Když se žena topí – román na pokračování – 7

Autorka článku: Irena Fuchsová KDYŽ NAŠE DĚTI PLÁČOU Když jsme zavřela garáž, opřela jsem se na chvíli o vrata. Paneláky za mnou mě nerušily v pohledu na osvětlené město za řekou. Když jsem se podívala na nebe, uviděla jsem dokonce sem tam i hvězdičky. A když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem naši Markétku.

Co umřel Beník, mizela večer co večer na procházku. Trvalo to už skoro dva měsíce. Vracela se někdy za půl hodiny, někdy za hodinu. Bylo mi jasné, že má kluka, ale nechtěla jsem se jí vyptávat.
Byla jsem ráda. Říkala jsem si, že to přišlo v pravou chvíli! Přišla o Beníčka a našla si kluka! Vynikající! Ani ten náš rozvod jí teď nebude muset tolik vadit. Má jiné myšlenky. A hlavně není sama. Miluje a je milována. Spíš pochopí, co to je žít s člověkem, kterého nemilujeme. Měla by mě a Luboše pochopit. Aspoň trochu.
Nakonec, o co jde? Když bude chtít bydlet se mnou, může. Byt nad firmou je dost velký. Když bude chtít být s Lubošem, prosím.
Nějak to budu muset zařídit. Najmu jim hospodyni, aby se Markétka nemusela o nic starat a měla čas na učení. Příští rok maturuje. A také aby měla čas na toho svého kluka.
Šla uličkou od Labe. Šla pomalu a sama.
Že ji nedoprovodí k baráku, napadlo mě, ale hned jsem si to vysvětlila. Markétka asi nechce, abychom ji s ním viděli. A nejenom my. Stačilo by, aby ji viděla Krupská a druhý den bych o něm věděla všechno. I to, že jeho pradědeček byl za první republiky majitelem nevěstince a kluk bude určitě po něm a naši holku odvleče do zahraničí a bude ji tam prodávat…

Markétka byla vždycky spíš tajnůstkářka, ale když přišel čas, řekla mi všechno. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že se to její mlčení pokusím trochu prolomit.
„Tak co, kdes ho nechala?“ Zeptala jsem se spiklenecky, když ke mně došla.
Markétka se na mě smutně podívala a neodpověděla.
„Copak? Pohádala ses s ním?“
Vyzvídala jsem dál a ona na mě překvapeně vykulila oči.
„Pohádala? S kým, mami? S tátou?“
„Proč s tátou?“ Podivila jsem se pro změnu já. „Myslím, jestli ses nepohádala s tím svým klukem! Měla jsi přece rande, ne?“
Markétka vytáhla kapesník a vysmrkala se.
„Rande? Mami, to nemyslíš vážně! Já mám tak myšlenky na rande…“
Zarazila jsem se.
„A kam tedy chodíš? Každý den? Večer? Už dva měsíce? Myslela jsem si, že máš kluka, že chodíš na rande!“
Markétka sklopila hlavu a když ji zase zvedla, měla oči plné slz. A pak se rozplakala, nezadržitelně a hlasitě.
„Chodím tam, kam jsem chodila na procházky s Beníkem.“
Ach. Ach Bože!

Tím uplakaným přiznáním mi vyrazila dech. Holčička moje! Objala jsem ji.
Držela jsem ji pevně, jako když byla maličká a něčeho se bála. Proč mě to nenapadlo? Proč jsem si myslela, že se už s odchodem Beníka vyrovnala?
„Budete se s tátou rozvádět?“
Co? Co to řekla? Jak to, že se mě na to ptá?
Mlčela jsem. Hrála jsem o čas. Co jí mám říct? Jak jí to mám říct? A proč už teď? Vůbec jsem s tím nepočítala! Myslela jsem si, že nic nepozoruje, říkala jsem si, až přijde čas, řekneme jí to s Lubošem společně, jako by se nic strašného mezi námi nedělo.
Prostě se rozvádíme, protože to oba chceme. Už spolu nechceme být. Bude nám líp, když budeme každý sám. Pro tebe se nic nezmění! Blablablabla…
Konečně jsem se trochu vzpamatovala.
„Jak jsi na to přišla?“ Hlesla jsem.
„Nevím, mami. Napadlo mě to. Teď je to bez Beníka doma takový… divný. Ty jsi pořád pryč. Táta kouká z okna nebo na televizi. Když jsi doma, tak spolu skoro nemluvíte. Jako bychom bez Beníka přestali být rodina. Mám pocit, jako bychom se rozpadli. Proto mě napadl ten rozvod…“
Pomalu jsme šly k našemu paneláku. Držely jsme se za ruce.
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co mám říct.
I mně Ben chyběl, ale byla jsem pořád pryč a tak jsem si jeho nepřítomnost zase až tak moc neuvědomovala. S Lubošem měla Markétka pravdu. Skoro jsem se s ním neviděla a když jsme se náhodou v bytě potkali, nemluvili jsme spolu. Po Beníkově smrti jsme se opravdu nějak rozpadli…
Také jsem pociťovala to, co Markétka, ale na rozdíl od ní jsem se od Beníka rychle odpoutala a jeho odchod jsem využila k tomu, abych uspíšila i odchod svůj.
Na to, co cítí Markétka, na to jsem se jí zapomněla zeptat, ale hlavně, že jsem si myslela, že má kluka! Jsem pitomá! Hlavně, že se pořád topím a na svoji holčičku zapomínám!
„Co bude se mnou, když se rozvedete?“ Zazněla vedle mě další tichá otázka. Moje srdce se poděšeně roztlouklo.
Už je to tady! Nohy mi ujely a voda mě celou pohltila.
„Nebudeme se rozvádět.“
Slyšela jsem, co říkám a zhrozila se. Tak co chci, sakra, když se nechci rozvést? Karle, teď bys tedy ze mě radost neměl! Markétka se na mě smutně podívala. Proč se neusměješ, holčičko moje, přece ti říkám, že se nerozvedeme!
„A co bude dál? S naší rodinou? Co budeme dělat?“

Markétka se zastavila. Pořád mě držela za ruku.

V okně našeho bytu ve druhém poschodí byl vidět Lubošův stín. Zdálo se mi, že nás slyší a stejně jako Markétka čeká, co odpovím. Co odpovím? Co odpovím? Co odpovím?
Topila jsem se.
U Naděždy Krupské, jak jsem říkala naší sousedce paní Hlaváčkové, zhaslo světlo. Ale nešla spát, holubinka moje, kdepak! Rozhrnula závěs po straně a pozorně sledovala, co se děje u kontejneru. Proč ty dvě Michálkovy, mladá a stará, stojí před barákem a nejdou domů? Copak se to u nich stalo?
Určitě už měla nachystaný plechový hrníček, aby ho přiložila na vyzkoušené místo na zeď a mohla tak slovo od slova sledovat, co se u nás řekne. Její informovanost o naší rodině byla obdivuhodná, o tom jsem se přesvědčila mnohokrát.
Vzpomínám si, jak jednou v noci dostala Markétka horečku. Byly jí asi čtyři roky. Luboš ji chtěl odvést na pohotovost a já nechtěla. Zabalila jsem ji do mokrého prostěradla a horečka klesla. Když Markétka konečně usnula a já si oddychla, šla jsem vyvenčit Bena.
Sotva jsem za sebou zavřela dveře našeho bytu, vylezla Krupská na chodbu.
„Příště bych, být vámi, tak neriskovala!“ Ozval se za mnou její tichý hlas. To ona uměla. Mluvila tiše a tím člověka zbavovala ostražitosti. Od člověka, který mluví tiše, byste ránu nečekali!
A to byl omyl! Krupská sice tiše mluvila, ale zároveň vypouštěla jedovaté šípy! Dávala rány palicí! Stávala se stádem slonů, které vás zašlapalo do země!
Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Byla jsem nevyspalá a bez nálady.
„Kdo riskoval? Buď ticho!“ Napomenula jsem Bena, který u výtahu nedočkavě kňučel. Neměl Krupskou také rád. Ta pokývala hlavou a zahrozila na mě.
„Měla jste poslechnout manžela a s malou na tu pohotovost jet! Jenomže vám se nechtělo, co? Ono je jednodušší chudinku dítě namáčet do ledové vody!“
„Do jaké ledové vody?!“
Pohrdavě se na mě podívala.
„Namáčet dítě do ledové vody a ani o tom nevědět! Takový lidé by děti neměli mít! Doufám, že jste to prostěradlo alespoň dobře vyždímala!“
Pak zabouchla dveře svého bytu a já nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet…
Tak to byla Naděžda Krupská. A teď stojí za tím svým odporným závěsem, který vypadá jako použitý toaletní papír a přeje si být mouchou a hltat každé naše slovo.
„Mami…? Co tedy budeme dělat?“
Tichý hlas Markétky mě probral. Zapomněla jsem na Krupskou a zašátrala nohama v nekonečně hluboké vodě, abych se alespoň špičkou dotkla nějakého šutru na dně! Povedlo se. Markétka čekala na odpověď a já už věděla, co řeknu.
„Koupíme si nového psa.“
Ano. Řekla jsem to. Řekla jsem své uplakané dceři a za oknem našeho bytu čekajícímu stínu svého muže, že si koupíme nového psa.
A co rozvod, když koupíme psa? Lidi, kteří si koupí psa, se přece nerozvádí. Se psem je to skoro jako s dítětem. Srdce se mi roztlouklo. Nadechla jsem se.
Rozvod zatím nebude. Nemůžu se teď rozvést. Nemůžu nekoupit psa. Když koupíme psa, nemůžu se rozvést. Přede mnou stojí moje jediné dítě a je mu smutno po Benovi.
Její smutek je důležitý, ne můj rozvod. Přestala jsem se alespoň na chvíli topit.
„Koupíme si nového psa.“ Zopakovala jsem to ještě jednou, abych už před tím nemohla utéct.
„Mami… mami…“
Moje dítě otevíralo ústa, jako když rybička lapá po vzduchu. Pak mě ta moje holčička objala.
„Mami! Děkuju ti!“
Šly jsme pomalu k hlavnímu vchodu a já cítila, jak Markétka ožila. Cítila jsem, jak se zase nabíjí energií a chutí do života. Podívala jsem se ke Krupské. Samozřejmě, že byla nalepená na skle, aby nás viděla co nejdéle. A nejenom to, dokonce okno otevřela a vyklonila se ven.
Vzala jsem Markétku kolem pasu a ona se ke mně přitulila.
To čumíš, Krupská, co? Je to zvláštní, moje matka by se nikdy k takovému špehování lidí nesnížila, ale od první chvíle, kdy jsem Krupskou před lety poprvé uviděla na naší chodbě, jsem měla pocit, že by si tyhle dvě rozuměly.
I kdybych se mýlila, tak jednu věc mají společnou určitě.
Krupská mě také nemá ráda.
Když jsem otevřela dveře našeho bytu, byly jsme uplakané obě.
„Jdete z pohřbu?“
Luboš na nás čekal v předsíni a v očích jsem mu viděla strach. Aby ne. Před hodinou jsem mu volala, že nepřijdu domů a zůstanu přes noc ve firmě a najednou jsem tady i s Markétkou a obě brečíme.
Markétka se k němu vrhla a objala ho.
„Tati! Koupíme si nového pejska! Teď jsme se na tom s mamkou domluvily!“
Luboš se na mě rychle podíval a já přikývla.
A potom jsme začali plánovat, jak to udělat, aby tady ten nový pejsek byl co nejdřív. Že to bude zase drsnosrstý jezevčík a pejsek, to nám bylo jasné. Tajně jsem doufala, že budeme mít štěstí a bude to alespoň trochu intelektuál, jako byl Ben, i když Ben byl lidsko- psí zázrak. Kdyby se to běžně dělalo, nechala bych ho naklonovat!
Ben byl patnáct let můj největší kamarád. Hned po Karlovi.
Markétka vytáhla dřevěnou postýlku, ve které spal, když byl malý. Chodili jsme po bytě a dohadovali se, co budeme muset uklidit, aby to štěně nezničilo. Markétka se začala s Lubošem domlouvat, jak to udělají, aby tu byl co nejméně sám. Se mnou nějak nepočítali, ale nakonec mě Markétka milostivě přibrala do hry, když mi přinesla knížku o zdravé výživě štěňat.
Listovala jsem v ní a přitom ty dva poslouchala.
Jak mu budeme říkat, co bude jíst, kde bude spát, jaké vodítko koupíme, jakou hračku mu dáme…
Šla jsem do předsíně a zavřela jsem kabelku, aby nebyly vidět modré desky, kde jsem měla žádost o rozvod. Měla jsem dokonce koupený i kolek. Budu ho muset na poště vrátit.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet