Cesta k harmonii 2

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Pavoučí sítě Asi před deseti lety mne vůbec neanapadlo, že někdy budu psát takové myšlenky na papír a že je dokonce sdělím lidem. Před těmi deseti lety jsem mnoho věcí neznala a hlavně jsem se nesnažila poznat sama sebe. Byla jsem vším, jen ne – sama sebou. Zdroje mé energie, v kterých byla přítomná chuť k životu, cit lásky k druhému člověku, touha po seberalizaci, nebyly uvědomělé.

A proto, jak přicházely, tak se vytrácely a já je zase znovu hledala. Stálo mne to mnoho času i mnoho peněz. Kupovala jsem si totiž všelijakou meditační hudbu a chodila i na kurzy meditace a jógy. Proč? Očekávala jsem, že navážu kontakt na něco, co už bylo ve mně nebo blízko mne a ztratilo se to. Ten pocit! Ta nálada! To vzrušení! Ten vnitřní klid! Bylo mnoho důvodů ke ztrátě vnitřní harmonie! Problémy! Říká se tomu ˝problémy˝, že ano? Neteče voda – problém. Teče příliš mnoho vody – problém. Štvou mne sousedi, protože se v noci courají po chodbě a budí mne – problém. Ale někteří jsou moc fajn, jenomže nemám čas si s nimi popít kávu a promluvit si, a proto mne neberou – problém. Znáte to? Člověk lítá v čase a prostoru a přitom neví, co je to čas, co je to prostor. Prostě jsem někde, hodiny nemilosrdně utíkají a já nemám spoustu věcí hotových. Tlačí mne to, ale nemohu najít chuť a chybí mi vůle to prostě – udělat. A mám problém.

Buď jsem všechno dělala špatně anebo prostě nelze jen tak získat harmonii, klid a pocit krásy jakýmsi zvláštním prostředkem. Obě tyto varianty mne zneklidnily. Dostala jsem strach, že jsem se zamotala do pomyslných pavoučích sítí a někde ze shora mne pozoruje tlustý černý pavouk a směje se mi. Směje se mi proto, že ví, že jestli budu pokračovat dál v takovém vnitřním zmatku, tak nenajdu cestu zpátky a pak se stanu jeho snadnou kořístí.
Říkala jsem si: musím si v sobě vybudovat útulný dům, v kterém umístím všechny ty krásné stavy, které náhodou prožiji, dám jim jméno, tvar a místo, abych se k nim mohla vracet a znovu se těšit jejich existencí. Protože jsou moje. Přišly právě ke mně a oslovily mne. Nějakou zvláštní konstelací jsem s nimi na malou chvíli splynula. Potěšily mne a daly mi sebedůvěru a pocit pokoje a míru. Znám i jejich cenu. Je to cesta z labyrintu těch pavoučích sítí, do kterých se člověk tak snadno zamotá. A pak ho svírají jako pevné provazy, svazují mu myšlenky, svazují mu city, svazují mu fantazii.

Zeptejte se sami sebe: ˝Kde jsi?˝ Je to otázka, která míří přímo do srdce. Je těžké na ni odpovědět. Jsme v tom pavoučím labyrinutu, v kterém utíkáme před sebou, před svými skutky a odpovědnostmi. Ale také je v nás cosi, co ná hledá, ale i tomu ˝něčemu˝ stěžujeme hledání. Tato otázka, protože je položena, nás jitří a rozbíjí naši skrývací taktiku. Konečně, pokud se pokusíme na ni odpovědět, pak nám to ukáže, kam jsme se dostali a skutečně i probouzí snahu posílit vůli se dostat ven.
Myslím si, že není mnoho lidí, kteří najdou tu kuráž se pustit do takové, pro sebe riskantní cesty. Ale je třeba poznamenat, že na konci je pravé uvědomění sami sebe. Existuje i falešné uvědomění. Vychází z toho, že člověk, který toho v životě mnoho dosáhl. Vedl úspěšný život, ale přesto nehledal cestu ven z pavoučího labyrintu. Proto mu nic nepomůže, pokud neodpoví na otázku, kde jsi? Nic mu nepomůže od trýznivých pocitů osamělosti a nenaplnění.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet