Televize – povídka

Autorka článku: Mirka Bulová ˝Mami, schválně jestli víš, kdo byl vrah v tý detektivce, co včera večer dávali v televizi?,˝ zkoušela mě moje desetiletá dcera. ˝No vidíš, nevíš! Já jsem to ve škole taky nevěděla a byla jsem za blázna. Celá třída se totiž na ten film dívala,˝ řekla dcera s despektem.

Byla naštvaná, že si včera neprosadila večerní dívání a tak všechno dopadlo jak předpokládala. Všichni její spolužáci film viděli a ona jediná ne. V jejích očích jsem byla úplně nemožná, staromódní matka. Ostatní rodiče nechají svá dítka koukat úplně na všechno, jenom se mnou jsou problémy. Bude to asi tím, že já si dobře pamatuji, že mě táta s mámou nenechali taky večer dívat na kdeco. Je pravda, že to měli mnohem jednodušší, než to máme, my rodiče, dnes. V jejich rozhodnutí jim totiž pomáhala i televizní hlasatelka. Vždycky, když jsem si v programu našla bezva film a usadila se k obrazovce, hlasatelka s líbezným úsměvem oznámila:
˝Upozorňuji rodiče, že film není vhodný pro děti.˝

A aby bylo úplně jasno, objevila se na obrazovce hvězdička. A hotovo. Rodiče v tom nebyli sami, mohli se odvolávat na načesanou paní v televizi. A proti tomu nebyl možný žádný odpor, musela jsem jít do peřin. Bydleli jsme tenkrát ve starém činžáku, v každém pokoji byla kamna, ale aby naši ušetřili, topilo se jen v obýváku a do dětského pokoje se teplo pouštělo otevřenými dveřmi. A to bylo moc důležité pro moje televizní vyžití. Když se totiž nechaly pootevřené dveře, viděla jsem z postele, při troše snažení, i půlku obrazu.

Musím uznat, že mě to stálo dost sil, ale zato jsem někdy viděla to, co moji spolužáci ani nezahlédli. Druhý den jsem byla ve škole v tomto směru jednička. Bylo ale nutné pro to obětovat své pohodlí. Vysunula jsem se z postele až po pás a rukama jsem se vzepřela o podlahu. Během filmu jsem musela odpočívat a tak jsem střídala polohu visutou a ležící. Někdy se mi stalo, že jsem polohu ležící protáhla nepatřičně dlouho a ráno jsem se divila, že nevím, kdo je vrah. Se zločinci byla vůbec potíž. Někdy si vybrali druhou půlku obrazovky a já si pak musela domýšlet, jestli zamordovali babičku nebo ředitele banky. Zkrátka dívat se na zakázané filmy byla štrapác a něco se pro to muselo udělat.

Dnes tohle děti neznají, dívají se v klidu a pohodlí na všechno. Budu se muset polepšit a nechat dceru taky občas večer kouknout. Je zkrátka jiná doba. Dneska je potřeba, aby děti často viděly vraždy, loupeže, střílení a další nezbytnosti našeho života. Aby je svět nezaskočil. Nebo ne?

Autor: Mirka Bulová. Foto: Internet