Když se žena topí – román na pokračování – 9

Autorka článku: Irena Fuchsová JE TO GAUNER! Druhý den jsem zavolala doktorovi Kryštofovi, jestli neví o štěňátku. „To víte, že vám to zjistím! Už proto, že budu mít zase důvod k vám chodit. Chybíte mi.“ Nic jsem na to neřekla, ale když jsme se rozloučili, přemýšlela jsem, jestli mi chybí také a zjistila jsem, že ne. Tedy, abych byla přesná, on mi nechybí, ale chybí mi jeho hlas medvěda, jeho medvědí ruce a jeho medvědí oči.

No vidíš, ušklíbla jsem se. To by ti úplně stačilo. Stejně nepotřebuješ celého chlapa. Hlas, ruce, oči a jsi za vodou! Ušklíbla jsem se ještě jednou. Za vodou? Spíš pod vodou.
Druhý den mi poslal na mobil telefonní číslo svého kolegy veterináře. Prý má drsnosrstého jezevčíka. Pejska.
Když jsme se večer sešli všichni doma, zavolala jsem tam.
„Ano, mám pejska a dvě čubičky.“ Odpověděl mi pan doktor Šťásek, když jsem mu řekla, kdo jsem a od koho jsem dostala jeho číslo.
„A necháte nám ho?“
„Nechám.“
„Necháte nám ho i když bydlíme v paneláku a nemáme myslivnu?“
„Nechám.“
Oddychla jsem si. Snažila jsem se totiž ty první dny po Beníkovi, štěně sehnat, ale několikrát se mi stalo, že mi chovatel řekl, že mi ho do paneláku nedá. Že by ho byla škoda. Že je dobrý a nechá ho myslivci. A abych lhala, že jsem hajná?
„Mami, zeptej se, jaký je! Je hodný nebo zlobivý?“ Šeptala mi Markétka a tak jsem se na to zeptala. V telefonu bylo chvíli ticho. Pak se doktor rozesmál.
„Je to gauner!“
„Prý je to gauner!“ Sdělila jsem Lubošovi a Markétce a všichni jsme se začali smát.
„Jak- gauner-?“ Zeptala jsem se a představila si drobné dvouměsíční štěňátko, jak sladce spinká, přitulené ke své mamince.
Uslyšela jsem hlas pravděpodobně manželky pana Šťáska, jak na něho volá, proč to říká, že si ho nevezmeme.
Pan doktor se opět zasmál.
„No, je to prostě malý psí gauner!“
Nadšené oči Markétky i Luboše mi potvrdily, že se ti dva blázni už nemohou dočkat, až si nasadí do našeho útulného bytu gaunera. A tak jsem se zeptala, kde vlastně ten malý psí gauner bydlí.
„V Želí.“
„V Želí?! Kde to je? To jsem nikdy neslyšela.“
„Bodejť byste to slyšela. Máme tu sedmnáct baráků. Náš dům je druhý a nad ním kaštan.“
A tak jsme se domluvili, kdy si pro Gaunera, který má papíry a jmenuje se Athos od Kozího kopce, přijedeme.
„Překonali jsme krizi.“
Řekl mi Luboš chvíli před tím, než jsme šli v neděli dopoledne k autu.
Podívala jsem se na něj. Myslíš? A co kdyby ses mě zeptal, jestli jsem se přestala topit, když jsme tedy překonali krizi? Culil se na mě a čekal na odpověď a tak jsem přikývla. Vzal mě kolem ramen a přitiskl mě na chvíli k sobě. Markétka, která čekala u auta s dekou, do které Gaunera zabalí a s plyšovou hračkou, kterou dá Gaunerovi na uvítanou, nás sledovala s rozzářenýma očima.
Když se auto rozjelo a Markétka vepředu štěbetala s Lubošem, přemýšlela jsem o posledních dnech.

Zdálo se, že ti dva jsou šťastní. Pro mě se příchodem Gaunera do naší rodiny nic nezměnilo. Po roce jsem se milovala s Lubošem a jsem pořád stejně studený a vodou rozmáčený puding.
A co se týče té překonané krize, jak říkal Luboš- co jsem mu na to měla říct? Chlapi vůbec nic nechápou. Myslí si, že se v posteli všechno srovná.
Ach jo.
Luboš pustil naši oblíbenou kazetu. Bylo mi docela dobře i když mi bylo jasné, že je mi dobře jenom proto, že je dobře těm dvěma, co sedí přede mnou. Ale něco se ve mně přece jenom trochu změnilo.
Někde hluboko ve mně se rozsvítilo světýlko, které jako by mi napovídalo, že si všichni tři jedeme nejenom pro štěňátko, které je svým majitelem láskyplně nazýváno gaunerem, ale že si jedeme i pro veliké změny, které na nás v nejbližší době čekají a že Gauner bude mít v těchto změnách své důležité místo.
A docela jsem se na ty změny začala těšit, ať budou jaké chtějí.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet