Zapomenuté osudy 3.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková OTTA SATTLER, člověk, kterému housle zachránily život Vybere-li si někdo povolání barového houslisty, aby hezkých pár desetiletí, večer co večer, sestupoval po schodech do barového prostředí prosyceného kouřem cigaret, dalo by se čekat, že životní osudy takového muzikanta budou jednou provždy spojeny s monotónní šedivou únavou. Protože nakonec i flámy mají svou jednotvárnost, své osobité aktéry a obligátní výstupy. A přece ta šedivost všedních nocí nemusí být tak jednotvárná, jak by se na první pohled zdálo… Stačilo svého času vyhledat podnik, v němž, jak pravila vývěska s fotografií postaršího, prošedivělého pána, hrával Otta Sattler. Nu a tam pak bylo možné navázat kontakt s člověkem z fotografického snímku, který svými housličkami bavíval noční Prahu snad déle než půl století.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

„Víte, že si na svůj život nestěžuji,“ usměje se zpod brýlí Otta Sattler. „Když jsem v šestnácti letech opouštěl Písek, byli jsme tam mimochodem zámeckými pány, mohl jsem docela dobře studovat na konzervatoři. Možná, že bych dnes hrál v nějakém symfonickém orchestru první housle. Ale dost možná, že bych také ani nebyl naživu… Měl jsem neklidnou krev, chtěl jsem poznat svět, lidi, lidi především a když se to tak vezme, vybral jsem si dobře. To, co jsem od svého povolání očekával v roce 1922, když jsem začal hrát v hotelu Bristol, se mi vlastně splnilo. Víte, lidi jsou báječný materiál pro pozorování. Nebudete mi možná věřit, ale někdy jsem sám na pochybách, kdo koho baví víc – jestli já obecenstvo, anebo hosté mě. Lidé totiž v barovém prostředí dovedou náramně poodhalit svou nejniternější podobu – a já viděl mnohokrát i velmi vážené osobnosti a docela i společenskou smetánku, stejně, jako docela prosté občany v pózách, které by jim za jiných okolností na autoritě nepřidaly.

To chtě nechtě pomáhalo vytvářet můj vlastní pohled na svět… Na druhé straně to není zrovna nejsnadnější profese… Host, zvláště veselý host, se nikdy neptá, a také to dost dobře nejde, zda máš doma trable, nemoc nebo tíseň, nesmí dokonce ani zpozorovat, že zrovna nemáš náladu na jeho vtipkování, Dost možná, že by se ve dveřích otočil s krátkým komentářem: „Tady je sranda jako v márnici…“ A tak se tedy směji, i když toho smíchu za obličejem moc není. Taková už je moje úloha v životě. Je to tak zvané Ridi Bajadzo! Směj se paňáco! Krom téhle, chcete-li kvalifikace, která se ovšem nedá získat přes noc, a kterou asi málokdo udrží až do své šedesátky, dovedu ještě při hře na housle vyprávět vtipy. Werich o mně už od začátku dvacátých let vyprávěl, že jsem světoznámý mluvící houslista. Ale nemyslím, že by to bylo zvlášť těžké. Mnoho melodií už hraju třicet, čtyřicet let. A ty anekdoty ve čtyřech světových jazycích do té hudby přijdou tak nějak samy sebou…

Jen za okupace mi tohle všechno bylo málo platné. List Vlajka mi tenkrát věnoval svou zvláštní pozornost – napsal totiž, že Žid Sattler vydělává za své nejapné vtipy 250 korun denně. Největším paradoxem ovšem bylo, že jsem tenkrát hrál v baru Elysée, na jehož dveřích bylo už od června roku 1939 napsáno, že Židům je vstup zakázán. Podnik byl přitom plný Němců, kterým docela nevadilo, že se bavili právě při mé hudbě. Jednou ke mně přišel dokonce kníže Rohan ze Sychrova, ozdobený haknkrajcem Hitlerovy strany. Dal si mě zavolat ke stolu a povídá: „Slyšel jsem, že jste nejlepší hudba v Praze a rád bych vás tedy angažoval na náš zámek do Sychrova. Abyste rozuměl – nejstarší princezně bude šestnáct let.“
„Bude nám velkou ctí, Jasnosti“, povídám zdvořile s pohledem upřeným na haknkrajc, který měla paní kněžna dokonce i na večerní toaletě. „Milerádi přijedeme“, dodávám ještě, „musím vás ovšem upozornit, že jsme všichni tři Židé…“
Kníže strnul, jakoby ho polil vařící vodou, zrudl až ke kořínkům vlasů a pak v rozpačitosti vyhrkl: „Um so besser!“ Tím líp. Zeptal jsem se ho tedy, jak se na Sychrov dostaneme, protože auto jsme neměli a vlakem, coby Židé, jsme jet nesměli. Pěšky to bylo přitom příliš daleko. „Jasnosti, pošlete nám auto, nebo si máme vzít taxi?“ zeptám se ještě.
Rohan ze Sychrova doporučil taxíka, což se nám ovšem velmi hodilo. Aby byl totiž zájezd k nacionálně socialistickému knížeti opravdu stylový, vezl nás nějaký pan Kraus. Taky Žid. Byli jsme tedy kompletní parta, aby to onomu „um so besser“ co nejvíc odpovídalo.

Ale tenkrát v Elysée jsem pochopil ještě něco nesmírně závažného. Přišel k nám jednou na návštěvu nearijský obchodník Melita a jakýsi gestapák Weisl kvůli tomu udělal pořádné nohy jak Melitovi tak šéfovi podniku, který dopustil, že nějaký Žid porušil zákaz vstupu. Ke kraválu se přidal ještě šéf německé kontrašpionáže Klemens, který se na mě rozeřval, že si se mnou srovná účty za to, že jsem v baru mezi řečí použil slovo „gestapo“. Jenže v Elysée seděl také šéf německého generálního štábu v Praze plukovník Longin. Tomu ti předchozí dva z neznámých důvodů překročili meze trpělivosti a tak se pan plukovník nepříčetně rozčílil, zavolal vojenskou pohotovost a dal Weisla s Klemensem okamžitě odvést. Já pak hrál klidně dál. Jen jsem z té příhody vyvodil poučení, že se u nácků našel vždycky někdo vyšší než ti druzí. Nevím, jestli byl někdo ještě nad Hitlerem. Snad za ním, ale to už je jiná věc. Já jen vím, že jsem to nebyl já. Ostatně jinak by mě asi z baru Elysée sotva vyhodili.
Nebyl jsem ovšem bez práce ani potom. Navrhl jsem speciální vinárnu pro Židy a nacisté tenhle nevídaný projev mé nestydaté odvahy akceptovali. A tak jsem se přestěhoval do vinárny Nizza na Vinohradech. To byl podnik, jaký se jen tak nenajde. Byli tu samí Židé a jen několik árijců, kterým jsme tu říkali „bílí Židé“, protože cítili s námi. Všichni jsme věděli, anebo jsme aspoň tušili, co nás čeká, a podle toho naše zábava vypadala. Byl to tanec nad propastí, nebo ještě líp, šibeniční humor. Lidé tu utráceli obrovské sumy peněz. Roztáčeli jsme tu večer co večer miliony, které pro nás ztrácely svou hodnotu. Měl jsem někdy pocit, jako bychom tu trávili poslední hodiny před potopou světa. I moje vtipy se tomuhle ovzduší přizpůsobily. Na jeden si docela dobře vzpomínám:
„Víš, co se stalo s Bauem?“ povídá Kohn Léwymu.
„Ne.“
„Oběsil se!“
„No když si polepšil…“ pokrčil Léwy rameny.

Drželi jsme všichni tenkrát za jeden provaz a čím víc stálých hostů ubývalo, čím častější byly transporty do Terezína, tím zoufaleji se v Nizze pilo. A když Globkovy zákony zakázaly Židům i alkohol a večerní vycházky po sedmé hodině, byl konec s Nizzou a na čas také s houslemi. Dělal jsem tenkrát za pár korun gladiátora. Ona to vlastně nebyla gladiátorská práce v antickém smyslu toho slova. Tak se jen říkalo Židům, kteří museli vyklízet opuštěné židovské byty a stěhovat zbývající majetek do synagog, které se staly skladišti loupežníků v uniformách SS.
Pak jednou došlo i na mě – za trochu neobvyklých okolností, ovšem. Přišel jsem jednoho rána na gestapo s předvoláním v ruce.
„Vy jste Otta Sattler?“ ptal se úředník.
„Ano“.
„Máte bratra?“
„Ano“.
„Hovno máte. Včera byl zastřelen“.
Nevím, ale tohle bylo nejzvrhlejší úmrtní oznámení jaké znám. A také ošklivá předzvěst toho, co čekalo mou rodinu. Ostatně, aby nezůstalo u jediné tragedie, nařídili mi tenkrát, bylo to 30.června roku 1942, abych si sbalil kufry a zařadil se s manželkou a se třemi dětmi do transportu směr Terezín. Meyer, který mě v barech doprovázel, by s sebou a tak nás aspoň trochu držela nad vodou muzika. I muži SS ji potřebovali – každý vrah potřebuje kromě alkoholu také hudbu, aby zakryl své nečisté svědomí. A esesáci, rozptýlení po všech koncentračních táborech Říše, mě znali už z baru Elysée. Tak mi vlastně čtyři struny houslí odpočítávaly život. Nejdříve v Terezíně a nakonec i v Osvětimi. Tam jsem se dostal do tábora Birkenau někdy v polovině roku 1944. Hned potom, co mě oškubali tupými žiletkami, volali píplové, kluci, kteří dělali pomocníky kápům: „Wo ist der Geiger Sattler?“ „Kde je houslista Sattler?“

A tak jsem znovu začal hrát. Dostal jsem dokonce za úkol sestavit celou táborovou kapelu, protože stará hudba těsně před námi prošla komíny krematoria. Měl jsem tak příležitost zachránit Meyera. Aby se nedostal do plynu, požádal jserm esesáky, aby po příjezdu nového terezínského transportu volali: „Muzikanti s instrumenty vystoupit stranou!“ Tak unikli Mengeleho selekci do plynu Meyer a spolu s ním ještě 35 dalších muzikantů. Tady v Osvětimi šlo do tuhého a já hrál víc než kdy předtím. Dokonce jsem musel vzít do ruky housle i ve chvíli, která byla nejhorší v celém mém životě. Pamatuji se na to až příliš dobře. Bylo to pátého října a do Osvětimi přijel transport žen a dětí. Manželka jako kvočna vedla před sebou tři chlapce. Už z dálky jsem je poznal podle chlupatých kozáckých čepic. Věděl jsem, že je vidím naposled. Zapískal jsem náš rodinný signál, pochod z filmu „Lelíček ve službách Sherloka Holmese“. Otočili se, ale ostříhaného, ve vězeňských šatech, mě nepoznali. A ten pohled byl také posledním pozdravem před plynovou komorou. Později jsem se dozvěděl, že chlapci umírali celých sedm minut.
Rozběhl jsem se k elektrickým drátům. Těsně před nimi mě uchopil za límec esesák, který mě už hezky dlouho pozoroval. „Na to se vyser. To se tě netýká. Pojď hrát!“ zařval. A já jako tolikrát vzal do ruky housle, myslel jsem na pomstu a nějak jsem to všechno v sobě zlomil. Co jsem to tenkrát hrál? Ale ano, pamatuji si to docela dobře – „Avant de Mourir“, „Vím, že tě nepřivolám…“ Jsou to už léta, a přece, když tuhle melodii hraji ještě dnes, tak trochu jako dávná ozvěna se mi vždycky znovu vybavuje ta poslední cesta mých dětí do plynu. Já věděl, že třebas právě v téhle chvíli umírají a musel jsem se dívat, jak chlapi v černém slévají do umyvadla láhve minerálky a čistého polského lihu smíšeného s meltou a s umělým medem, a jak si tímto kaktailem plní dámské střevíčky. Z těchhle neobvyklých pohárů popíjeli.

A musel jsem doprovázet hudbou orgie homosexuálů, převlečených do superluxusních francouzských toalet. Židé totiž přiváželi do Osvětimi extrakt svých osobních majetků. Ženy sem přijížděly vybavené jako do lázní… posloužily tak nevědomky jen zábavě úchylných zvrhlíků. Tady se mě už vůbec nikdo na nic neptal. To se jen prostě zavolalo: „Sattler a Meyer nastoupit!“ A my hráli ve dne v noci. Předváděli nás, chlubili se naší hudbou a my jako unavené stíny jsme vždycky znovu věřili, že jim tentokrát už snad opravdu hrajeme naposled.

Tehdy jsem se naučil i lidské závisti. Záviděl jsem vrabcům, kteří mohli přes dráty a záviděl jsem vlčákům SS, kteří se stravovali líp než já. A přece jednou jsem opustil Osvětim i já… i když moje cesta za dráty nevedla na svobodu, ale jen do dalšího tábora, do lágru Kaufering v Bavorsku. Vozil jsem tu žebřiňákem vězně na umření. Přebíral je od nás Norbert Frýd, písař čtvrtého baráku. Nakrátko jsem dělal i elektrikáře… vyzvali nás, ať se přihlásí všichni, kdo rozumí elektřině. Pochopitelně, že jsem o ní neměl ani ponětí, ale pouhá představa, že bych si mohl přilepšit trochou šlichty, mě sama vytlačila z řady.

Každé ráno mě pak čekal před bránou jednooký volkštrumák, který mně vodil na statek vzdálený odsud čtyři kilometry. Instaloval jsem tam s několika spoluvězni elektřinu do stájí se sedmdesáti kravami a jedním býkem. O tom dobytku mluvím hlavně proto, že se nám stal nechtěným chlebodárcem. Především ten býk, který dostával každý druhý den velký prádelní hrnec výborných bavorských brambor. Pokaždé jsme mu je snědli… a co jsme nestačili spořádat na místě, pronesli jsme do tábora. Mléko jsme si nadojili sami. Co se týče nás, byli jsme až na zažívací potíže docela v pořádku. Statek pravděpodobně vyhořel, protože vedení bylo samý zkrat. A vyhladovělý býk? Ten zřejmě ještě dlouho nebyl s to podat svůj obvyklý výkon.

Když krátce potom vybírali v táboře mechanika pro opravu psacích strojů, hlásil jsem se znovu.
„Vždyť vy jste přece elektrikář“, hulákal jeden z esesáků.
„Ano!
„Tak co vlastně jste?“
„Muzikant!“
Esesák se rezignovaně zasmál a nakonec mi dal do opravy přenosný psací stroj Olivetti. Měl vzadu strhanou strunu. A protože nebyla nikde žádná po ruce, vypravil jsem se v doprovodu SS do nedalekého Mnichova. Teprve teď jsem poznal, že jsou Němci se svou slávou v koncích. Procházeli jsme rozbombardovanými ulicemi, v nichž jeden dům nezůstal celý, a na celých třídách nebylo vidět jediný obchod. Ale pak jsem kdesi ze sklepa zaslechl tóny houslí a napadlo mě řešení. Vstoupili jsme do sutin a dozorce tu pro má táborová vystoupení jeden nástroj zabavil. Z rezervních houslí sejmul ještě jednu strunu pro porouchanou Olivettku.

A tak jsem znovu koncertoval a esesáci mě pro forma jmenovali táborovým mechanikem. Za hudební produkci jsem dostával jednu misku odporné šlichty navíc. Housle mi tak znovu, ještě jednou, zachránily život, i když jsem z té nechutné bryndy celý otekl… Jen na pochodu smrti mi struny houslí nepomohly. Musel jsem si ho přetrpět až do Dachau. A jestli mi můj úděl přece jen něco usnadnilo, pak to byl zapalovač, který jsem s jedním ze strážných směnil za kousek chleba.
Při bombardování v Dachau se mi podařilo přeběhnout k americké armádě. V uniformě spojenců jsem potom hledal v Německu a v Rakousku prchající válečné zločince. Vzpomínám si z té doby na jedno nezapomenutelné setkání s americkým důstojníkem.
„Proč jste se dostal do koncentračního tábora?“ zeptal se mě naivně.
„Abych řekl pravdu, kvůli dvěma babičkám“, odpověděl jsem.
„Copak jste je zavraždil?“
„Vypadám snad jako dvojnásobný vrah?“ ohradím se. „Moje milé babičky se v mládí raději daly fotografovat, místo aby se daly pokřtít. A já jsem tu víru převzal a na to si Hitler vymyslel trest. Ale mám jedno velké zadostiučinění“.
„Jaké, prosím vás?“
„Vy jste nás dokonale pomstili. Všechny nacisty jste do jednoho vyvraždili“.
„To nemyslíte vážně. To my přece neumíme“.
„Ale ano, mám na to důkazy“.
„Neříkejte!“
„Jezdil jsem po Německu a hledal jsem válečné zločince“, povídám. „Ale ať jsem mluvil s kterýmkoliv Němcem, vždycky mi řekl: Nikdy jsem nebyl nacistou. Kde jsou tedy všichni nacisté? Zřejmě jste je vyvraždili. Nebo mám snad předpokládat, že se s nimi za všechna zvěrstva budete ještě mazlit?“
„Žijeme přece ve dvacátém století“, povídá americký důstojník.
„No vidíte – a právě to jsem za celou dobu v koncentráku ani jednou nezpozoroval“, řekl jsem závěrem naší debaty…

Tak válka skončila, mě doma nikdo nečekal a já se přece vracel. Znovu jsem hrál. Chvíli jsem byl v Praze, nějaký čas ve Švýcarsku, dostal jsem se i do Anglie, do Holandska a Švédska. A vystupoval jsem, jakoby se přes můj život ani nepřehnala válka. No tak vidíte, že by se v souvislosti s mým životem jen sotva dalo mluvit o šedivé jednotvárnosti. Viděl jsem toho hodně a naučil jsem se znát lidi. Hosty jsem si rozdělil na křiklouny, kteří nejsou s ničím spokojeni a na flegmatiky, kteří apaticky spotřebují všechno, co jim vrchní přinese na talíři nebo v láhvi. Prošli kolem mne lidé chytří, mazaní i degenerovaní. Hloupých je na světě víc. Kdo k nim ovšem v žádném případě nepatřil, byl jistý Beno Weigel, který kterémusi šejkovi pronajal Hradčany. Jindy ho zase v přestrojení za bourbounského prince přijal osobně dr.Eduard Beneš. Znal jsem i velké hochštaplery své doby, bratry Lilienfeldovy, kteří v roce 1938 přijeli údajně připravit návštěvu bolivijského ministra. Ten měl vést s naší vládou rozsáhlá obchodní jednání. Pan ministr nakonec přijel a věnovala se mu půlka naší tehdejší vlády. Teprve když hochštapleři shrábli dvacet milionů korun provize za uzavření obchodní dohody, vyšlo najevo, že v Bolivii neměl o jednání nikdo ani potuchy. Do galerie mých postav patří i Olga von Rinebach, která s námi kdysi zpívala ve Skotském koutku v Celetné ulici. Byla tak dlouhá, že se o ní tradovala jedna pikantní historka. Ptala se kohosi, kdo stál na druhé straně vysoké ohrady, na cestu. „Rajtujte klidně dál“, prohlásil tázaný, „a pak se dejte druhou ulicí vpravo“. Netušil, naivka, že Olga von Rinebach kráčí pěšmo…

A zahrál jsem si také s prvním černošským orchestrem v Praze. Pokládám si za čest, že mé housle doprovázel slavný pianista Joe Turner. Pamatuji vlastně spoustu jmen a fůru zvyklostí, které už nikdy nebudou mít svoji reprizu. Bývaly doby, kdy se v barech prodával kokain – gram nebo půl gramu, jedna dávka za dvacet, třicet nebo padesát korun. To podle zámožnosti hosta. Nebyl to ovšem čistý kokain – vrátní do kapslí míchali i brom, takže host byl zkokainovaný i impotentní zároveň“.

A houslista Sattler se svým vyprávěním, s houslemi při ruce, blížil ke konci,. „Pamatuji i dávnou éru chambre separé…“, povídal. „To se host, dejme tomu pan generální z plzeňské škodovky, uzavřel s barovou tanečnicí za portiérou, zatímco na parketu hopsaly zbývající tanečnice s gigoly nebo s tak zvanou vatou, což byli hosté švorcáci. Byli to jacísi statisté podniku. Ale docela se i stalo, že jste v lokále neviděli nohu, ale ze separé se ozývalo hihňání děvčat, zatímco já sám jsem celou noc hrál před zataženou záclonou prázdnému lokálu… A přece byla pak tržba mnohatisícová. Penězům, které slečny za noční službu dostávaly, se říkalo štrumfgeld, neboli punčošné. To proto, že host strčil smluvený obnos slečně za okraj punčochy. Byli tu také vykukové, čili leváci a já těm všem dohromady hrával citovky nebo dojáky…

Viděl jsem ledacos a přivykl jsem všemu. Nakonec jsem dovedl s úsměvem přijímat i vtipy následujícího druhu:
„Pane Sattler, hrajete rád?“, zeptal se mě host.
„Jistě“, povídám.
„Tak proč se to, prosím vás, pořádně nenaučíte?
No a když pak přišel vtipálek požádat o půjčku, usmál jsem se stejně zdvořile a prohlásil jsem rezolutně: „Nemohu. Mám smlouvu se Státní bankou. Oni se zavázali, že nebudou hrát na housle a já jim slíbil, že nebudu půjčovat peníze“.

Hodně se za toho půlstoletí změnilo. Vyměnili se návštěvníci, majitelé podniků i způsob zábavy. A abych se vám přiznal, mám radost, když se lidé dobře baví a mám proto své povolání rád. Ono to vlastně má něco do sebe vědět, že na mě zasmušilý host stoprocentně spoléhá a uvědomit si, že po tom všem, co jsem v životě prožil, anebo možná právě proto, že jsem toho prožil tolik, dovedu hostům pomoci zapomenout na těžké okamžiky života.
Chtěl jsem se kdysi podívat do světa, nasbírat zkušenosti a hodně, hodně se od lidí naučit. Naučil jsem se dost. Dovedu to hemžení na parketu i mimo něj pozorovat s určitou dávkou přehledu. A to mi nedal nikdo jiný, než ti lidé sami. Byl jsem i ve světě a dovedl jsem si tam velmi slušně vydělat. Dovedl bych to ještě i teď, i když si někdy říkám, že „čím déle hraje, tím méně maje…“
Ano, ve světě bych mohl vydělávat. Ale žít, přátelé, žít se dá jen v Praze…“

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bedřicha Kocka upravila Olga Janíčková.