Na plese Klubu sebevrahů – část 4.

Autor článku: Aťan PŘÍBĚH KARLA MARXE To bylo tak nádherný! VYHRÁL JSEM! Musím co nejdřív zavolat Zdeně… a našim… a babičce. No jó, babička! Ta bude mít radost! Mezinárodní klavírní soutěž do dvaceti let. I na konzervatoři teď budu mít možná lepší pozici. Jé… a paní profesorka… když si na ni vzpomenu, jak brečela… No, vždyť já skoro taky. Ten Dán… nebo ta Japonka – to byla extratřída. A já… čecháček od Náchoda jsem s nima zamet´. Je fakt, že jsme s profesorkou dřeli jako šílenci… ale to oni asi taky. Vlastně všichni!

Ale štísko si sedlo na MNE! Kde mám ten mobil… Musím všem zavolat. Teď tě pěkně zavařím, ty votravnej hajzlíku…
˝Zdeni? Čáááú z Berlína… Co?… Jasně! Mám to v kufru! …To víš, že zlobili… hlavně ten Dán, to se dalo čekat. Kdyby Japonka nebyla nervózní, tak mě rozseká do nudlí… ale takhle jsem je utřel… Zdeni? Jsi tam? …Moc tě miluju… a těším se za týden s tebou na ty hory… jo… tak ahoj. Musím zavolat ještě našim… a hlavně babičce… čau.˝

Za babičkou jezdím strašně rád. Nejen, že jako městský kluk mám romantické představy o vesnici, ale babička je totiž moudrá žena. Moji rodiče mají, na rozdíl od babičky, za sebou několik vysokých škol. Ale do života mne vybavila babička. Doufám, že ještě zdaleka neskončila. Je to prý všechno o klidu, říká babička. Nejen těla, ale PŘEDEVŠÍM duše.

Vždyť já vlastně ani nevím, jestli se naši mají rádi, nebo ne. Jako dítě jsem si dlouho myslel, že mít doma přepracované a přeustarané rodiče, je normální. Zvlášť, když moji spolužáci na tom byli podobně. Až u babičky, v malém otlučeném domku, jsem si pozvolna a polehoučku začal uvědomovat, že něco není v pořádku.

Muziku jsem miloval odmalička. Ani lidová škola umění mi tuhle radost neotrávila. Měl jsem štěstí na učitele, později na profesorku. Propadl jsem klavíru natolik, že jsem mu totálně všechno podřídil. Nic jiného mne nezajímalo, nenaplňovalo… Ani kamarády jsem kvůli klavíru neměl. Rodiče na mne byli pyšní, a to mi bohatě stačilo. Až babička mi otevřela oči. Díky babičce mám nejen Zdenu, ale hraju i mnohem líp, než kdy před tím. Daleko víc se zajímám o své okolí. …A klavír… jakoby to vycítil. Sám mi vede prsty, udává rytmus, mění náladu. Paní profesorka byla první, kdo tu změnu poznal. Ale neví, kdo tu změnu způsobil. …Moje babička.

˝Babi, u tebe to vždycky voní po tvarohových buchtách, i když žádné nepečeš.˝ Nesu si židli na zápraží.
˝Ty by ses jasnovidectvím teda živit nemohl, Honzo. A co je tohle?˝ Babička nese pekáč horkých buchet. ˝Tohle máš ode mne za tu vyhranou klavírní soutěž. Nezlob se na mne, ale byla bych v sedmdesáti letech stejně skákala radostí, i kdybys byl třeba pátý. Slyšela jsem nahrávky tvých soupeřů.˝
Kousal jsem do horké buchty. ˝Fakt? Jak jsi k těm nahrávkám přišla, babi?˝
˝Napsala jsem si o ně tvojí paní profesorce. Už si delší dobu píšeme… je to hodná ženská,˝ pokyvuje babička hlavou. ˝A nejez ty buchty tak horký… nejsou ani pocukrovaný.˝
˝Babi, víš co mně, jako vítězi, dali v Berlíně na hotelu k snídani? Kaviár! Kam se kaviár hrabe na tvé tvarohové buchty!˝
˝Jak se má Zdenička? Nezapomínáš na ni, Honzo? Aby ti sláva náhodou nestoupla do hlavy.˝
˝Neboj, babi. V pátek spolu vyrážíme na hory. Na celý víkend. Ještě jsme spolu sami nikde nebyli. A přes noc už vůbec ne, jestli mi rozumíš.˝
˝To je dobře, že jste nespěchali. Jak dlouho se vlastně znáte?˝
˝Babi, nedělej, že nevíš. Sama jsi dělala kuplířku.˝
˝No jo… bude to víc než rok. Vážně jste spolu… ne to?˝
˝Se Zdenou jsem ještě nespal, jestli se chceš lidsky zeptat. Tak mi drž palce, ať nejsem dobrej jen za klavírem.˝
˝Jak se na to tváří její rodiče?˝
˝Tváří se tak, že mě mají rádi. Jestli to jen předstírají… nevím. Skoro je neznám. Jsou pořád v práci, nebo se o své práci baví. Úplně stejně, jako naši. Jak jsi mohla mého tátu tak divně vychovat, babi? Tátu znám jen jako stroj na prachy.˝
˝Ale finančně tě podporuje, to už ti nevadí, Honzo.˝
˝Klidně budu chodit na brigády, jako ostatní. Ale táta by mě zabil… Prý se to nehodí, aby jeho syn někde umýval výlohy.˝
˝Honzo, tátu už musíš brát takového, jaký je. Nechceš ho snad vychovávat, že ne? …Vlastního tátu.˝
˝Neboj, babi, mám starosti sám se sebou.˝

Autor: Aťan, Foto: Internet