Zapomenuté osudy 6.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková ELIŠKA JUNKOVÁ, naše první žena za volantem. Tato historie je stará téměř devadesát let. Psala se tenkrát léta dvacátá a žena, kterou si připomeneme, byla tehdy nevídanou senzací. Jednak proto, že vůbec usedla za volant, třebas obyčejného cestovního vozu, ale i proto, že navíc suverénně předjížděla krále silnic – Chirona, Campariho, Nuvolariho, Conelliho, Leporiho, Diva a kdovíjak se všichni ti příslušníci tehdejší evropské extratřídy jmenovali.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

„Nelze říci, že jela jako muž,“ napsal o ní tenkrát německý list „8 Uhr Abendblatt,“ „protože jela líp než mužští prominentní sportovci“. A nebylo divu, že se odvahou té drobné ženy nechal strhnout i Eduard Bass, který v Lidových novinách přetiskl roku 1926 malou báseň o velké ženě:

„Nejezdila jsem dlouho, ale bylo to vydatné,“ začala své vzpomínky paní Eliška, zatímco jsme listovali silnými svazky fotografických alb, která dávala této úvodní větě přiměřenou pečeť. Stačil nám vlastně jeden letecký snímek horských serpentin závodu Targa Florio na Sicilii, abychom si tu vydatnost patřičně zkonkretizovali. Pět kol, každé po 108 kilometrech s půldruhým tisícem zatáček. Dohromady osm hodin za volantem. A k tomu příšerné vedro, prach, výmoly a vozovka podobající se nejspíš kamenité okresní silnici. Navíc ještě neustálé otřesy vozu a stálé nebezpečí, že mechanické brzdy nezaberou současně – v té chvíli nemusela stačit zablokovanému vozu silnice.

To všechno představovalo tak nesnesitelné vypětí, že nebylo divu, když se jeden z přeborníků tratě při pohledu na Elišku Junkovou ušklíbl. „S tím tady nic nenaděláte,“ prohlásil uštěpačně k Eliščinu spolujezdci a učiteli Čeňku Junkovi. A bylo docela přirozené, že se většina diváků vsadila o horentní částky peněz, že paní Eliška nevydrží ani jedno jediné kolo. Ani sám manžel si nebyl tak docela jist Eliščinými silami, i když byl jeho odhad poněkud optimističtější. Paní Eliška měla sedět za volantem první dvě kola, zatímco pro zbývající tři okruhy ji měl vystřídat on sám.

Kdoví, jak by první start manželů Junkových na Targa Florio dopadl, nebýt toho, že jim mechanik krátce před závodem přitáhl uvolněné řízení víc, než bylo zdrávo stroji i lidem. Automobil Bugatti, který vynikal snadnou ovladatelností, byl o svou velkou přednost připraven tak důkladně, že se ve druhém kole zablokovalo řízení docela. Eliška Junková, stroj i spolujezdec Čeněk Junek skončili v příkopu. Zlatá medaile, kterou pak paní Elišce jako první a jediné ženské účastnici Targa Florio udělil italský Autoklub, byla ovšem spíš milou pozorností, než rovnocennou náhradou za ztracený závod. Lehkomyslní posměváčkové, sázející na naprostý krach už během prvního kola, však své velké vklady v loterii ztratili. Ale hlavní bylo, že tenkrát manželé Junkovi poznali, co obnáší jméno Targa Florio. Probírali celé večery svůj systém signalizace, seřízení stroje a převodů a hlavně kreslili na čtvrtky papíru všechny detaily tratě, každý stupeň sklonu, každou zatáčku, každý nepřehledný úsek kolem skal. Kalkulovali s vjezdem do každé zatáčky, uvažovali o svíčkách, o pneumatikách a palivu. Nakonec se vydala paní Eliška na Sicílii osobně. Prošla každý kilometr tratě několikrát pěšky a znovu, tentokrát na místě, probírala taktiku své jízdy.

A když pak jednoho parného dne Targa Florio odstartovali, nebylo divu, že se Eliška Junková, která tentokrát jela docela sama, provázena jen mechanikem firmy Bugatti, probojovala už v prvním kole na čtvrtou pozici. Byla jen o 33 vteřiny zpátky za prvním závodníkem Chironem. Eliška se tenkrát rozhodla jet na „sichrovku“, tedy pomalu, ale pilně. Jeden okruh měla stihnout za hodinu a dvacetsedm minut. Ve druhém, nejrychlejším kole, se však znenadání ujala vedení. Největší soupeř Divo a Campari zůstali zpět o 20 a 39 vteřin. Ve třetím kole jela žlutá bugatka Elišky Junkové zase na druhé pozici, o dvě minuty zpět za vedoucím jezdcem. Když míjela tribuny, nacpala se před jeden z vozů, ohlédla se a překvapeně zjistila, že za ní zůstal Divo. Ten později prohlásil, že v této kritické chvíli pochopil, že musí krom Vampariho počítat ještě s dalším soupeřem, také s Junkovou, která vyjížděla o dvě minuty později. Od této chvíle se Divo rozhodl hnát svůj stroj na plné obrátky.

Eliška Junková těsně před Divem přeřadila špatně na druhou rychlost, dostala smyk v zatáčce a dala Divovi znamení, aby předjel. Od té chvíle se za ním držela v těsném závěsu a Divo po závodě řekl, že se nestydí přiznat, že musel jet co mohl, aby jí unikl a aby získal půdu. „Ta žena je opravdu úžasná,“ povzdechl si. Ještě ve čtvrtém kole byla Eliška Junková druhá, jen o jednu minutu zpět za vedoucím jezdcem. V té chvíli se ovšem teprve chystala k rozhodujícímu nástupu na vedoucí místo. Poslední páté kolo chtěla jet totiž tak, jak ho měla natrénované v bezpočtu cvičných jízd. Jenže v pátém kole začala v chladiči vřít voda a francouzský mechanik ohlásil, že přestala pracovat vodní pumpa. Zdálo se, že smůla v Targa Florio má v roce dvacátém osmém své druhé dějství. Zatím co mechanik pokaženou pumpu ucpával, vyběhla Junková s plátěným vědrem k nedalekému potoku, aby chladnou vodou doplnila chladič.

A pak se znovu na plný plyn vyřítili na trať. Smůla pátého kola však ještě nekončila. V jedné z posledních zatáček závodu ležely nastražené balvany, jejichž autorství připsala Eliška Junková Němce Einsiedelové, která se marně kasala, „jak to té Češce nakreslí“. Eliška Junková měla tedy plné ruce práce, aby nehavarovala. Zavadila o balvany naštěstí jen zadkem vozu, prorazila pneumatiku a to ovšem znamenalo další zpoždění. Mimochodem v tomto okamžiku jela Eliška v čele závodu. Přesto si tenkrát vybojovala páté místo a byla jen devět minut za vedoucím Divem. Celá plejáda pozdějších hvězd skončila až o desítky minut za Eliškou Junkovou. Ta krom pátého místa dostala první cenu dámskou a první cenu pro nezávislé jezdce, tzv. isolati. Nezávislých jelo na Targa Florio dvacet. Zbytek závodníků tvořily výtečně vybavené tovární týmy, za nimiž byli všichni „isolato“ – mezi nimi i žlutá bugatka se startovním číslem 58 – nesmírně handicapováni.

Poruchy vozu zlobily Elišku Junkovou snad ve všech velkých mezinárodních závodech. I na Velké ceně Německa, která se jela roku 1927 na okruhu v Nürburgringu. Čeněk Junek, který znal velké riziko tohoto velkého závodu a který, jakoby tušil, že tu jednou také přijde o život, pro tentokrát start své ženy zakázal. Eliška tedy sepsala písemný slib, v němž se zavázala, že nebude riskovat a že pojede opatrně, a obměkčený Junek nakonec zvedl telefon a nadiktoval telegrafickou přihlášku. Dal pak ještě své podrobné příkazy k treninku: v šest hodin ráno vstávat, ke snídani jen mléko a chleba s máslem, nejméně patnáctkrát projet trať za jakéhokoli počasí, brzy spát a denně hlásit telegramem, kolik bylo ujeto tréninkových kol. Když přišla neděle sedmnáctého června, přijímala Junkova žákyně Eliška poslední příkazy svého muže ještě na startovní čáře, pár minut před desátou dopoledne. Čeněk Junek přijel, aby osobně obstaral signalizaci během závodu.

Pak vyrazilo sedm bílých mercedesů a po třech minutách se za nimi se svou kategorií vydala i paní Eliška. Vyrazila jako první a brzy předehnala své největší konkurenty Kapplera a Badera. Pak poznala, že vůz do vrchu netáhne a soupeři začali bezmocné bugatce unikat. Při prvním okruhu signalizoval Junek, že je nutné jet bezpodmínečně dál. Ve druhém kole přečetla závodnice na tabuli krátkou zprávu: motor studený, pracuj s druhou rychlostí! Pak se chod stroje poněkud vylepšil a Junková znovu předjela Kapplera, který montoval pneumatiku. Když přijela k tribunám potřetí, vytáhl její manžel signál „stát“!

„Nové svíčky,“ nařídil Junek a mechanik s popálenými prsty snímal jednu rozžhavenou svíčku za druhou. A zatímco měnila obsluha i pneumatiky a dolévala benzin a olej, vyhrávala německá kapela na tribuně melodie z Prodané nevěsty, jediné, pro něž tu z pozornosti k Junkové sehnali noty. Netušili zřejmě, že jim česká závodnice nebude nikterak vděčná právě za árii „Rozmysli si Mařenko“. Potom vyrazila bugatka s plným plynem na trať a v rychlosti 170 km v hodině doháněla ztracený čas. Brzy předhonila startovní číslo 50 i nebezpečného Badera. Pak vletělo do vozu mračno černého kouře, bugatka sjela ke kraji vozovky a závodnice s mechanikem demontovali olejové vedení. Opravili filtr, z něhož tryskal olej na rozžhavený výfuk. Další zastávku v depu provázela árie „Znám jednu dívku“. Trochu neobvykle s ní ladil Junkův příkaz k namontování nejostřejších svíček a k doplnění oleje. V té chvíli získal už Bader náskok celého kola. Bugatka zase opustila depo a Eliška cítila, že stroj táhne, jako nikdy předtím. Vystupňovala ručičku tachometru na hranici 180 kilometrů, mihla se několikrát kolem tribun a nakonec vjela do posledního kola. Sotva vystoupila z vozu, vytáhli na stožár československou vlajku, vyzdvihli ji na ramena a pan kapelník, který s tímto překvapením zřejmě nepočítal, nechal místo hymny zahrát úvodní zpěv z Prodané nevěsty „Proč bychom se netěšili“. Tak se stalo, že tenkrát stáli cizinci poprvé v pozoru před Smetanovou hudbou.

Naše první žena za volantem překvapila na pařížské dámské soutěži, kde překonala několikrát dvěstěkilometrovou rychlost v hodině. Dosáhla tu hodinového průměru 114 kilometrů, přestože po celý závod hustě pršelo. Krom toho zvítězila ve Francii i na okruhu v Linas-Montlhéry, kde dosáhla hodinového průměru bezmála 137 kilometrů. V horském závodě na Klaussenpass ve Švýcarsku jí připravila nepříjemné chvilky vlastní zapomětlivost. Nechala v hotelu ochranné brýle a musela bez ochranného skla čelit ve stočtyřicetikilometrové rychlosti sněhové metelici, desítkám zatáček na úzké alpské silnici, náporu deseti vozů – mezi nimiž bylo sedm bugatek, a také zkušenosti jezdců z Curychu, kteří znali trať tak dobře, že ji mohli jet bezmála naslepo. Jednou rukou musela řídit, druhou si chránila a otírala oči. V myšlenkách ji pak po celou dobu děsil tragický konec švýcarského důstojníka na voze Rickenbaker, který na této cestě spadl do propasti hluboké čtyřicet metrů.

Když dojížděla promočená závodnice do cíle na KlaussenpasshĂśhe, vysokém dva tisíce metrů, leželo už na zemi šest centimetrů čerstvého sněhu. Se čtyřvteřinovým náskokem dojel do cíle dřív už jen dr. Weber z Curychu. A přece se jednoho dne, na vrcholu automobilového Olympu, rozloučila paní Junková se svou žlutou bugatkou a už nikdy v životě nevyjela na závodní dráhu. To ve chvíli, kdy na německém automobilovém okruhu tragicky zahynul Čeněk Junek. Zůstala tu už jen malá miniatura vozu, která evokuje vzpomínky, a alba fotografií, na nichž se ještě pořád vinou silnice, burácejí stroje, havarují jezdci a na nichž postavy cizinců nesou na ramenou zaprášenou a šťastnou Elišku Junkovou.
Žila prý jako baterie: když jede, nabíjí se, když stojí, ztrácí svou energii. Taková byla ostatně její osobitá filozofie.

Eliška Junková energii i rozdávala – v podobě inspirace. Víte, že brilantní dynamickou skladbu Jaroslava Ježka, slavný Bugatti Step, složil tento muzikant na počest Elišky Junkové, hrdinky závodu Targa Florio, v němž je trvale zapsána i se svou bugatkou? Bugatti Step je dodnes jednou z nejpopulárnějších Ježkových skladeb, jako je Eliška Junková navždy první a hned úspěšnou ženou za volantem u nás. Budiž jim oběma zachován vděk, čest i sláva.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bohumil Kocek a archiv Elišky Junkové, Koláže Olga Janíčková.