Když se žena topí – román na pokračování – 8

Autorka článku: Irena Fuchsová Ó, JAK JÁ JSEM HODNÁ! Když nám Markétka kolem půlnoci dala dobrou noc a celá šťastná odešla do svého pokoje, seděli jsme s Lubošem proti sobě. Najednou nebylo o čem mluvit. A tak jsem se na něho aspoň usmála. Usmál se také.

„Markétka má radost, viď?“
Přikývla jsem.
„Bylo jí osmnáct, ale je to stejně pořád dítě, viď?“
Opět jsem přikývla. Sakra, Martino, tak už něco řekni!
„A co my? Mluvili jsme o rozvodu…“
Konečně to nakousl. Pokrčila jsem rameny.
„Nepotřebuju se rozvádět. Nemusím být rozvedená.“
Usmál se.
„Takže budeme zase čtyři?“ Klekl si a dolezl ke mně po kolenou. Začal se mi třít o nohy, jako to dělal Ben. Beníček. Drcal mi hlavičkou do nohou a mně to připadalo, jako když mi morseovkou vyznává psí lásku.
/- -/ .- /–//-/.// -.-/.-/-..//
„Martino, když tedy začínáme zase znovu, tak…“
Zvědavě jsem se na něho podívala. Copak? Vyzná mi také lásku? Nebo spolu probereme uplynulé roky a pokusíme se opravdu začít jinak? Ale proboha jak? Copak Luboš začne číst knihy, které se mi líbí? Nebo si ode mě nechá vyprávět, o čem sním a bude to nadšeně poslouchat? Začnu se snad já zajímat o to, jestli to nové čerpadlo na jejich úpravně vody je lepší než to staré? Budu se rozčilovat, že ten nový dodavatel jim nenabídl to správné? Pojedu snad v pátek nadšeně na chalupu?

Mlčela jsem. My nezačínáme znovu, Luboši! My spolu zůstáváme kvůli Markétce a kvůli tomu novému psovi. Asi jsem mu to měla říct. Ale mně se o nás nechtělo mluvit.
„Jenom jsem ti chtěl říct, že jsem nikoho neměl.“
Rychle mi došlo, co říká. Neměl rok ženu. Nebyla jsem sice přesvědčená o tom, že mluví pravdu a měla jsem k tomu důvod, ale bylo milé, že to řekl, ne?
Ten důvod byla Eliška.
Ta příšerná pětatřicetiletá ženská, která mi nikdy neseděla, ale když jsem to někdy Lubošovi řekla, bránil ji jako poddaný svou královnu. Měla nemocné rodiče a nevdala se kvůli nim. Před rokem jeden po druhém umřeli a ona prodala svůj byt a přestěhovala se do jejich baráčku.
A Luboš byl každou chvíli u ní. Potřebovala pomoc, to jsem chápala. Zezačátku mi o tom říkal a pak přestal. Tak jsem si řekla, buď už tam všechno udělal a nechodí tam, nebo tam chodí dál, i když tam všechno udělal a mně to neříká, protože by si musel vymýšlet důvody, proč tam chodí a to Luboš neuměl.
Vymýšlet si, na to jsem byla v naší rodině já. No co. Nikdo nejsme dokonalý.
Pustila jsem Elišku z hlavy. Co na tom? Kdyby nic jiného, tak je od Luboše hezké, že mi výjimečně zalhal.
A jestliže mě potěšila jeho lež, tak moje pravda ho určitě potěší také.
„Já také ne.“
Dlouho jsme mlčeli. Luboš ležel u mých nohou a pak mě obejmul. Poprvé po roce. A já poprvé po roce uviděla jeho vrásky na čele mezi obočím. Ráda jsem mu je kdysi hladila prstem. Zkusila jsem to i teď. Byly hlubší než dřív. Delší. Potřebovaly by víc hladit. Luboš se usmál.
„Když nikoho nemáš, Martino, tak proč…?“
Proč se spolu už rok nemilujeme? Ne, to neřekl. Chemici nemají taková slova rádi.
„Proč spíš skoro pořád ve firmě?“
Třeba ho to opravdu zajímá. A tak jsem to řekla.
„Puding.“
Neslyšel mě, protože jsem to jen tak špitla. Zkusila jsem ten svůj problém říct poprvé od operace před Lubošem nahlas a moc mi to nešlo. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli se mi o tom chce s ním mluvit. Karlovi jsem o pudingu řekla a on mě chápal. Nebo se tak tvářil. Ale puding byl jeho velký spojenec. Stačilo mu, že s Lubošem nespím a zářil spokojenosti.
„Cos říkala?“
Luboš se zatvářil nechápavě a vrásky se mu prohloubily. Markétce se dělají také. A i jinak mu je podobná. Není snílek jako já. A i když jí chemie moc nejde, má podobné myšlení jako Luboš.
Kyselinu sírovou musíme lít do vody, aby se mrcha utopila. Nesmíme to udělat naopak! A to já zas ne. Já bych si, na rozdíl od těch dvou, strašně ráda zkusila právě ten naopak.
„Puding.“ Zopakovala jsem podruhé, nahlas a zřetelně.
A pak jsem mu řekla o blbé Heleně na pooperačním pokoji. O mém strachu z našeho milování. O těch jeho dvou pitomých větách. O tom, jak jsem se začala topit a topím se pořád.
Když jsem skončila, čekala jsem, že se nám otevře tajná komnata, kterou jsme s Lubošem ještě neodemkli. O které jsme nevěděli. Našla jsem od ní klíč a Lubošovi jsem ho podala. Odemkne ji?
Rozchechtal se.
„Mně bylo divný, proč jsi najednou přestala dělat puding!“
Dusil se smíchy jako malý kluk, když se mu povede nějaká lotrovina.
Koukala jsem na něho a necítila jsem vůbec nic. Ani zklamání. Myslím, že jsem to čekala. No a co? Řekla jsem mu, že se čtyři roky topím a on se chechtá! Může se smíchy ztrhat, že za našimi problémy nevykukuje Karel, ale puding. Chemici jsou prostě jiní. To vím už dávno.
„Tak ty si budeš dělat legraci z vykuchané ženské?“
Dala jsem mu pohlavek a on mě chytil pevně za ruku.
„Já ti dám vykuchanou ženskou! Já ti hned ukážu, co s tou vykuchanou ženskou udělám! Čekal jsem na to dost dlouho! Už jsem pomalu zapomínal, na co ho mám!“
Chytil mě a odnesl do ložnice, kde mě hodil do peřin.
A pak jsme se milovali. Naštěstí to byla rychlovka. Když bylo po, dal mi Luboš pusu někam za ucho a odkulil se.
Na puding jsem si vzpomněla hned, jak jsem šla přes kuchyň do koupelny a rukou jsem zachytila semeno, které mi stékalo po stehně.
Když jsem si umyla ulepenou ruku a osprchovala se, smutně jsem si přiznala, že jsem z toho opět nic neměla i když jsem vzdychala, abych Lubošovi udělala aspoň trochu radost, když jsme ty naše problémy poprvé probrali a když tedy začínáme znovu…
Koukala jsem na sebe do zrcadla a bylo mi smutno.
Koukala jsem do očí utrápené ženské, která by teď byla nejraději ve svém ráji, v bytečku nad firmou.
Vlastně jsem se obětovala. Proč se musím pořád obětovat? Psa jsme přece mohli koupit i když se budeme rozvádět!
Sakra!
Přece jsem šla domů, abych dala Lubošovi žádost o rozvod!
Já vím, já vím. Zamračila jsem se na sebe. Martino, jsi úplně blbá! Vzpomeň si na Markétku, jak plakala! Děláš to kvůli ní. Kvůli ní koupíme psa. Kvůli ní se nebudete s Lubošem rozvádět.
Tak jo.
Třeba někdy někdo udělá taky něco kvůli mně.
Pokusila jsem se na sebe do zrcadla usmát, ale nešlo mi to.
Šla jsem si lehnout a dlouho jsem vedle spícího Luboše koukala do tmy. Bála jsem se usnout, protože jsem se už zase topila a žádné šutry, na které bych se alespoň na chvíli postavila, se mi nedařilo najít. Čvachtala jsem v bahně, které mi ujíždělo pod nohama…
Ó, jak já jsem hodná! Ve škole jsme o jednom klukovi říkali, že je tak hodný, až je blbý…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet