Jak to dělaj psi – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Tak dobře, když ne psa, tak aspoň kočičku nebo králíčka nebo morčátko,“ dostal se Odlitek do nebezpečného období, kterého se většina rodičů děsí víc než planých neštovic, vyholených lebek a puberty. Ačkoliv jsem zásadně proti chování zvířat v bytech, zejména v bytech malých, podlehla jsem žadonění a opatřila synkovi kočku. Kočka se nemusí venčit, tak proto.

Od prvního dne v naší rodině bylo všem jasné, že to není kočka, ale zakletá královna. Během prvního týdne jsme Královně podřídili chod celé naší domácnosti. Nechtěli jsme se vlichotit Martě Kubišové, ani jsme neusilovali o diplom šampióna mezi milovníky zvířat. Kdepak. Stalo se to mimoděk a zcela proti naší vůli. Královna byla odtažitá, nerudná, uvřeštěná a neuměla se třít o lýtka svých chlebodárců, přesněji masodárců. Ač kotě, byla neuvěřitelně rafinovaná a vynalézavá. Když nebylo po jejím, ignorovala nás. A já zuřila: „Kdo vymyslel ten pitomej název domází mazlíček! Vždyť ta kočka se ode mě za celej týden nechala pohladit jen jednou, a to spala!“
„Taky jsem si to představoval jinak,“ přiznal Komik. Andílek zas jízlivě trousil, že to máme za trest, protože jsme nekoupili psa; jen Odlitek byl spokojený. Královna mu sedávala na klíně, nechala se od něj drbat za ušima a nezlobila se ani, když jí na ocas přivázal tři nafukovací balónky, protože doufal, že kočka začne létat.

Nechápali jsme. A žárlili jsme, proč to nepřiznat. Začali jsme milé kočce podlézat. Mohla s námi spávat v ložnici, mohla v pět ráno zamňoukat a my se s manželem div neporvali, kdo ji bude drbat. Milá Královna mohla lehávat na keramické ploše sporáku a naše rodina dva dny obědvala chleba s máslem, Královna mohla ležet v umývadle v ranní špičce a my si čistili zuby ve vaně, Královna mohla šplhat po nových záclonách, které nám k Vánocům koupila tchyně, Královna mohla všechno. Za naši toleranci se nám občas otřela o nohu nebo uvelebila na klíně, my ucvrkávali blahem a přitom zuřili, jak daleko jsme to nechali zajít.
A pak se to stalo. Hrozný den. Od rána mi nešlo psaní, Odlitek ležel s angínou a kočka zvracela chlupy, které si dala k snídani. Chystala jsem se prát, nacpala jsem prádlo do pračky, odběhla k vyzvánějícímu telefonu, vrátila se do koupelny, zaklapla dvířka automatky a než ji stihla pustit, musela jsem do pokojíčku. Odlitek vřískal.

„Co je? Bolí tě něco?“ pohladila jsem ho po rozpáleném čelíčku.
„Já chci kočičku… aby tady se mnou ležela,“ zakňoural.
„Ona tady není?“ podivila jsem se. A začalo hledání. Nekonečné hledání, provázené srdceryvným pláčem šestiletého synka. Zhruba po půl hodině mě napadla hrozná věc, která se hned vzápětí potvrdila. (Obvykle se všechny hrozné věci, které mne napadnou, hned vzápětí potvrdí, navzdory tomu, že si z celého srdce přeji pravý opak.)
Otevřela jsem dvířka pračky a děkovala Bohu, že jsem ji nezapnula. Královna majestátně odkráčela z koupelny a cosi si prskala pod vousy. Bylo mi mizerně. Málem jsem dětem vyvařila kočku. (Jsem ze staré školy a stále ještě peru povlečení na devadesát a ne na čtyřicet, jak mi denodenně radí usměvavé hospodyňky z televizních reklam.)

„Nechybělo moc a já ji zabila,“ lkala jsem večer Komikovi na hrudníku.
„Koho jsi málem zabila?!“ ozval se z kuchyně Andílek, který se klidně mohl jmenovat druhým jménem Špion.
Kromě tchyně mě už nenapadl nikdo, koho bych byla schopná odkrouhnout, a tak jsem musela s pravdou ven: „Královnu. Skoro jsem ji vyprala v automatce. Na devadesát a se sušením.“
„Teda mami! Já sice mám radši psy, ale tohle bych naší kočce nikdy neudělal!“
„Ale já jsem přece nechtěla,“ bránila jsem se, i když jsem sama cítila, že dost chabě. Všem, včetně naší kočky by bylo nepochybně zcela lhostejné, jestli jsem ji zlikvidovala úmyslně či nikoliv.
„Já vím, žes to asi neudělala schválně,“ připustil Andílek možnost, že nejsem vyšinutá psychopatka, která nejdřív vyplázne pět tisíc za britskou kočku s rodokmenem a pak zkouší, jestli má opravdu devět životů. „Ale dovedeš si představit, co by dělal Odlitek, kdyby umřela? Víš přece, jak ji má rád.“
Moc dobře jsem věděla, jak ji má rád. Jen jsem netušila, jak moc má rád Andílek svého bratra. Zaslzela jsem dojetím.
„Možná bych měl řešení, jak takové situaci předejít,“ navrhl se spikleneckým úsměvem. „Kdybysme totiž měli ještě psa, tak by se Odlitek s případnou ztrátou Královny vyrovnal mnohem líp.“

Usoudila jsem, že s bratrskou láskou to nebude tak horké: „Takže celej ten tvůj proslov byl proto, že si přeješ psa? A poníka bys nechtěl? Máme nevyužitej balkon!“
„Dík, mami. Seš moc hodná,“ lísal se, „ale mně bude stačit ten pes.
„Na to zapomeň,“ pravila jsem důrazně, což Komik zřejmě přeslechl, neboť hned následujícího dne dotáhl domů fenku dalmatina.
Nezbývalo, než přistoupit k výhružkám. „Pánové,“ obrátila jsem se na všechny tři. „Upozorňuju vás, že jestli ještě někdo přitáhne jakékoliv zvíře, já se stěhuju. A dělejte si tady v tom cirkuse, co chcete!“

Pochopili, že situace je vážná.
„Dobře, tak já toho potkana zase vrátím, ale tu autodráhu, kterou jsem za něho dal, už zpátky asi nedostanu,“ slíbil Odlitek něco, o čem jsem doposud neměla ani ponětí. Pohotově jsem zachránila rodičovskou čest prohlášením, že už je načase, a v duchu velkoryse mávla rukou nad autodráhou za čtyři tisíce. Můj odpor k potkanům je totiž nesrovnatelně větší nežli láska k penězům. Ségra má pravdu – do smrti budeme chudí.

Život nás všech se příchodem štěněte od základu změnil. Fenka byla pravým opakem Královny. Byla přítulná, až vtěrná. Smyslem jejího života bylo nechat se hladit čtyřiadvacet hodin denně, nebýt ani vteřinku o samotě, jíst z našich talířů a spávat v naších postelích. V našem manželském loži začalo být těsno, ale ani já, ani Komik neměl to srdce Vtěrku vyhnat do pelíšku. Běh rodiny se pomalu ustálil.
Na jaře začala Vtěrka hárat. Velmi důrazně jsem oběma synům i manželovi objasnila rozsah bezpečnostních opatření, která je nutno dodržovat v dalších zhruba třech týdnech. Přesně za měsíc a půl už nebylo pochyb, že je fenka březí.
„Kdo to byl?!“ ječela jsem a doufala, že se viník přizná. Komik mě ujistil, že pokud ho podezřívám z otcovství, tak jsem vedle.
Na vtípky jsem neměla náladu. „Tak přiznejte se, kdo ji venku nehlídal!“ nekompromisně jsem pokračovala ve výslechu a připomněla jim, že se s největší pravděpodobností brzy odstěhuji a změním si jak vizáž, tak příjmení.
„Tak jo. Já se teda přiznám,“ pravil Andílek.
„Jak se to stalo? Utekla ti?“ pokoušela jsem se vnutit mu nějaké polehčující okolnosti.
„Ale né,“ řekl. „Já chtěl jen vidět, jak to dělaj psi.“
(Neodstěhovala jsem se. Copak jsem mohla ty své nezodpovědné rozmazlence nechat pečovat o šest štěňátek?)

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet