Podivné snění 7

Autorka článku: Maura Noční host Šel jsem tedy spát, když jsem se jí nedovolal, do té ložnice, která má velké okno a po ním se rozkládá zahrada. Musel jsem obejít všechny pokoje a zkontrolovat, jestli jsou okna řádně zavřená, protože začalo čím dál víc foukat a někde nedaleko byl uvolněný plech a vítr a něj bubnoval. Slyšel jsem ten zvuk i přes zavřené okno a dům byl tak opuštěný, že mi bylo úzko. Pes ležel pod postelí a klidně spal, nic tedy nehrozilo a já zavřel oči. Pomalu jsem usínal, když mne probudilo bušení na dveře.

Hodil jsem na sebe župan a chvátal po schodech dolů se podívat, kdo v tuto hodinu je ještě, v tom hrozném počasí venku. Když jsem otevřel dveře, ovanul mne silný studený vítr a před dveřmi stál nějaký starší člověk, měl v ruce hůl a byl celý zahalený do kabátu.

„Prosím vás, nemohl bych u vás přečkat noc?“zeptal se a třásl se chladem.
„Jistě, pojďte dál.“
Zavřel jsem dveře a rozsvítil na chodbě světlo, aby nezakopl.
„Nebojte se, jsem z dolní vsi, zdržel jsem se a chytlo mne to psí počasí. Viděl jsem, že svítíte a tak jsem si dovolil˝
„Neomlouvejte se.“
Vedl jsem ho dlouhou chodbou do přijímacího pokoje a zapnul elektrický krb.
Muž si sundal kabát a já jsem hned z jeho oblečení poznal, že je kněz.
„Dáte si svařené víno nebo kávu?“
„Jen čaj s mlékem, prosím.“
Šel jsem do kuchyně postavit vodu na sporák a připravil nádobí. Když jsem se vrátil, stál před knihovnou a prohlížel si hřbety knih.
„Máte výborné knihy,“ řekl a odkašlal si.
„Ještě jsem je nestačil prohlédnout, jsou po předcích,“ řekl jsem s úsměvem a posadili jsme se proti sobě blízko krbu, z kterého sálalo teplo.
„Hrozné počasí. A mohlo ještě vydržet,“ řekl, když se zaposlouchal do toho zvuku za okny,“někdo má uvolněný okap a nebo nějakou tabuli.“
Napil se teplého čaje a usmál se na mne.

„Není to štěstí, že tady stojí váš dům? Možná, že nevíte, že se kolem něho křižují cesty a lidé tak přechází z jedné vesnice do druhé a vždycky ho vidí. Byl jsem zvědav, když jsem se začal opravovat, jaké bude mít obyvatele, ale jak vidím, jste tu docela sám.“
„Nemám nikoho. Nikdy jsem se neoženil,“ odpověděl jsem a nabídl mu doutník.
„Tak to někdy v životě chodí, někteří potkají toho pravého, někteří zase nepoznají, že ten, koho potkali, jim byl souzen a hledají dál.“
„Na tohle já nevěřím,“ řekl jsem.
„Víte, já vás chápu, že nevěříte, když jste sám nezkusil.“
Vítr zesílil a lomcoval okenicemi. V domě však bylo útulno. Byl jsem docela rád, že zabouchal na mé dveře, i když mne vytrhl ze spaní.
„A čím se zabýváte?“ zeptal se mne a jeho oči stále bloudily ke knihovně.
„Já jsem býval psychiatrem,“ řekl jsem a zapálil jsem si doutník.
„Jste na důchodě?“
„Ano, ale pracuji na jednom projektu na smlouvu ještě s kolegyní.“
„Na projektu? A o čem je ten projekt?“
„Zkoumáme příčiny sebevražd.“
„To je vážná věc,“pokývl hlavou a vzal si doutník, který jsem mu nabídl.
„A vy pořád sloužíte?“
„Sloužím, ba, že sloužím. Žádný mladý kolega nepůjde do takové dědiny. Jedině za trest. A to víte, lidé jsou zde svérázní, mladí do kostela moc nechodí a já se starám o těch pár přestárlých, na které už děti zapomněli. Taky chodím do nemocnice, kde jsou dlouhodobí ležáci a do hospiců. Tak nějak jim přinesu útěchu, knihu, popovídám si s nimi. Je to služba,“ povzdechl si a odklepl popel.

„Tak říkáte sebevraždy, ˝ pokračoval ve své řeči, ˝tady se nedávno oběsil jeden starý muž. Lidi říkají všelicos. Že ho opustili děti, že ho opustila nějaká žena, ale já si myslím, že to bylo všechno jinak.“
Zajímalo mne to. Očima jsem ho přiměl, aby vyprávěl a dolil mu čaj do sklenice.“
„I když má člověk všechno, na co si vzpomene a už po ničem netouží, anebo naopak, nemá nic, co potřebuje, upadne do lhostejnosti tím marným zápasem, který podniká sám se sebou a život už pro něj ztratí smysl. Nedá se nic dělat. Jde a hledá cestu ven. Myslí si, že najde klid a spočinutí. Každá ta krajnost je špatná a nikdo nemá dopustit, aby k í došel nerozumným žitím.“
Dotklo se mne to. Řekl jsem si v duchu, že si to musím zapamatovat. Díval jsem se mu do modrých, stále ještě jasných očí.

Usmíval se na mne, protože věděl, že zamířil do správného místa. Nabídl jsem mu nocleh a on přijal s radostí. Vrátil jsem se do své ložnice a lehl si do postele. Před tím, než jsem usnul, jsem si řekl, že musím ráno zavolat paní Uhlířové-Hladké a přimět ji k tomu, abychom se konečně setkali.

Autor: Maura, Foto: Internet