Kurz asertivity – podomácku, povídka

Autorka článku: Simona Monyová Moje sestra je prostě příšerná. Tedy, abych se vyjádřila naprosto přesně, moje sestra je příšerně dokonalá. I po třech dětech stále nosí šaty velikosti 36, zmýlila se naposledy v mateřské škole a vlasy si myje každý den. Zjednodušeně by se dalo říci, že na ni žárlím, protože jsem její pravý opak, ale není to tak úplně pravda. Samozřejmě, že mi leze na nervy svými šedesáti centimetry v pase, když sama mám pětasedmdesát.

Samozřejmě, že mě rozčilují její vzorné ratolesti, které prý nikdy nemluví u jídla, když mí synové na mě den co den bez zábran prskají u večeře žmolky jídla. Pochopitelně, že si i já uvědomuji, že bych měla před manželem chodit upravená a být i po osmnáctihodinovém pracovním marathonu svěží jak jarní vánek, jen jsem zatím nepřišla na to, jak to udělat. A zřejmě proto má moje sestra nutkavou potřebu stále mne poučovat, napomínat a komandovat. Tuhle přišla na návštěvu. Objednala se tři dny dopředu a pak si ještě dvakrát ověřila, zda schůzka platí, to vše z důvodu mé údajné nespolehlivosti. A hned mezi dveřmi mi zalichotila otázkou: „Nevypadáš dobře, nejsi zas těhotná?“
„Proč myslíš? Jsem bledá?“
„Ne, jsi tlustá,“ uvedla mne do reálu.
„To je jen proto, že mi můj lékař poradil, abych jedla víc sladkostí. Je to dobré na poporodní depresi,“ zmenšovala jsem se před jejíma očima.
„O čem to mluvíš? Vždyť Odlitek má sedm roků!“
„Až za dva měsíce,“ ohradila jsem se plačtivě. Bylo to tady zase. Očividně sloužím své sestře pouze k tomu, aby si zvyšovala vlastní sebevědomí. Pokaždé, když se setkáme, zahrne mě palbou kritiky a pak – příjemně osvěžena, odkráčí domů, zatímco já nepřetržitě bulím následující dva dny. Přála bych si mít opravdovou sestru. Spřízněnou osobu, která taky nikdy neoblékne plavky z předchozího léta, osobu, která pošle svoje děti, aby si hrály s míčem na parkovišti supermarketu jen proto, aby mohla v klidu nakoupit. Chtěla bych, aby mi na uvítanou pokaždé říkala, že jsem zhubla a že můj byt září čistotou, i když to není pravda. Chtěla bych mít ze své soupeřky přítelkyni.
Umínila jsem si, že pro to udělám co bude v mých silách, koneckonců sestru mám jen jednu, že.
Vstřícně jsem se usmála a nabídla jí kávu.

„Kdepak kafe,“ zahýkala, „pokud chceš mít zuby s
ytě béžové barvy a dech jak starý velbloud, klidně pij kafe dál. Já si dám čaj. Nejraději zelený, pokud ho ovšem vůbec máš.“
Ovšem že jsem ho neměla. Vyštrachala jsem čtyři druhy různých čajů, Můra je jeden po druhém očichala a pak si nechala nalít sklenici čisté vody. Já si nalila dvojitou whisky, vypila ji na ex a přešla bez komentáře sestřinu poznámku o počátečních symptomech alkoholiků. Přesunuly jsme se do pokoje.
„Tak jak se ti daří?“ otázala se Můra a přisedla kočku. „Divím se, že z vaší rodiny ještě nikdo vážně neonemocněl. Není zdravé žít se zvířaty v tak těsném kontaktu…“ vysvětlila mi a shodila naši Královnu na zem. Uvědomila jsem si, že mám mnohem vřelejší vztah k té kočce než k sestře, a zastyděla jsem se. „Co děti? Povídej,“ převedla jsem řeč na ty její Bambinoty, jen abych se zavděčila.
Můra se rozzářila: „To víš, náš Brouček ve škole exceluje. Paní učitelka se mi svěřila, že ho má nejraději z celé třídy. Věřila bys tomu?“
Nevěřila. Která učitelka by chtěla mít ve třídě dítě, jež ji mnohonásobně převyšuje?
Abyste rozuměli, Brouček je v sestřině podání dítko, které skákalo přes švihadlo v době, kdy se moje děti učily chodit na nočník, dítko, které v pěti letech hrálo na klavír Rachmaninova bez not (moje děti si konečně osvojily zavazování tkaniček) dítko, které na sklonku první třídy přelouskalo Bílého tesáka v originále, (můj dyslektický syn tehdy stále dokola četl slovo kanár jako rádi jíme) .
„A co Odlitek?“ opáčila.“Ještě jí v družině rukama?“
„Ne, už přešel na lžíci,“ odvětila jsem sladce s vědomím, že jsem k nápravě sestry zvolila zcela chybnou strategii.
„Víš, Puťko, neměla bych ti to říkat…“
„Tak mi to neříkej,“ skočila jsem jí do řeči.

Zamračila se: „Už se na to nemůžu dívat, jak žiješ. Komik ti s ničím nepomůže, děti tě neposlouchají, tvůj byt je zanedbaný a tvůj zevnějšek ještě víc. Měla bys jít do sebe. Změnit svůj přístup k lidem kolem sebe…“
„Fajn. A začnu u tebe,“ souhlasila jsem. „Máš dojem, že skutečnost, že jsi se narodila o šestnáct měsíců dřív než já, tě opravňuje k tomu, aby ses na mě stále vyvyšovala?“
Vymrštila se z křesla.
„Přijdeš na návštěvu a tváříš se, jako by ses pokoušela vykadit kaktus! Myslíš, že je mi to příjemné?“
„No dovol!“ odfrkla pohoršeně.
„Vždyť ty nejsi sestra, ale prokurátorka,“ dodala jsem líbezně. Docela mi výměna rolí zachutnala. Nechápu, proč jsem to neudělala dřív. „A ten tvůj Brouček je sice možná druhý Einstein, ale když byl naposled u nás, přistihla jsem ho, jak se dloube v nose a s požitkem konzumuje to, co vyfáral!“
„Ty bestie! To není pravda!“ zaječela. „Jak se opovažuješ, otírat se o moje děti! Jsou to ta nejúžasnější stvoření na světě!“
„Já vím. To všechny. Ty moje taky,“ odvětila jsem klidně s hřejivým pocitem, že tentokrát si pobrečí ona. Stačilo pár trhlinek v image dokonalé ženy a hned mi byla bližší. Poprvé v životě jsem ji dokázala politovat a snad i pochopit. A v okamžiku, kdy na mě ječela a pokecala si halenku, mi dokonce byla sympatická.
Kdo ví, možná na stará kolena přece jen budeme kamarádky…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet