Důchodce a duchovní život – Sanjama

Autor článku: František Benda Sanjama je další sanskrtské slovo z oblasti jógy, používané jen zřídka dokonce i v ní. To proto, že jeho význam není nikterak jednoduchý. Zahrnuje v sobě totiž tři poslední části aštángajógy, totiž koncentraci, meditaci a kontemplaci.

Jakkoli jsou zde shrnuty do jednoho pojmu, představují každá o sobě velmi složitý přístup. Tak složitý, že se k němu mnozí zájemci o jógu ani nikdy nepropracují, a pokud se jim něco z toho přece jen podaří, pak dlouho setrvávají v pouhých začátcích. Navzdory složitosti těchto přístupů se s jejich náznaky – byť pouze formou jakýchsi prchavých záblesků – může občas setkat kdokoli; dokonce i ten, kdo o nic podobného neusiluje. Natolik jsou podivuhodné. Okolní svět je pak dost udiven tvrzením lidí, kteří prošli nějakým utrpením, katastrofou, mimořádným estetickým zážitkem nebo případně i klinickou smrtí, že se jim během krátkého zážitku podařilo získal natolik jiný pohled na život, že je od základu změnil. Dokonce se stává, že za něj vyjadřují vděčnost, i když jej získali takovým ne právě nejvhodnějším způsobem, za jehož následky třeba trpí i trvalým tělesným postižením.

Prvních pět stupňů aštángajógy, totiž jama, nijama, ásany, pránájáma a pratjáhára mají jen zdánlivě za úkol vylepšit vnitřní život usilujícího. To je jen povrchní vysvětlení pro ty, kteří se nesnaží proniknout hlouběji. Jejich vliv na vytvoření psychosomatické rovnováhy je zajisté bezesporný, takže už mnozí s nimi získali ty nejlepší zkušenosti. Vlastní jejich účel je ale v tom, aby odvrátily pozornost od jen vnucované bezpodmínečnosti tzv. reálného světa, a zaměřily ji na jevy, které jsou na jejím pozadí. Ty se mnohým lidem zdají fantaskní, neskutečné, vykonstruované. Zkušenost ale ukazuje, že za určitých podmínek se lidské snažení lačně natahuje po pravdě, ležící mimo rozum a nad ním. Převládá tušení, že zaběhnutá logika a selský rozum na všechno nestačí, že musí existovat ještě jiná možnost přístupu, která umožní rozšířit obzor poznání. Ti pak, kterým se podařilo určitými přísnými praktikami (např. jógovými, nebo jim podobnými) dostat se za všeobecné, jednoduché a povrchní poznání, se nás o tom snaží všemožně přesvědčit. Podle nich je tento svět, kterým někdy radostně, jindy bolestně, ale vždy naplno procházíme, pouze přechodným stavem, neboť každý nám známý jev vznikl z nějakého jevu jiného, předcházejícího, a stejně jako ten předcházející dříve či později zanikne.

Vše je očividně pomíjivé – odkudsi přicházející a kamsi nenávratně mizící. Za nimi ale, tvrdí, existuje jakási postata, ve skutečnosti tvůrkyně všech těchto změn, která sama je věčná a neměnná, vzdálená zákonům proměnlivosti, a proto také považovaná za jedině reálnou. Vstupních pět částí aštángajógy pak má za úkol přivést mysl k pochopení této skutečnosti a připravit ji na zásadní obrat. Ze zákona příčin a následků se vyvázat nedokážeme, ale jeho poznáním jsme schopni na svém chování leccos změnit. Toto úsilí se týká všech stránek lidské osobnosti, které si uvědomujeme, máme je pod kontrolou a můžeme do nich zasáhnout.

Jestliže má mysl za úkol se během předcházející přípravy měnit jenom zvolna, v sanjamě ji čeká již naprostý obrat. Vše, co prožíváme v kterékoliv oblasti, se nejdříve objeví v myšlenkách, ať už realita světa doléhá z kterékoli roviny. Zde ale není místa pro emoce; ty k prožitkům přidáváme teprve my sami podle svých postojů. To, co přichází z vnějšího světa do mysli, je vlastně neutrální (neboť tyto děje jsou bez emocí), takže záleží pouze na nás, kam je zařadíme a jak se k nim postavíme. To konec konců rozhoduje o tom, co budeme považovat za výhru a co za prohru. Pro správné pochopení toho, co se kolem nás a následně i v nás odehrává, je důležité zaměřit se na onu myšlenkovou práci. Aby byla co nejjednodušší, k tomu měla být vyškolena právě oněmi dřívějšími disciplínami. To je pravý důvod, proč ti, kteří prohlédli důležitost takového postupu, odcházejí do samoty, kde vedou co nejprostší způsob života. Zde se mohou – kromě základních životních potřeb – věnovat výhradně svým myšlenkám a jejich postupnému zušlechťování. Čeká je neúprosný boj sama se sebou. Mohlo by se zdát, že vzdát se vlastních myšlenek se příliš neliší od ústupu ze života vůbec. Ale je známo, že ani fyzikální vakuum není zcela prázdné – vede přece jen ještě např. gravitační a elektromagnetické vlny. Ani vyprázdněná mysl není prosta vzrušujících podnětů. Na této úrovni je pak např. velmi snadné pochopit většinu slavných, dobře míněných přísloví a bonmotů, které jsou zaměřeny pouze na výsledný efekt, opomíjejíce vysvětlení jeho podstaty.

Věnovat se pouze vlastním myšlenkám není věc nikterak jednoduchá. Ještě dlouho za sebou táhnou jako kometa chvost nejrůznějších světských vazeb, se kterými je nutno nemilosrdně skoncovat. V životopisech jak Krista, tak Buddhy jsou popisy jejich pokušení a svodů, a také způsoby, jak se s nimi vyrovnávali. Tam jsou ovšem – ve shodě s tehdejšími zvyklostmi – vykládány jako nástrahy Satana nebo zlých duchů. Stačí si připomenout, co vše musí podstoupit a jak si musí odříkat např. vrcholoví sportovci, mají-li ve svém oboru dosáhnout významnějších úspěchů. Jak musí trénovat, stravovat se a vůbec se psychologicky udržovat. Rozdíl je ale v tom, že sportovci mají svůj limit, kdy se svými výkony skončí, kdežto duchovní poznání nekončí nikdy.

Poučená část mysli musí dlouho zpracovávat část nepoučenou, aby se i ona zkultivovala. K tomu slouží první část sanjámy, koncentrace. Odstřihnout chvost podružných návazností a ponechat v mysli jedno jediné, vybrané téma. V této chvíli navštíví každého usilujícího jeho soukromí ďáblíci, aby využili právě problémů jeho života a snažili se mu všemožně v jeho záměrech překážet.

Koncentraci je proto možno považovat za jakýsi střed všeho usilování. Před ní se nachází příprava, za ní pak už jen zabydlování se na novém působišti a rozvíjení jeho možností. Staré výdobytky z předcházejícího způsobu života zde většinou ztrácejí svou někdejší cenu, a na obzoru se objevují nové hodnoty s dalekosáhlým působením. V plné platnosti se projevuje požadavek setřást se sebe dosavadní světskou složku jako slupku nebo skořápku, aby se objevilo dosud ukrývané jádro v plné své kráse. Rovněž se ozřejmuje, že k tomuto bodu vedly přemnohé duchovní cesty, některé úspěšnější, jiné méně. Od této chvíle se sjednocují a další postup je pro všechny již stejný. Všechny dosud vykonané činy, zaměřené na nějaký okamžitý nebo vlastní zisk, se ukazují jako liché a prázdné, neboť byly vedeny pouze touhou po naplnění některých emocí a nikoli pro věc samu. Svět se ovšem bez vykonávání různých činů neobejde; usilující není od nich nikterak osvobozen – jenom je musí vykonávat výhradně pro jejich úspěšný výsledek, nikoli pro ono ˝ovoce činů˝. Jednotlivé fáze tohoto usilování se pak řadí logicky za sebou: snaha udržet jednobodovou koncentraci, snaha nevpustit do ní jakýkoliv cizorodý zásah a snaha zbavit se všeho, čemu se snad již prodrat podařilo.

Teprve tehdy, až se koncentrace prohloubí, je možno si začít všímat vnitřní struktury takto oddělených jednotlivých představ. Jako při jakémkoli podrobnějším pozorování rozpadnou se i ony na větší počet navzájem odlišných částí. Každá z nich má také jakousi svou vlastní podmíněnost, kterých je nutno se postupně zbavit. Teprve podaří-li se proniknout do vnitřní mechaniky myšlenek – a to je už značně vysoký duchovní stupeň – lze mluvit o přibližování se k nejhlubšímu základu. Tehdy jde už o meditaci. Obě jsou vlastně zaměřeny dovnitř, do myšlenkového světa, usilujíce o oproštění se od všeho světského. Až pak lze přejít ke kontemplaci, kdy očištěná mysl opouští své pozemské teritorium a rozptyluje se do vesmíru, jehož nedílnou součástí se pojednou cítí být. Vznikají nepopsatelné pocity, pro které známe jen chabé názvy jako ráj nebo nirvána. Není vinou těch, kteří jich dosáhli, že je nevylíčili a nepojmenovali lépe; slepce také nelze seznámit s pestrostí barev světa, který je pro něj nedosažitelný.

Takovéto závěry se proto pochopitelně pohybují pouze v oblasti představ a teorie. Pro neškolenou mysl se mohou zdát fantastické a neodůvodněné. Ti ale naopak, kteří poodkryli roušku tajemství, jsou ochotni obětovat cokoli, aby se na svých objevných cestách – při kterých nemusí ze svého bytu udělat ani krok a ani příliš měnit své dosavadní zvyklosti – dostali co nejdále.

Nabízí se příměr s letadlem. Na ranvej je mohou dopravit pomocné prostředky, pokud se tam neposune vlastní silou. Ta mu umožní i se posléze rozjet, ale teprve vrcholné zvýšení rychlosti dokáže celou tu obrovskou váhu odlepit od země a vynést ji do nedozírného prostoru. Tam už je ale odkázáno pouze na vlastní schopnosti a sílu.

Autor: František Benda, Foto: Internet