Důchodce a duchovní život – Cesta k základům

Autor článku: František Benda Dost běžný způsob poznávání spočívá v tom, že zkoumaný objekt rozdělujeme na menší části, které se pak snažíme nějak zvládnout. Při tomto dělení ale musíme být obzvlášť pozorní, neboť při prodlužovaném dělení bychom posléze došli k částečkám nejmenším, proti kterým jsme už běžnými postupy zkoumání bezmocní. Ty je ale možno podrobit dalším všemožným pochodům, které jsou sice technicky náročné a v běžném životě neobvyklé, ale z poznatků tímto způsobem získaných můžeme zpětně usuzovat na vlastnosti výchozího objektu.

Takto se to učí žáci ve škole, i když se k praktickému provedení něčeho podobného ve svém životě sotva dostanou. v podstatě ale souhlasí s logikou naznačeného postupu a přijmou ji za svou. Není pak problém si např. představit, že kterýkoliv předmět ze svého okolí bychom dokázali rozřezávat nebo drtit na kousky stále menší, až na jakýsi drobný prach, který by už našim dalším snahám o dělení odolával. Pak by mohla přijít na řadu chemie s dalšími postupy, které by dokázaly od sebe v oné beztvaré hmotě oddělit nejdříve molekuly, pak jejich prvky a nakonec i atomy s jejich případnými dalšími částicemi.
Je jasné, že již při prvních operacích tohoto postupu přicházejí takto zpracovávané předměty o svůj tvar, a postupně vzniklá drť také i o svou barvu a další vlastnosti, které jim ale předtím propůjčovaly výjimečné postavení v našem životě, protože je činily jeho součástí. Právě podle nich jsme je mohli poznávat, pojmenovávat a třídit. Při dalším zmenšování zkoumaných částeček nám postupně mizí před očima; o dalším postupu rozmělňování jsme pak informováni pouze z údajů měřících přístrojů, které celý postup kontrolují. Ty jsou stavěny před stále obtížnější úkoly, a jejich konstrukce musí být také odpovídajícím způsobem důmyslnější, s čímž jsou spojeny i vzrůstající finanční náklady na technické vybavení laboratoří a jejich obsluhu. Není tedy divu, že jen málokterý žáček, který ve škole odbude celý tento složitý postup jednou jedinou větou, se jej ve skutečnosti může později osobně zúčastnit.
Vybraný předmět takto zmizí z dosahu našich očí, a stane se z něj pouhá zkoumaná materie. Už první řez pilou však znamená zničující zásah do užitkové hodnoty kteréhokoliv předmětu. I když jeho funkce může tím ještě zůstat neporušena, snadno ztrácí – v určitém oboru hodnocení – význam. Další destruktivní zásahy znemožní i technickou použitelnost, čímž se náš zájem o něj může zcela vytratit. Okamžitě také přestane být součástí našich dosavadních prožitků (pokud nejsme náhodou oněmi zkoumajícími fyziky, protože ti z toho mají naopak profesionální radost). Jestliže něco zmizí z našeho známého světa, a přesto někde, sice jen jaksi potenciálně, ale přece jen existuje, uvědomíme si, že mohou být i jiné světy než ten, který tak důvěrně známe (tj. vyplněný předměty dosud nerozdrcenými). A v těchto světech mohou existovat mnohé zajímavé věci, také pouze potenciálně, rozložené do svých základních částeček. Mají sice nevýhodu, že je zatím ještě nikdo do ničeho nesložil, ale zato z nich může být složeno téměř cokoliv. To rozdělení na základní složky považujeme za důležité proto, že nám pomůže odkrýt základní vlastnosti později vzniklých předmětů, které bychom v takto vzniklém komplexu jen obtížně odkrývali. Ať si existují jiné světy, snadno si řekneme, ale tím, že se do našeho běžného poznávání nevejdou, pro nás vlastně neexistují. Teprve snad tehdy, když se začneme celou věcí zabývat podrobněji, otevřou před námi své široké panoráma možností a dají se nám k dispozici.
To je cesta fyziky, dalo by se říci vědy, zabývající se zkoumáním hmotných součástí. Ale i filosofie zná něco podobného.
Jóga, učení o vytvoření psychosomatické rovnováhy v našich životech, má s hmotným základem našeho světa velice málo společného. Je zaměřena na zpracovávání myšlenek, a pokud zasahuje do tělesné stránky naší osobnosti ásanami a pránájámou, pak je to pouze za účelem zkvalitnění provozu naší tělesné schránky.
Filosofickým podkladem jógy je učení sankhja, jeden ze šesti systémů hinduismu (bráhmanismu). Ten se chová podobně jako fyzika ve hmotném světě na cestě za atomy a dalšími základními částicemi hmoty. Jenomže místo devastace součástí našich domácností drcením na prach rozebírá hodnoty, na které jsou jakákoliv pila nebo drtič krátké. Zabývá se slovy a jejich významy.
Slovo lze sice také rozdělit: na slabiky a pak na jednotlivá písmenka, ale to k ničemu nevede. S významem slova je to jiné. Fyzika má situaci jednodušší proto, že veškeré předměty, nacházející se kolem nás, jsou složeny z atomů několika málo druhů prvků. Myšlenkový svět je neskonale bohatší. Fyzikální drcení na prach se dá srovnat s takovým myšlenkovým procesem, který vyzývá učinit obsah vlastní mysli co nejjednodušším. Zjednodušit jde nejsnáze tak, že omezíme možnosti projevů nejrůznějších emocí, což se zase odrazí v potřebě vedení co nejjednoduššího života. To už je požadavek všeobecně známý, ten přece předkládají téměř všechna náboženství a filosofie, které to s lidstvem myslí dobře. Hlavním pracovávaným oborem je zde mysl, přesněji řečeno vlny mysli, neboli myšlenky. Mysl se dá považovat za součást těla, ale její zvlnění je už cosi jiného. Je to její vlastnost, která se dá uměle vyvolat a proto také ovládat. Mysl si jednak své vlny sama vytváří, jednak se zvlňuje působením vnějších vlivů. Rozhodující je ono vlastní vlnění. Jestliže byl např. při hmotném rozboru nalezen prvek uhlík, je zcela lhostejné, pochází-li z tužky, která cosi psala na papír, nebo z papíru, popsaném touto tužkou. Vodní hladina se také zvlní naprosto stejně, spadne-li do ní zralý plod z převislé větve, nebo prostrčí-li jí hlavu ryba směrem ode dna.
Při zkoumání výrazů, které jsou nositeli kvalitativních ukazatelů, se tak přejde k jejich nositelům, tj. myšlenkám. I zde se ztrácí jejich původní vůně a barvitost. Jako je papíru lhostejné co se na něj píše (neboť ne nadarmo se říká, že papír snese všechno), stejně i myšlenka dokáže zpracovat jakoukoliv kvalitu zcela bez uzardění. Dokud se její činnost nepřevtělí v čin, je dovoleno vše. Všeobsažná náplň myšlenek je pak překážkou v oprošťování. Při hledání jednodušších forem života tak pracuje vlastně mysl na destrukci sebe samé. Snaží se opustit zevní aspekt významů a proniknout na úroveň principů, kterými jsou tyto aspekty vytvářeny. I v tomto případě (jako u atomů) se došlo k jakýmsi nejmenším částečkám jemnohmotné substance, nazývaným zde tanmátry. Kdo pronikne myšlenkově (a hlavně duchovně) až sem, má zdánlivě v ruce klíče k sestavě veškerého duchovna. Je mu to ale platné stejně jako tomu, kdo zná Mendelejevovu periodickou tabulku prvků, a chtěl by znovu postavit náš hmotný svět. Prostě chybí onen správný algoritmus.
Postupné mechanické dělení připomíná pohádku o boji se saní, které po useknutí jedné hlavy oka- mžitě narůstají dvě další. Duchovní přístup je zase popsán příměrem o kruhovém chrámu s vysokou věží uprostřed. Zvenku umožňuje vstup do chrámu nesčíslný počet dveří, kdežto uprostřed něj vede vzhůru do věže jedno jediné schodiště. A ten, kdo vstoupí a po dlouhé námaze se mu podaří vystoupit dostatečně vysoko, prý ne bez údivu zjistí, že se ocitl znovu před vstupními dveřmi chrámu jako na začátku.
Komu se podaří překlenout všechny tyto nesnáze, ocitne se před problémy, popsanými v úvodu. Ať už vstoupí do chrámu kterýmikoliv dveřmi, vždy se ocitne před neodkladným požadavkem zjednodušit náplň svých myšlenek na co nejmenší míru. Předměty nám důvěrně známé, vytvářející až dosud prostředí našeho každodenního života, jsou jakoby rozřezávány a drceny na cestě k jejich prapodstatě. Postupně ztrácejí původní tvar a význam, a pokud si zachovají jenom trochu ze své bývalé formy, okamžitě jsou o ni připraveny pomocí nástrojů jako ˝to ne˝, nebo ˝ani jedno ani druhé˝. Začíná se odvíjet subtilní zápolení s nehmotnými substancemi, zabírající stále více času.
Každá činnost má však své hranice, takže je nutno pečlivě rozvažovat, na co se ještě ono ˝to ne˝ bude vztahovat. Určitě ne na rozhodnutí pravidelně se ztišovat, ani na nic, co vede k dalšímu rozvoji duchovního života. Ovšem i to ztišení – jakkoli se nám v něm začne postupně líbit – je nutno někdy ukončit a zabývat se praktickými úkoly tohoto života.
Nástup do duchovního života je tak protkán neustálým rozhodováním mezi ˝to ještě ano˝ a ˝to již ne˝.

Autor: František Benda, Foto: Internet