na něho vykašlali a on už neměl pro co žít.“
„Hm, to je častá příčina a když k tomu přidáme i tohle bezútěšné počasí …“
„Ale já si myslím, že v tom bylo něco jiného,“ řekla zamyšleně.
Nechtěl jsem ji vyslýchat a doufal jsem, že mi to řekne. V té mlze začaly před námi vystupovat střechy domků.

„Nechcete zajít na oběd?“ zeptala se mně najednou zase s tím milým úsměvem.
„No, pokud mne pozvete.“
Pokývla hlavou a já jsem šel za ní. Tušil jsem, že záminka toho pozvání je právě touha si povykládat o tom neštěstí.

Přišli jsme k úhlednému jednopatrovému domu se zahradou, kde stály už holé stromy, zahrada byla zazimována. Prošli jsme cestou, kterou lemovaly dlouhé záhony, z kterých se dalo tušit, že tam od jara do podzimu kvetou květiny a jejich druhy se střídají jak vojáci na stráži. Když odemkla dům, udeřila mne prudká vůně domácí kuchyně a útulnosti, kterou dokáží zajistit jen ženy. Zavedla mne do pokoje, nabídla křeslo a já si sedl.

„Moment, já jen zajdu do kuchyně, musím dovařit,“ řekla, a když se vrátila, přinesla a podnose kávu a domácí moučník.
„Lidi tady vědí, že jste psychiatr. To víte všechno se tu roznese. Bývala tu léčebna, ale pak ji přemístili jinam. Lidi si mysleli, že když tu pobývají blázni, že se snižuje cena jejich domů a pozemků.“
Neřekl jsem nic. Napil jsem se kávy a ochutnal kyprý moučník. Čekal jsem, až začne mluvit o tom, o čem chtěla.Také se napila kávy a byla napjatá, jako bývají ženy, které mají touhu o něčem mluvit a přitom se bojí, že budou umlčeny netaktní poznámkou.
„Starý Nesvadba měl ženskou z vedlejší vsi. Jezdíval za ní kole. Nikdy si ji nebral sem domů. Asi se bál sousedů, že se mu budou vysmívat. To víte, jací jsou lidé škodolibí a zlí. A starší muži jsou už citliví. Já si myslím, že ho nechala.“
Píchlo mne u srdce. Nemohl jsem na to nic říci. Ta žena byla mladá, ještě měla spoustu času na tísnivé pocity samoty a beznaděje z nenaplněných citů nebo jejich očekávání. Muselo to jít z ní ven. Když to řekla, tak si oddychla, vstala a šla do kuchyně. Zřejmě s něčím zamíchala, protože se celý dům vábně rozvoněl. Dopil jsem kávu a šel za ní.
„Promiňte, ale já oběd nezůstanu, vzpomněl jsem si, že mám ještě něco zařizovat.“
Usmála se.

Na mobilu byl jeden nepřijatý hovor. Doktora Uhlířová-Hladká mi volala. Rychle jsem stiskl její číslo, ale ozvala se mi zase jen hlasová schránka.
Usedl jsem za stůl a rukou přejel ubrus.

Autor: Maura, Foto: Internet