Důchodce a duchovní život – Pratjáhára

Autor článku: František Benda K poznávání okolního světa jsme vybaveni v podstatě pouze dvěma nástroji: svým tělem a svými myšlenkami. Jimi vnější podněty přijímáme, ale současně jsme schopni je i do jisté míry přetvářet. Myšlenky jsou sice funkcí těla, takže by od něj neměly být vlastně oddělovány, ale jelikož se často projevují odlišným způsobem, je výhodné posuzovat je odděleně. Proto také i cvičení, která mají přispět k jejich kultivaci, jsou odlišná.

Tělo reaguje na fyzikální podněty, přicházející z okolí, mysl je vyhodnocuje a rozhoduje o dalším chování. Ne vždy se shodují. V této dvojici je mysl partner silnější: dokáže přinutit tělo k výkonům, které mu mohou mimořádně prospět, nebo je také dokonale zničit. Tělo naopak přichází s podněty, které mohou mysl přinutit k rozhodnutím, se kterými nikdy nepočítala a musí se s nimi někdy i dost pracně vyrovnávat. Jakkoli je ale tělo slabší, dokáže se neúměrným požadavkům mysli vzepřít a vyhnout se tak zkolabování. Kolik lidí to už zná z vlastní zkušenosti: ve snaze zhubnout omezí dávky jídla, ale za pár dní se jejich tělo vzepře a začnou jíst více než dříve. Pak znovu touha po zhubnutí – a tak dále. Je tedy v zájmu celkového úspěšného vývoje nastavit mezi nimi nejen rovnováhu, ale i harmonii a cit.

Pro kultivaci mysli předkládá aštángajóga jamu a nijamu, pro kultivaci těla pak ásany a pránájámu. To ale nestačí. Existuje ještě citlivá oblast, zahrnující v sobě jak fyzikální působení, tak jejich vyhodnocování. Je to naše mysl. Z okolního světa přijímá prostřednictvím smyslů nejrůznější zprávy, které okamžitě vyhodnocuje a rozhoduje o dalším chování. Nejprimitivnější reakce ˝útoč nebo uteč˝ není vždy nejvhodnější. Složitější situace vyžadují sofistikovanější řešení.

Každopádně je mysl onen kadlub, ve kterém s rozhoduje o všem. Jejím neustálým obměňováním vznikají myšlenky, které nás – podle našich namyšlených představ – staví do čela tvorstva.

Jama a nijama zkvalitňují vnitřní vztahy jmenovitě tím, že omezují zdánlivě nutnou činnost na minimum. Podobně i ásany zastavují pohyb do strnulých pozic. A co říká pránájáma? Dýchejte co nejpomaleji. Čili zpomalování na všech frontách.
Stranou nesmí zůstat ani mysl. Jóga je přece zastavení jejích změn. Jenomže projevy vnějšího světa zastavit nelze. Ty neovládáme. Ani své smysly nedokážeme zcela ovládnout. I když zamhouříme oči co nejtěsněji, přece jen ještě dokážeme rozeznat jsme-li na světle či ve tmě. Se zbývajícími smysly je to ještě horší. Přitom pro zklidnění mysli potřebujeme, aby jejich zprávy byly co nejtišší. Ruší jak ty nepříjemné, tak i příjemné. Mysl není černobílá. Vnímá nebezpečí, krásu i mnohotvárnost okolního prostředí. I když nejsou naše smysly zcela dokonalé (mnohá zvířata nás v lecčems předčí), pro zajištění uspokojivé existence se osvědčují. Ale ani to mnoho lidí ani zdaleka nevyužívá; spíš se snaží – zpravidla dost úspěšně – tyto jejich přednosti ničit.

Připomíná se poznatek, že vhodíme-li do vody bezcenný oblázek nebo zlatý prsten s briliantem, vytvoří se úplně stejné vlny. Také mysl, usilující o ztišení, je rušena jakýmikoliv změnami. Příjemnými stejně jako nepříjemnými.
Jak tedy zabránit neodvratným dojmům, přicházejícím zvenčí?

K tomu účelu slouží pratjáhára, vysvětlovaná jako odtažení smyslové pozornosti. I ve své domácnosti máme řadu věcí, které jsou pro její funkci nezbytné, ale potřebují se jen někdy. Že máme židli, ještě neznamená, že na ní budeme sedět od rána do večera. Vlastnictví hrnku nás nenutí vařit v jednom kuse čaj. Většina věcí je potřebná jen občas – jinak jim vyhradíme jejich místo, a až přijde jejich čas, náležitě jich využijeme. Jinak by pouze překážely.

Nejinak se to má se zprávami, přicházejícími skrze naše smysly do naší mysli. My je přece všechny, navíc v takovém množství, nepotřebujeme, a ani o ně nestojíme. Přišly – dobře; víme o nich, ale zatím je odložíme stranou, dokud nepřijde jejich čas. Proč bychom se jimi měli nadbytečně zabývat? Jenom by překážely.

Pratjáhára tedy spočívá v navazování spojení mezi příjmem a rozvíjením. Zaštěká pes: ano, je to jeho projev, ale proč se zabývat tím, co je to za psa nebo čí je? Ozve se hluk projíždějícího auta: také dobře, tak se auta většinou projevují, ale proč uvažovat nad jeho typem nebo kam jelo? Při ztišení jsou všechny takové atributy nepotřebné a proto překážející.

Upadnout do naprostého ticha je ale vlastně nemožné. To bychom se museli ocitnout někde v naprosté izolaci, ale ani tam by nebyl dokonalý lid. Stále bychom ještě vnímali např. funkce svého těla. V tom to tedy není. Řešení je v odtažení smyslové pozornosti. Přijímáme, ale nerozvíjíme. Registrujeme, ale dovnitř nevpustíme. Otevřeme snad dveře svého naklizeného bytu někomu, o kom víme, že by jej dokonale rozházel a vnesl do něj jenom zmatek?

Autor: František Benda, Foto: Internet