Důchodce a duchovní život – Cesta a cíl

Autor článku: František Benda Co je cesta, a co je cíl? V běžném slova smyslu je to jasné: cesta je trvalé a uvědomělé usilování o něco, po čem toužíme, nebo o čem se domníváme, že bychom měli vlastnit, a to od rozhodnutí a zahájení patřičných prvních kroků až po závěrečný krok poslední. Cíl je pak vyvrcholením a závěrem tohoto usilování. Nabízí se otázka: a co dál? V běžném životě je to jasné (pokud nechceme složit ruce do klína): vytčení dalšího cíle a náběh na další usilování po nové cestě..

Jakkoli jsou spolu úzce spojeny (neboť jedna bez druhé vlastně nemohou existovat), v naší mysli zaujímají různá místa. To proto, že během cesty se musíme soustřeďovat na jednotlivé okamžité úkoly, přičemž cíl stojí jen jaksi v pozadí jako průběžná představa, na kterou nezapomínáme, kdežto v cíli je v popředí zase on, kdežto úseky cesty se propadají do minulosti a ožívají nanejvýš pouze v útržkovitých vzpomínkách.
V duchovní oblasti se hodnocení poněkud změní. Zde nejde o získání nějakého krátkodobého úspěchu, nýbrž o celoživotní zaměření, které má pro hledajícího základní význam.

Pohled na věc není jednotný, a to z toho důvodu, že se pohybujeme ve dvou dost rozdílných koncepcích. Západní zaměření vyznává jednoho Boha, o jehož milost usiluje a službou pro něj vyplňuje celý svůj život do všech důsledků. Východní zaměření se božské podstaty stvoření nezříká, ale Nejvyššího nalézá rozděleného v jednotlivých jeho stvořeních.
Z těchto hledisek jsou cesty a cíle chápány dost rozdílně.
Západní nasměrování si všímá pouze cesty. V ní jde o každodenní usilování, ať už v rámci některé církve či kdesi v soukromí, v čistě osobním vztahu k představovanému Bohu. Cíl je v nedohlednu a vlastně v nepředstavitelnu, neboť jej zatím ještě nikdo věrohodně nepopsal. Je pouze ve slibech: život věčný a neskonalá blaženost, vyplývající z možnosti neustálého patření na Boha. Má to být dostatečná odměna za pobyt v předchozím ˝slzavém údolí˝ života.

Východní zaměření se neodtahuje od myšlenek na službu jakémusi předpokládanému Nejvyššímu, kterého si jen nejprimitivnější mysli ztotožňují s některým bizarním spodobněním, nalézajícím se v bezpočetných chrámech. Ti, kteří se dobrali výše, nalézají Nepojmenovatelného v základu všeho stvořeného. Hlavní náplň života pak vidí v každodenním usilování na cestě, která má vést k určitému, víceméně přesně definovatelnému poznání, které má otevřít bránu zcela novému způsobu nikoli myšlení, nýbrž chápání. Po jeho dosažení, ať už získaném podrobným usilováním v bezpočetných cvičeních nebo skokem při náhlém osvícení, cesta ovšem nekončí. Dosažený stupeň vyžaduje neustálé udržování, a další postup je možno protáhnout až do následujícího života. Každé z dalších vtělení pak nabízí možnost vyššího produchovnění, až se dosáhne stavu, kdy jedinec už není ničím poután, nemá čeho by se měl ještě zbavit, takže ani nenachází důvod se vracet. To je pak nirvána.

Těm, kteří zde dosáhli prozření, je v některých duchovních školách dokonce udělováno jakési potvrzení, provázené někdy i patřičným obřadem, udělujícím právo vyučovat nové zájemce o učení. I zde je ale mnoho takových, kteří usilují kdesi v skrytu anonymity, bez jakékoliv touhy po zjevných potvrzeních svých úspěchů. A rovněž existují nepřehledné zástupy usilujících, kteří žádných mimořádných úspěchů nikdy nedosáhnou. Což byl mimochodem i případ Ánandy, nejmilejšího žáka Buddhova, který strávil většinu života po boku Mistra, aniž dosáhl očividných úspěchů. Jak v životopise Krista, tak i Buddhy, se připomínají zástupy naslouchajících – ale i zde zřejmě platí ˝mnoho povolaných, málo vyvolených˝. Pouhá sympatie s doporučovanou cestou bez vnitřního úsilí a naprosté odevzdanosti ke zdárným výsledkům nevede.
Při jisté licenci lze ale obě hodnoty, tj. cestu a cíl, směšovat či zaměňovat. Pro zbožného člověka může být docela dobře cílem to, aby naplnil svůj život Bohem, což je vlastně cesta k němu, kdežto pro usilujícího o poznání je každý dosažený dílčí cíl pouze etapou cesty, kterou si sám dobrovolně zvolil.

Pak se skutečně může stát, že cesta se stane cílem a cíl cestou. Vlastně to ale není ani příliš rozhodující. Nejdůležitější je neustálé vnímání toho, kudy vedou současné kroky. Cíl je vzdálený, cesta je současná. Cíl naznačuje, kudy se k němu má dorazit (což se ale ne vždy zdaří), cesta pak, ať už prochází kudykoli, musí mít cíl stále na zřeteli, aby vybředla i z případného zbloudění.
To samo na náplň života už stačí.

Autor: František Benda, Foto: Internet