Premenstruační tenze – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Tady čtu, že milující lidé jsou naladěni na stejnou frekvenci, vysílají jakési magnetické vlnění a tím se dokáží dorozumívat beze slov,“ pronesla jsem jednoho večera v ložnici. „A nespletla ses?“ otázal se můj muž, aniž by odvrátil zrak od sportovní přílohy sobotních novin. „Není ten článek náhodou o netopýrech?“

Neměla jsem v úmyslu dělat závěry z jedné jediné věty, ale jistého podezření, že mě Komik nikdy doopravdy nemiloval, nemiluje a milovat nebude, jsem se neubránila. Jinak by přece odhodil ty pitomé noviny a namasíroval mi ztuhlá záda. Sním o tom už nejméně dva dny.
„Trochu vyvětrám. Je tady vedro,“ řekl místo toho a dokořán otevřel okno.
Zavři ho, všimni si, že ležím pod peřinou v županu, horolezeckých podkolenkách a na hlavě mám beranici. Zavři to okno! sugerovala jsem mu vší silou. Nic. Komik si dál četl noviny. Mrazivý vzduch se valil do místnosti, cítila jsem, jak se mi kouří od pusy a na obočí se mi tvoří jinovatka. Přitáhla jsem si beranici víc do čela. Moje podezření, že ten chlápek, co vedle šustí novinama, ke mně vlastně vůbec nepatří, se prohloubilo. Obejmi mě! Obejmi mě! zkusila jsem ho znovu telepaticky požádat o trochu pozornosti. Otočil se na druhý bok.

Vstaň, zavři okno a obejmi mě! nevzdávala jsem se. Docílila jsem jediného efektu – levé oko mi začalo zrychleně mrkat nezávisle na pravém. Vstala jsem a zavřela okno.
„Co je? Zase venku smrdí Lachema?“ zeptal se.
„Ne. Je mi zima!“ vyštěkla jsem. Zkuste být laskavá, když zjistíte, že jste pět let provdána za zabedněného egoistu. „Ležíš tady jak bluma a ničeho si nevšímáš. S tebou se chtít dorozumět telepaticky, tak se mi zavaří mozek!“
„Nějak ti přestávám rozumět, holka…“
„Podívej se na mě, jak vypadám a okamžitě porozumíš,“ požádala jsem ho, pro jistotu nahlas.
Podíval se na mě. Velmi pozorně. Pak povytáhl obočí: „V tomhle kabátě chceš někam jít?“
„To není kabát, to je župan. A já nikam nejdu, je mi jen hrozná zima!Ve vlastní ložnici!“
„Tak proč nic neřekneš? Pustil bych topení,“ zavrtěl hlavou a vrátil se k novinám.
Slzy mě začaly šimrat u kořene nosu. A mám to. Jak já k tomu přijdu, číst o velké lásce, která nepotřebuje ke komunikaci slova, a ležet přitom vedle ubrblanýho sobce, který mi dá pusu dvakrát do roka, a to jen proto, aby ušetřil za dárek. No nic. Manželství se mi holt moc nevyvedlo… Ale co, nikdo nemůže mít všechno. Děti jsou zdravé a v lednici zůstal ještě jeden věneček se žloutkovým krémem. Aspoň si ten mizernej život osladím. Kašlu na dietu. Kvůli takovýmu bídákovi, kterej tajně vypíná topení v naději, že jeho žena zmrzne, stejně nemá cenu se žinýrovat…

Zmíněný bídák složil noviny a odkráčel z ložnice.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se plačtivě.
„Ale, dostal jsem na něco chuť. Myslím, že v lednici zbyl ještě nějakej zákusek…“
Na to, aby sežral můj zákusek, tak na to je mu přenos myšlenek dobrej, ale když chci něhu, tak si klidně vypne příjem! slzy se mi hrnuly z očí.
„Co je, dostalas rýmu?“ vrátil se s talířkem v ruce.
Lakomec jeden bezcitnej! Ještě si ze mě bude utahovat. Ať se s tím zákuskem zadáví!
„Tak co je ti?“
Zaskočil mě. Jeho dotaz zněl docela mile a starostlivě.
„Připadám si nešťastná, nepochopená a myslím si, že mě vlastně vůbec nemáš rád,“ vzlykla jsem.
„Ale, Puťko, neblázni,“ potřepal mě zezadu po vlasech, objal a nakonec i políbil. „Na, dej si zákusek… Třeba ti zvedne náladu.“
Nevýslovné blaho mi začalo proudit žilami, věneček se zvolna rozpouštěl na jazyku a já postupně docházela k poznání, že časopisy pro ženy nikdy nelžou a že telepatie je pro manželství skoro tak důležitá jako sex…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet