Podivné snění 9

Autorka článku: Maura Káva ve dvou Mou snahou je pokusit se uvést na správnou míru všechny události, které následovaly po tom, co se zvedly mlhy. Před mým domem se objevilo její auto, vylouplo se z krajiny jako netypický předmět a zabrzdilo tak hlučně, že pes vyletěl ze svého pelechu a štěkal jak pominutý. Nebyl jsem připraven, sotva bych si stačil převléci župan a oholit se, když už stála před domem a zvonila.

Sešel jsem dolů a otevřel dveře.
„Doktore, konečně jsme se setkali,“ zvolala nadšeně a kolem mne zavanul její parfém tak silně, že jsem se málem jako omámený zapotácel. Teď už mi neujdeš, holubičko, pomyslel jsem si s vášní lovce, který už dlouhou dobou nahání svou kořist. Nevím, jestli čekala, že ji obejmu, ale ona vrazila do dveří jako vichřice a shodila elegantní kabát na lavici a zula si své vysoké boty.
„Panebože, tady se nic nezměnilo. Vy tu bydlíte anebo to tu udržujete jako muzeum?“ zeptala se a rukou přejela poličku.
„No, sedá vám tu nějak prach,“ povzdechla zhluboka a vešla do pokoje, v kterém jsme minule seděli.

„Přivezla jsem nějaké zásoby, je toho plné auto. Doufám, že tu máte nějaké nádobí na vaření,“ usmála se a já pochopil, že se odtud nehne, dokud projekt nedokončíme.
Pochopil jsem velmi záhy, když si dala své krásné dlouhé nohy v hedvábných punčochách na taburet a zapálila si, že jsem se spletl. Lovné zvíře jsem byl nyní já a pevně jsem se rozhodl, že se budu bránit. Byla tak sebejistá a dívala se na mne svýma zelenýma očima, které dokázal zastínit ani věk, ani život, zářily jak oči tygra, který se chystá ke svému rozhodujícímu skoku.
„Doma jsem dala všechno do pořádku a zamkla byt. Říkala jsem si, že tak pět měsíců tu budeme spolu pracovat, tak to ani nestálo za to, abych ho pronajímala.“

Pět měsíců, tedy pět měsíců tu budu s ní. To znamená, že se spolu dočkáme léta.
„Pracujete tak běžně na projektech?“ zeptal jsem se nemohl přitom odtrhnout pohled od jejích vlasů, které zářily měděnou barvou a jejich lesk se měnil od tmavé ke světlé a krásně lemovaly její obličej.
„Běžně,“ řekla a odklepla si popel.
„Já jsem ještě nikdy˝ snažil jsem se naznačit svou neposkvrněnost, která však pocházela z nedostatku vhodných příležitostí.
„To se poddá,“ řekla mateřsky a mrkla na mne okem. Přes její rty se mihl úsměv, za který by ji měli přibít na pranýř.
„Takže, vyložíme auto a já něco uvařím. Pak si dáme kafe a vy mi ukážete dům. Mohu si vybrat pokoj, že?“

Laškovně se na mne podívala a můj plán se mi od té chvíle zdál ještě zajímavější. Musím ji dostat do ložnice s oknem pod nímž je zahrada. Z toho okna je vidět na hory a vychází na té straně slunce. Snil jsem o tom, jak se budeme oba dívat na divy na obloze z té široké postele, na které se tak krásně spí.

Tak dlouho jsem byl sám a nyní vidím, jak je to trpká věc se dělit o prostor a ztrácet intimitu svých večerů a rán, ale z druhé strany pokračuji ve snaze udělat přítrž všem těm věcem, které jsem přijímal proto, že jinak se nedalo žít. Nyní to vidím, když v koupelně přibyl jeden ručník a jeden kartáček na zuby s kelímkem a když ji ona na dvě hodiny zabrala pro sebe. Já jsem zatím vynášel věci z auta, jak mne o to požádala a skládal je na kuchyňskou linku. Když jsem byl s celou akcí hotov, vyšla z koupelny jako bohyně a já věděl, že propadnu této skvělé záhubě, která má dobře znějící jméno, totiž „Projekt“. Zůstal jsem viset očima na županu, který se jí v chůzi rozevíral a procházela kolem mne, dráždíc mne vůní pleťového krému a parfému.

„Takže něco připravím k jídlu a pak se dáme do práce.“
Díval jsem se, jak pobíhá kolem linky a uklízí ty věci, které jsem nanosil do skříněk, pak otvírá dvířka a vytahuje pánev. Ze zručností ženy zvyklé se starat o domácnost krájí ingredience a rozpaluje na pánvi oheň.

„Miluji ostrá jídla,“řekla labužnicky a domem se rozvoněla vůně, která tu nikdy nebyla. Pocítil jsem k ní neskonalou něhu. Ona byla důkazem, že osud mně přijal do své péče. Jen mne znepokojovala obava, že nenaplním očekávání a že se na mne vrhnou ze všech stran temné výčitky, které se mne budou pokoušet položit na lopatky před ní. Ale ona tančila po kuchyni ve svém županu, pod kterým neměla asi nic, a v určitých intervalech se odhalovalo a zase zahalovalo její levé stehno, které, navzdory jejímu věku, zářilo bělostí a měkkostí. Ale říkal jsem si, že i jiné takové muže přivedla touha a fantazie ke šťastnému cíli, proč tedy ne mne? On si mne už osud sám vezme na starost, abych neztrácel odvahu a sílu splnit všechno, co se ode mne očekává. Položila přede mne talíř s úsměvem a sedla si půvabně naproti mně.

„Jezte, dokud je to horké,“řekla a zakousla se do pečiva, které tak jemně nakrájela na talířek jako přílohu k té božské krmi. Sledoval jsem její ruce, na kterých se leskly prsteny a její rty, jak se krátce otevírají a přimykají do srdíčka. Nevydržel jsem to.
Vstal jsem a ona řekla:
„V lednici je chlazené pivo.“

Autor: Maura, Foto: Internet