Zapomenuté osudy 4.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková PILOT FRANTIŠEK ŠIMžNEK Okřídlené projekty musí se lidstvu konečně přece zdařit, když ryba plove, proč by člověk neploval, když pták letí, proč by člověk nelítal. (Jan Neruda roku 1869) Člověk by ani nevěřil, na jak dobrodružnou cestu se vydává ve chvíli, kdy otevírá staré svazky novin. Stačí se jen vrátit nějakých osmdesát až sto let zpátky, abyste se začali pohybovat na tajemné půdě zapomenutého času.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Ze zažloutlých stránek na vás koukají fousatí otcové minulého století a z mračen archivního prachu, prosáklého vůní odleželého klihu, se začnou vynořovat historie, které stály na počátku dneška… Dovídáte se o fantastických rychlostech automobilů, usmíváte se s pochopením nad osudem carského generála, kterého do rusko-japonské války doprovázela osobní dojnice, a snad se začtete i do pošetilých sporů vážených vědátorů, kteří pochybovali o možnostech letu tělesa těžšího než vzduch tak dlouho, až je start prvního letadla zaskočil v neskončených úvahách. A snad pocítíte i trochu soucitu s francouzským pilotem, který při pokusu o přelet La Manche skončil 500 metrů před britským břehem ve vlnách Kanálu…

Je to doslova zapomenutý čas… Lidé, kteří ho tvořili, trvají už jen v zaprášených stránkách novin. Svědectví o jejich životě však vydává technika, exponovaná ve výstavních sálech technických muzeí.
Například 2.října roku 1909 otiskly české noviny zprávu o našich prvních křídlech:
„Letadla v Praze?“
„Jak se z hodnověrného pramene dovídáme, ustavuje se v Praze společnost pro větroplavbu v aeroplanech, která hodlá uspořádat nejen pokusy v létání, ale i závody létadel. Též české létadlo se objeví před zraky našeho obecenstva. Přihlášky přijímá inženýr Jaroslav Moučka, Praha, Ferdinandova třída číslo 24…“
Kdoví, kde skončil pan Moučka z Ferdinandovy třídy? Už nám sotva poví, kdo byl oním hodnověrným pramenem… víme jen, že to byl vskutku pramen hodný víry… Protože už o půl roku později se objevilo v novinách poprvé jméno muže, jehož životní osud by se dal úsporně charakterizovat jako

Cesta od přeslice k letadlu.

Začalo to všechno vlastně historií, o které noviny, ani dějiny techniky nikdy nepsaly… V dobách, kdy se ulicemi měst projížděli na vysokých kolech páni v cylindrech, se našel někde v Nuslích uličník Franta Šimůnek, který snad poprvé odstranil riziko labilní cyklistiky. Postavil totiž bicykl našeho typu se dvěma koly stejně vysokými. Frantovo osobní nebezpečí spočívalo spíš v tvrdém domácím režimu, na nějž chlapec v kritické chvíli skutečně narazil. Když vyjel hrdě se svým prvním dílem na ulici, provázelo jeho originální produkci hlasité ječení sestry. Nu a burcující volání: „Mamííí, Franta jede na přeslici“ pak vylákalo z domova paní Šimůnkovou, která s vařečkou v ruce ověřila, že se tímhle okamžikem skutečně její přeslice přeměnila v bicykl…

A tak se tenkrát stalo, že Franta Šimůnek nemohl svůj objev ani ohlásit patentnímu úřadu, přestože by měl pravděpodobně na patentní spis plné právo. Jestli však toto kolo přece jen nějakou roli sehrálo, pak asi proto, že tato chvíle předurčila, že František Šimůnek už nikdy nebude obyčejným řemeslníkem, jak by se tenkrát slušelo a patřilo. Když se pak po letech dostal přes vlny Kanálu La Manche na křídlech letounu Francouz Blériot, stala se tato pravděpodobná možnost osudovou jistotou. Tím spíš, že Blériotovo letadlo převezli do dvorany hotelu Palace v Panské ulici, aby se tímhle hmatatelným divem techniky aspoň na hotelových kobercích pokochalo pražské publikum.

Tam, uprostřed tiché dvorany, v níž postávalo pár Pražanů, přísahal František Šimůnek, že to, co dokázal nějaký Blériot, musí dokázat i nuselský zámečník. Od té chvíle přitahovalo tohle prostředí, provoněné balonovým hedvábím potahů a kaučukovou impregnací, fascinovaného řemeslníka každý den. Tu a tam vytáhl Šimůnek i metr a jednou mu dokonce i dohlížející četník osobně vypomohl přeměřit základní tvary, které měly být podstatou samostatné letecké konstrukce. Bylo to všechno tak neuvěřitelně lehké… kostra byla vzadu obnažená, vpředu stál náramně jednoduchý motor s vrtulí a na vidlicích byla umístěna lehká kola vyplétaná dráty… Přestože hledal Šimůnek několik dní technické det aily, které by mu poskytly vysvětlení, jak tohle těleso mohlo létat, nenašel už nic. Bylo to všechno…

Člověk si asi dost dobře neuvědomí, jak zoufalé musely být letecké počátky člověka, který neměl ani ponětí o teorii letu, nemluvě už o samotném ovládání stroje ve vzduchu… A přece ten obyčejný zámečník sebral odvahu a věrný své vlastní přísaze, postavil během pouhého čtvrt roku první letadlo české výroby. Když pak převážel svůj stroj na březnový autosalon do centra města, opouštěli poutníci svá církevní procesí. Pražané vybíhali z baráků a nepřehledné davy tlačily Šimůnka na pilotním křesle ulicemi. Noviny pak psaly, že se „velmi pěkně jeví monoplan pana Šimůnka z Nuslí, který s originálním Blériotem, podle něhož je konstruován, závodí v čisté řemeslné práci…“ Přesnější popisy dokonce uváděly, že vrtuli dodal pan Václav Protiva, modelář ze Žižkova, a že tříválcový motor o výkonu 24 koní byl vyroben firmou Trojan a Nágl.

Když se to tak vezme, byli naši předkové nesrovnatelně skromnější než my… stačilo jim, že prostě viděli stát docela tiché letadlo uprostřed výstavy. A když už spatřili roztočenou vrtuli, byla to senzace takového kalibru, že stála za to, aby na ni novináři upozornili ve svých denících. 4.května 1910 se třeba Pražané dočetli, že „první český aeroplan, vyrobený panem Šimůnkem, majitelem zámečnického závodu v Nuslích, vystaven bude ve čtvrtek po celý den v tělocvičně Sokola v Nuslích. V 11 hodin, ve 3 a v 5 hodin bude uveden motor aeroplanu v činnost a bude viděti rychlost pohybu vrtule.“ Tento strhující pokus byl proveden tak, že pan Šimůnek spustil motor, zatímco několik nuselských občanů drželo vší silou ocas letounu, který užuž hrozil proletět i s pilotem a s celým publikem protější stěnou sokolovny na ulici…

Nu a pak už začaly první krkolomné pokusy v terénu, jak nám je zaznamenal tisk ze 14. září roku 1910:“ Teprve nedávno bylo možno panu Fr.Šimůnkovi podniknout pokusy na Pankráci. Ač tento příležitostný aerodrom sotva tohoto jména zasluhuje, jsa porostlý bujným jetelem, podařilo se tu v posledních dnech panu Šimůnkovi několikrát vzlétnout do výše asi tří metrů a prolétnout dráhu několika set metrů, z nichž nejdelší odhaduje se na jeden kilometr.“
A čtenář novin si pak představí ten drcavý start uprostřed kvetoucího jetele hned za zdí pankráckého hřbitova. Jakmile se letoun zvedl jen trochu od země, mohl Šimůnek jako generál přehlížet dlouhé řady zčernalých hřbitovních křížů, jakýsi symbolický předobraz konce aviatiků těch dob. Šimůnkovo letadlo také nejednou uprostřed té přehlídky zavrávoralo a ve zlomku vteřiny byli na holé zemi letec i stroj… A noviny pak každou katastrofu provázely obšírnými zprávami, stylizovanými tak nenapodobitelným způsobem, že se člověk neubrání úsměvu. Národní listy nás třeba 11.prosince 1910 informují takto: „Včera byli přátelé nadšeného poracovníka nadšeni, vidouce, že po krátkém náběhu letadlo se vznáší rychle do výše 20 – 25 m, v níž plulo pěkným stabilním letem. Ale běda! Při pokuse o zatáčku prasklo lano výškového kormidla a letadlo střemhlav spadlo. Aviatik vyvázl bez pohromy a pravil, že za ty měsíce aviatické činnosti už svízelům, a nehodám všeho druhu zvykl.“

Byla to zřejmě pravda – protože už o týden později – 18.prosince 1910 pokračují Národní listy ve svém zpravodajství. „Během týdne se podařilo panu Šimůnkovi spraviti škody, které letadlo utrpělo pádem minulé soboty. A dnes, dovolí-li počasí, bude pokračovati ve svých pokusech…“ Ale hlavní příčina – slabý tah motoru – trápil Šimůnka dál. Motor se rychle přehříval, po chvíli letu začal klesat jeho výkon, anebo se mu prostě zadřely písty. Když pracoval vyjímečně dobře motor, selhala zase některá jiná součást letounu řemeslné produkce. A tak měly Šimůnkovy katastrofy své nekonečné reprízy. I 22.ledna 1911…
„Po prudkém vzletu do výše více než 35 metrů,“ napsaly Národní listy, „počal se jednoplošník nakláněti na stranu a donutil aviatika přistáti. Prudkost, s jakou se tak stalo a naklonění letadla zavinilo, že byl rozbit rám motoru a vrtule už šestá…“ Člověk, který uvidí v technickém muzeu Šimůnkovu fotografii z těch dob, ztrácí pomalu chuť k dalšímu pátrání a neubrání se dojmu, že tento muž musel jednou docela zákonitě skončit na druhé straně pankrácké hřbitovní zdi…
A přece od téhle fotografie a od zbytků toho dávného leteckého motoru vedou stopy do Podělus na Sázavě, které si František Šimůnek vybral jako poslední opěrný bod života. Když jsme ho tam objevili, bylo mu 85 let a nejlepší referencí jeho fyzických sil byl řidičský průkaz, který z osmdesátníků má už vskutku jen málokdo. Ještě atraktivnější je pak fakt, že se Šimůnek na stará kolena ještě jednou vrátil do let svého mládí. Místo letadla si postavil jakéhosi dědečka automobila, který není k spatření v žádném katalogu motorových vozidel. Dost těžko by se dal dokonce klasifikovat… Člověk by váhal, jestli má mluvit o nákladním voze, o čemž svědčila korba, do níž se vešlo několik nákupních tašek, anebo o osobním autě, které ovšem mělo jen dvě sedadla…
Nu a pak vyjel František Šimůnek se svou Noemovou archou ze vrat, zvedl mračna prachu na silnici a za prskající rachotinou „made in Podělusy“ se jako každý jiný den vydala hejna hulákajících uličníků. Snad chtěl v té chvíli svou pekelnou jízdou demonstrovat, že se dala přežít i letecká katastrofa, má-li člověk aspoň trochu štěstí. A František Šimůnek ho měl – nejen v Praze, ale i na své druhé letecké štaci – v Plzni…

Ale než si zrekapitulujeme jeho katastrofy a vítězství na letišti na Borech, budeme muset představit ještě jednoho pilota – Karla Tučka. Tak příště!

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto upravila Olga Janíčková.